V kronikách se objevuje jméno Christman Genipperteing, který měl podle výpovědí dobových pramenů žít v šestnáctém století. O jeho narození se toho příliš neví, “proslavil” se až svými skutky. Jedno by ale mělo být jisté. Svůj konec našel ve strašných mukách zapletený do kola. Jeho obětem to ale ani tak život vrátit nemohlo.
Horší než pekelník
Co vlastně o Christmanu Genipperteingovi víme - nebo si alespoň myslíme, že víme? Šlo o neobyčejně krutou postavu, která ale ani v šestnáctém století, kdy si mnohé zlé skutky lidé spojovali s prokletím nebo se spolčením se zlými mocnostmi, nebyl s žádným temným kouzlem spojován. Je popisován “jen” jako člověk, který si ale svojí krutostí s ďáblem nezadal. První zmínky o něm pocházejí z roku 1581, ale tehdy šlo o neoficiální listinu. Až později se dostal i do kronik. Jeho řádění se musel obávat každý, kdo se v té době pohyboval kolem Kolína nad Rýnem.
Krutý ke všem...
V bezpečí před Christmanem nebyl nikdo. Nebál se přesily, nebál se ani prozrazení, což je dokumentováno tím, že neměnil skrýš, kde ukrýval i nakradené zboží, jež sebral nebohým obětem. A co víc, jeho hamižnost šla ještě dál. Přestože ke svým skutkům občas potřeboval i kumpány, rozhodně nemohl dovolit, aby ho prozradili nebo aby se s ním chtěli dělit. Proto je po úspěšné akci “pohostil” otráveným jídlem. Málokterý lapka, který se zapletl s Christmanem, přežil do druhého dne. Jejich těla potom jednoduše házel do důlní šachty, propojené s jeskyní, v níž ukrýval svoji kořist.
Krutý život vrahovy otrokyně
Lapka, děsící celé okolí, neměl s nikým slitování. Jedna z mála, která přežila jeho vražedné tažení, byla mladá dcera bednáře z Boppartu, která tudy cestovala do Trieru za svým bratrem. Byla velmi krásná, dokonce natolik, že učarovala i sériovému vrahovi. Pokud bychom si ale mysleli, že ji daroval život a svobodu, velmi bychom se mýlili. O svobodě nemohla být žádná řeč a o životě vlastně také ne. Co to mohlo být za život, sloužit jako sexuální otrokyně krutému a násilnickému vrahovi? Navíc mezi jeho oběti patřily i vlastní děti, které se z tohoto “vztahu” narodily. Šest novorozených potomků vlastnoručně zabil a jejich tělíčka pověsil na strom. Šílenství ženy, kterou podle vyprávění kronik uvazoval na řetěz, aby neutekla, když se vydával na lup, muselo být nevýslovné.
Konec hrůzy
Konec jeho šílenému řádění ale nakonec přece jen udělala. V jedné chvíli se jí podařilo uprosit krutého muže, aby směla na chvíli odejít do města. Ten jí to výjimečně povolil pod podmínkou, že se nikdo nedozví, co se v jeskyni děje. I když ve strachu měla vůli svoji přísahu dodržet, jakmile uviděla venku běhat děti, neudržela a začala plakat. Nakonec se přece jen místními lidmi nechala přemluvit a pověděla všechno o životě s tyranem. Od starosty dostala na zpáteční cestu pytel hrachu, kterým značila cestu. Brzy tak mohli do jeskyně vtrhnout ozbrojení vojáci, kteří Christmana zajali. Tomu pak už nezbývalo nic jiného, než se ke svému životu přiznat. Ostatně v jeskyni bylo nalezeno tolik uloupeného zboží, že se tomu ani nikomu nechtělo věřit. Přiznal se i k vraždám, kterých bylo podle jeho tvrzení celkem 964. Jediné, čeho ale litoval, byl "nízký" počet obětí.
Pravda nebo smyšlený příběh?
Příběh, který se traduje, má několik nejasností. První zmínka o tomto vrahovi se objevila až v roce jeho údajné smrti a až poté jej převzaly kroniky. Další problém je v tak přesném čísle, které hovoří o počtu mrtvých. Za prvé není pravděpodobné, že by si takový člověk vedl “statistiku”, a za druhé by podle historiků téměř jistě neuměl počítat tak vysoko. Nicméně příběh se vypráví a lidé věří. A protože, jak víme, na většině podobných příběhů je reálný alespoň základ, je více než pravděpodobné, že Christman ve své době kraj skutečně sužoval. I kdyby jeho vraždění nepřežila “jen” desetina zmiňovaného počtu, stále by to byl člověk, který si spravedlivou odplatu jistě zasloužil.
KAM DÁL: Krvácení z konečníku může mít mnoho příčin. Musíme mu věnovat pozornost a raději zajít k lékaři
