Největší tragédie 21. století? Jak souvisí havárie elektrárny Fukušima s Godzillou?

V roce 2011 zasáhla japonské pobřeží mohutná vlna tsunami. Mimo jiné zasáhla jadernou elektrárnu Fukušima. Dopad těchto událostí pociťuje Japonsko dodnes. V roce 2016 zpracovala události roku 2011 – avšak s ambicí vnořit se mnohem hlouběji jak do minulosti, tak do existenciálních rozměrů události – knižně debutující reportérka Katarzyna Boni.

28.04.2018 - 11:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (5)

V loňském roce vyšla kniha s názvem Ganbare! Workshopy smrti v překladu Michaela Alexy v češtině. O vydání se postaralo slovenské nakladatelství Absynt zaměřující se na reportážní literaturu. Sluší se ještě poznamenat, že autorka Katarzyna Boni byla s knihou nominována do finále prestižní polské reportérské Ceny Ryszarda Kapuścińského.

Nová Godzilla!

Jádrem knihy je zmapování havárie samotné a toho, jak všudypřítomná radioaktivita ovlivnila životy desetitisíců Japonců na mnoho let dopředu. Reportáž se přitom neomezuje na přímé a de facto ani na "seriózní" důsledky nejhrozivější havárie v moderních japonských dějinách. Tím by možná mohla připomenout Modlitbu za Černobyl běloruské nobelistky Světlany Alexijevičové.

Z tónu konvenční reportáže vykračuje autorka například tím, že popisuje, jak byla Godzilla jakožto monstrum v japonském vnímání nahrazena – či doplněna, chcete-li – bestiálními "postavami" spojenými s neštěstím ve Fukušimě:

"Cesium 137. Nevázaný, ovšem nebezpečný tvor. Pln energie, přemisťování mu nečiní žádný problém. Je tolik vlhkomilný, že se ve vodě téměř rozplývá a díky ní se dostává na velké vzdálenosti. Snadno infiltruje lidské tělo – polykáme ho v jídle a pití."

Z tónu konvenční reportáže vykračuje autorka například tím, že popisuje, jak byla Godzilla jakožto monstrum v japonském vnímání nahrazena bestiálními "postavami" spojenými s neštěstím ve Fukušimě.

Autorka se rovněž nespokojuje s objektivní a perspektivně nezatíženou er-formou, jež je v reportážních knihách nejčastější. Přechází v dlouhé monologické výpovědi pamětníků – jimiž se opět přibližuje ke knihám Bělorusky Alexijevičové, ale vsází i na apelativní (a nutno dodat, že velmi vhodně užitou) du-formu, kterou si mohou čeští čtenáři spojovat s románem Dějiny světla spisovatele Jana Němce: "K jídlu dostaneš misku rýže. S kouřícími bílými zrníčky, voňavou zálivkou ze sezamového octa a sladkého vína. Číšník říká, že je to rýže z Fukušimy. Byla prý podrobena všem možným testům. / Dáš si?"

Cesta k celistvosti

Je patrné, že autorčina výpověď o událostech z roku 2011 je mnohovrstevná jak formálně, tak obsahově. Podobný přístup může vést – a často vede – k nezamýšlené nesoudržnosti, ale Katarzyně Boni se podařilo "poskládat" text pozoruhodně celistvý a dalo by se říci, že i komplexní. Možná je to zapříčiněno faktem, že japonskou kulturu – podobně jako japonské postoje k individualitě - vzpomeňme masivně známé kamikaze – vnímáme pořád jako exotickou. Čteme-li proto o nejrůznějších japonských bestiích, o zvycích či o všedních japonských reáliích, čtené drží pohromadě už jen svou exkluzivností.

Těžko říct, nakolik by bylo třeba přehodnotit při vnímání reportážní literatury výrok Jiřího Pavlovského, jenž v doslovu ke knize Chucka Palahniuka Zalknutí píše, že "tragédie, o které píšete tragicky, je, jako byste jedli škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovali k tomu máslo". U knihy Ganbare! Workshopy smrti však lze podobné generalizování opustit, neboť surovému a děsivému pásmu výpovědí dodala Katarzyna Boni podmanivé uvolnění v podobě četných exkurzů do japonské historie, ale i do japonské populární kultury. Není to odlehčené a už vůbec ne zlehčované, důsledkem obsáhlého obeznámení se s reáliemi je spíše to, že se "tisíce mrtvých" z dvouslovného spojení skutečně vynořují.

Přečtěte si o budoucnosti, v níž jsou lidé klonováni kvůli orgánům.