Vznik Charty 77 ukázal, že s komunismem lze bojovat. Provokace intelektuálů zformovala hrdiny

Celá akce vyžadovala odvahu
Zobrazit fotogalerii (3)
 

Je otázka, zda lidé na příslušných místech věděli, co se chystá. V hluboké a šedivé normalizaci se totiž na počátku roku 1977 objevil hlasitý nepřítel tehdejšího komunistického režimu. Charta 77 už tehdy jasně definovala, kdo bude stát v čele státu po revoluci.

Lze soudit, že na začátku iniciativy Charty 77 byla jednoduchá touha hudebního uskupení Plastic people of the Universe svobodně šířit svoji specifickou kulturu. Ta chtěla tvořit bez cenzury a bez šikany ze strany státní bezpečnosti. Zadržení členů této undergroundové kapely totiž mobilizovalo intelektuály, kteří se nehodlali smířit s tím, kam směřuje Československo v socialistickém obalu.

Jako rukojmí si do své válečné mise chartisté vzali mezinárodní smlouvy o lidských právech, které komunistický režim přijal, ale nikdy nedodržoval. Text tohoto historicky zásadního dokumentu sepsal primárně dramatik Václav Havel a spisovatel Pavel Kohout. Autoři však oficiálně zůstali v anonymitě. Jak šokoval nejvýznamnější odpor vůči tehdejšímu režimu hned zkraje na nový rok?

Být připraven

Dokument Charta 77 se formoval v posledních dnech roku 1976. Vůbec nebylo jisté, kolik lidí sebere odvahu a připojí pod odvážnou výzvu k dodržování mezinárodní smlouvy o lidských právech svůj podpis. Disident a jeden ze signatářů Milan Uhde vzpomíná, že se počítalo klidně jen s dvaceti podpisy.

Realita byla naštěstí mnohem pozitivnější a ještě předtím, než se dokument dostal do širšího oběhu, připojilo svůj podpis 242 lidí. Mezi první signatáře patřil samozřejmě Václav Havel, Pavel Kohout, Václav Benda, Petr Uhl, Ludvík Vaculík, Jiří Hájek, Vlasta Chramostová a třeba také filosof Jan Patočka.

Mezinárodně uznávaná autorita se také stala mluvčím Charty 77 a bohužel také první obětí, která za svoji angažovanost a odpor zaplatila životem. Zemřel v důsledku třináctihodinového výslechu už 13. března roku 1977.

Jeden z hlavních dárků na nový rok pro tehdejší režim mělo být předání dokumentu do redakcí západních listů, jako byl Le Monde, The Times, New York Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung. To se také podařilo.

Ponížení národa

Totalitní režim se samozřejmě pokoušel šíření tohoto podvratného dokumentu zastavit. Důležité kanály se zahraničím se však nepodařilo odhalit. Stejně tak se postupně rozšiřoval počet signatářů. V polovině 80. let listina čítala přibližně 1 200 jmen a do ledna roku 1990 se podepsalo 1 883 občanů a 25 z nich své rozhodnutí odvolalo.

Asi největší protiakcí byla tzv. Anticharta. Slavná jména české kultury byla donucena podepsat dokument, který odsuzoval aktivitu obránců lidských práv, kteří narušovali socialistický režim v jejím základu.

Kromě toho se do kritiky lidí kolem Václava Havla nekompromisně obouval tehdejší tisk. Nejznámější text tohoto ražení vyšel v Rudém právu pod titulkem Ztroskotanci a samozvanci.

Signatáři však nebyli zaplaveni pouze kritikou, ale režim proti nim používal represe ve formě vězení, tvrdých výslechů, šikany, násilí a doslova každému z nich házel klacky pod nohy. Sehnat práci a zajistit dětem dobré vzdělání se s nálepkou chartisty stalo zcela nemožnou překážkou.

Převzetí moci

Z odstupem času tak není vůbec překvapivé, že během listopadových dní revoluce v roce 1989 se do hlavní role dostali právě signatáři Chraty 77, kteří vytvořili společenství, jež lze označit za opozici totalitnímu režimu.

Václav Havel jako jeden z tvůrců dokumentu Charta 77 se stal prezidentem republiky a mnoho lidí na významných politických postech profitovali z odvahy, kterou projevili v hluboké normalizaci minulého režimu.

KAM DÁL: Smrt světových hvězd v roce 2020. Nesmrtelný Spartakus, božský Maradona a tragédie legendy

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru