Epidemii černé smrti odstartovalo v roce 1347 dvanáct lodí, které připluly z Černého moře a zakotvily v sicilském přístavu Messina. Většina posádky těchto plavidel byla po smrti. Ti, kteří ještě dýchali, byli pokryti černými vředy, ze kterých vytékal hnis.
Sicilské úřady sice nakonec nařídily zbylé posádce s loděmi odplout, bylo ale již příliš pozdě. Během dalších pěti let se dýmějový mor rozšířil po Evropě a Asii a stál život více než 20 milionů lidí, tedy zhruba třetinu tehdejší evropské populace.
Jak probíhala nákaza dýmějovým morem?
Symptomy černé smrti popsal mimo jiné také italský spisovatel a autor slavného díla Dekameron, Giovanni Boccaccio: „Zpočátku se u nakažených objevovaly otoky v mezinoží, či v podpaží…zvětšily se do velikosti jablka, některé do velikosti vejce, některé více, některé méně, říkalo se jim morové vředy“.
Z těchto „morových vředů“ pak u lidí nakažených dýmějovým morem vytékala krev a hnis. Nemoc se projevovala také průjmem, zvracením, zimnicí, horečkou, nesnesitelnými bolestmi a také téměř jistou smrtí.
Nakažené blechy a krysy
Tehdejší léčba dýmějového moru neměla valného účinku. Jediným možným způsobem, jak ve 14. století epidemii černé smrti přežít, bylo vyvarovat se infikování.
To se tehdy ale mnohem snadněji řeklo, než udělalo. Lidé ve 14. století neměli k dispozici dezinfekci, ani respirátory. Navíc neměli ani nejmenší ponětí, jakým způsobem se nemoc přenáší.
Dnes již víme, že dýmějový mor přenášely zejména blechy a krysy. Všudypřítomným hlodavcům ale ve 14. století nebylo lehké se vyhnout, o blechách ani nemluvě. Blechy dokázaly nakazit člověka stojícího ve vzdálenosti až dvou metrů od jejich hostitele. Ideální tedy bylo zůstat doma, vycházet jen v nutných případech a na veřejnosti se ode všech držet dále než dva metry (mimo dosah infikovaných blech).
Lidé se tehdy ani neobtěžovali pohřbívat své zesnulé blízké. Čím více času jste totiž v přítomnosti nakaženého člověka strávili, tím větší byla pravděpodobnost, že se také nakazíte. Nechávali tak mrtvé v ulicích, kde se poté stovky těl pomalu rozkládaly.
Ohnivý kruh
Papež Klement IV. je jednou z nejznámějších osob, které tuto nemoc přežily. Pomohl mu k tomu kruh z ohně. Lékaři totiž doporučili papeži, že pokud chce epidemii přežít, měl by ji strávit v ohnivém kruhu. Jejich rada zabrala.
Dříve se věřilo, že má oheň léčivé schopnosti. Ohnivý kruh ale papežovi pomohl zcela jiným způsobem. Spolehlivě odradil nakažené blechy i hlodavce.
Ptačí oblek
Ptačí zobák morových lékařů vznikl na základě pověr a mylného přesvědčení. Byl sice pořádně děsivý, ale zcela se minul účinkem.
Dříve totiž lékaři věřili, že se nemoc šířila prostřednictvím nepříjemných pachů. Proto byly v zobáku ptačí masky sušené květiny, které měly „nakažlivé pachy neutralizovat“. To jim ale bohužel nebylo nic platné
Plášť, který byl součástí tohoto morového obleku, byl ale při vyhýbání se nemoci, na rozdíl od děsivé masky, skutečně užitečný. Chránil totiž jeho majitele před blechami i krysími kousanci.
Největší šanci na přežití epidemie dýmějového moru tedy měl člověk, který by ji přečkal v ohnivém kruhu v ptačím obleku. Zvýšit šance na přežití ale mohlo i pouhé nevycházení z domu.
Zdroj: History, Weird History, Cleveland Clinic
KAM DÁL: Nejděsivější válečníci historie: Mongolové hasili žízeň krví svých koní.
