Sovětský člověk Mičurin požádal o znárodnění svých výzkumů. Vyšlechtil desítky odrůd ovoce a odmítl Američany

Ivan Vladimirovič Mičurin ve své pracovně
Zobrazit fotogalerii (5)
06.06.2020 - 13:00  

Jméno Ivana Vladimiroviče Mičurina asi slyšel každý, i když se mnozí domnívají, že snad musí jít o postavu podobnou našemu Járovi Cimrmanovi. Jenže ruský šlechtitel Mičurin byl skutečný a jeho práce opravdu zajímavá. Podařilo se mu přivést na svět na 150 nových odrůd ovoce. Chtěli byste si třeba utrhnout kilové jablko? Možná - ale jíst se nedalo...

Kdo byl Ivan Vladimirovič Mičurin? Šlechtitel, ovocnář a v dané době ceněný odborník nejen ve své vlasti, tedy v Rusku (později Sovětském svazu). Narodil se roku 1855 v malé usedlosti Veršina v Rjazanské gubernii. Tou dobou ale nikdo netušil, že zde vyrůstá budoucí biolog, pěstitel a šlechtitel, z jehož sadu vzejde nespočet nových ovocných stromů i dalších rostlin… Nikdo nemohl předpokládat, že se Ivan Vladimirovič časem zapíše do dějin zemědělství. 

Měli to zkrátka v rodě

Je třeba podotknout, že základ vztahu k přírodě měl budoucí vědec poměrně pevný díky tomu, že i jeho otec, dědeček i pradědeček se o zahradnictví zajímali a za léta práce nashromáždili bohatou sbírku ovocných stromů. Také knihovna, z jejíchž svazků mohl mladý Mičurin čerpat vědomosti, byla v domě jeho rodiny opravdu rozsáhlá. Dalo by se říci, že tento rod nižších šlechticů se zmiňovanému oboru věnoval již dlouhá desetiletí před narozením svého dnes nejznámějšího člena. Ten přišel do manželství Mičurinových jako sedmé dítě, jeho sourozenci ale zemřeli již v dětském věku. Stejně tak jej jen ve čtyřech letech opustila i jeho matka a malý Ivan zůstal jen se svým otcem, který jej vedl k lásce k přírodě. A podařilo se. Již v osmi letech uměl roubovat a očkovat stromy, zabýval se chovem včel, miloval vše, co je spojené s přírodou, poznáváním života a jeho zákonnitostí, jak alespoň uvádějí ruské prameny

Další neštěstí

V době, kdy se Ivan Vladimirovič připravoval ke studiu na prestižním gymnáziu v St. Peterburgu, postihla jeho otce nemoc, museli prodat panství a o chlapce se starali jeho příbuzní, kteří však na drahá studia nemohli ani pomyslet. Proto nakonec nastoupil na venkovské gymnázium v Rjazani. Nastoupil, ale studium nedokončil. Byl vyloučen z důvodu “neúcty k autoritám”. Pravým důvodem podle jeho teorie ale byla skutečnost, že jeho strýc odmítl dát řediteli gymnázia úplatek. Jak to bylo doopravdy, se dozvíme asi jen těžko…

Osud byl silnější než okolnosti

Od roku 1872 žil Mičurin v Kozlově a později v jeho okolí, kraj už ale nikdy neopustil. Pracoval na železniční stanici, v pokladně a potom i jako vedoucí pomocné stanice, ale ani tady mu neprospěla neúcta k nadřízeným (což podporuje oficiální verzi zprávy o vyloučení z gymnázia). O dva roky později si vzal za ženu dceru místního lihovarníka, ale velké jmění nevyženil. Živil se, jak bylo možné, po nocích opravoval hodinky, ale na svoji lásku k přírodě a touhu po jejím šlechtění rozhodně nezapomněl. Brzy si pronajal nejprve menší ovocnou školku, kterou ale rychle zaplnil více než šesti stovkami druhů ovocných stromů. Pořídil si větší pozemek, ale ani ten nestačil. Stromy beznadějně zaplnily i panství, které na dluh zakoupil, a hledal další a další pozemky - až našel ten pravý. Mimo vesnici a v chatrči žili pak Mičurinovi po dlouhou dobu na místě, které se později stalo jednou z prvních šlechtitelských školek v Rusku. Oddanost Mičurinovy manželky musela být opravdu velká. 

Nespokojený Mičurin

Na počátku devadesátých let devatenáctého století i tady už rostly tisíce švestek, třešní, meruněk i dalších ovocných stromů. Mičurin ale spokojen nebyl. Obával se, že příliš úrodná půda stromy “rozmazluje” a ony nebudou schopny odolat tvrdým podmínkám ruské zimy. Proto své plantáže přesunul na méně úrodné místo. 

Lákavá nabídka

Zprávy o jeho práci se šířily a Mičurin získával svoje místo v povědomí vědecké veřejnosti. Přišla dokonce nabídka z Ameriky, aby se tam přestěhoval a pokračoval v práci. Vidina to sice byla lákavá a s platem 8 000 dolarů ročně by si skutečně polepšil, ale kvůli “vysokému” věku (bylo mu tehdy 58 let), špatnému zdraví a v neposlední řadě také neznalosti angličtiny i takto zajímavou nabídku odmítl, stejně jako i žádost, aby tedy alespoň prodal svoji sbírku, i když o prodeji pravděpodobně původně uvažoval. Přesto o jeho práci svět věděl, hlavně díky novým odrůdám (například třešní), které byly schopny vydržet i opravdu kruté mrazy. 

A pak přišla válka...

Pak ale přišla první světová válka a ve stejné době i cholera, která mu vzala manželku. Ani příroda nebyla výzkumům nakloněna, a tak přišel o značnou část svých sbírek. Na druhou stranu se ale konečně začaly potvrzovat jeho šlechtitelské předpoklady. Uznávaný šlechtitel publikoval v časopisech, byl žádán o vydání odborné publikace.

Nadšení pro socialismus

Velký zlom přišel i pro Mičurina a jeho výzkum s Velkou říjnovou socialistickou revolucí. V ulicích se ještě střílelo a on už se hlásil na nově vznikajícím úřadu. „Chci pracovat pro novou vládu,“ prohlásil a požádal o znárodnění své školky a výzkumů. Bývalý zemědělský dělník - nyní úředník -  Dědov okamžitě nařídil svolat schůzi, informoval Lidového komisaře pro vzdělávání a vyzval Zemský výbor, aby přijal "ochranu školky". Požadavkům bylo vyhověno, 29. června 1918 byla školka skutečně znárodněna a Mičurin byl vyzván, aby “aby klidně pokračoval ve své mimořádně užitečné práci pro vlast…” Dostal prakticky volnou ruku a v listopadu téhož roku se stal šéfem (vlastní) státní školky pro šlechtění ovocných stromů. Pracoval, publikoval, šlechtil. „Pěstitelé ovoce budou jednat správně, pokud se budou řídit mým jasným pravidlem: Nemůžeme čekat na milosrdenství přírody; vzít si je od ní je naším úkolem,“ napsal

Jde o to umět se pochválit

Mičurinův “podnik” se rozrůstal, přibývali zaměstnanci. „Mýma rukama prošly desítky tisíc experimentů. Vyšlechtil jsem spoustu nových odrůd, z nichž bylo získáno několik stovek, které jsou vhodné pro pěstování v našich zahradách, a mnoho z nich není v žádném případě méně kvalitní než nejlepší cizí odrůdy. Teď už tomu ani nevěřím, jak jsem to mohl i přes svoji slabou konstituci snášet. Pouze všestranná vášeň pro úplné zapomnění mohla dát tělu neuvěřitelnou výdrž…,“ uvedl sám Mičurin ve svém životopisu. 

Denně tentýž režim

A jak tento vědec, o jehož pokusech a výsledcích některých z nich se vedou i v odborných kruzích neustále spory a který se jistě proslavil i díky svému přístupu k porevolučnímu zřízení v Rusku (jednu z odrůd třešní dokonce pojmenoval Naděžda Krupská), mohl dodáhnout takové výkonnosti? Pevným denním režimem, který od roku 1900 až do své smrti nezměnil. Pracovní den pro něj měl 19 hodin, vstával přesně v 5 hodin ráno a ke spánku se ukládal o půlnoci. I rozvrh každého dne byl do puntíku stejný. Od pěti do osmi hodin ráno pracoval ve školce nebo doma, v osm hodin přišel čas na čaj a následovala práce do 12 hodin. Oběd, půldruhá hodina čtení novin a odborných časopisů a od 15 do 17 hodin opět práce ve školce. Dvacet minut na večeři si vyhradil v 21 hodin, a poté až do půlnoci vyřizoval korespondenci, než odešel do postele. Další dny, týdny, měsíce i roky stejně, až do své smrti. 

Některé výsledky byly úsměvné

Některé Mičurinovy pokusy dnes vyvolávají úsměv. „Z dnešního pohledu, kdy se snažíme šlechtit odrůdy ovoce tak, aby nabízely celkově vhodné vlastnosti - tedy jak požadavky na odolnost v daných klimatických podmínkách, tak i na chuť, tvar nebo barvu plodů, se zdají být například jabloně, které dávaly jeden a půl kilogramu těžká jablka, nesmyslná. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že i tenkrát byly plody popisovány jako vhodné spíše ke krmení dobytka než pro lidi a takový strom nesl třeba jen čtyři plody. Jindy se zaměřil třeba zase jen na barvu dužniny a podobně,“ konstatoval dlouholetý sadař. Nicméně i on připustil, že mnohé Mičurinovy pokusy daly základ dalšímu vývoji ve šlechtění ovocných stromů. 

Neuvěřitelný počet odrůd

Za svůj život Mičurin vyšlechtil více než 150 nových hybridních odrůd, z toho 45 jabloní, 20 hrušek, 13 třešní, 15 švestek (mezi nimi tři odrůdy se zelenými plody), angrešty, jahody, actinidie, ořešáky, meruňky, mandloně a další a další. Zemřel 7. června roku 1935, tedy přesně před 85 lety. Některé byly odsouzeny k zániku, jiné daly vzniknout i dalším odrůdám a další jsou na některých místech pěstovány dodnes. A oprostíme-li se od myšlenek na tehdejší ideologii i na skutečnost, že by jeho výzkumy jistě nebyly tak podporovány a vyzdvihovány sovětskými představiteli, kdyby se nehlásil tak jasně k oficiálním názorům, je jasné, že tolik práce jako Mičurin za svůj život vykonal opravdu jen málokdo. 

KAM DÁL: Génius lidové pokleslosti. Nejhorší filmy Zdeňka Trošky jsou diváckým hitem