Palach nebyl jediný. Kdo další se stal hořící pochodní protestu?

Jedinec vystoupil z letargického davu, aby probudil společnost. Jan Palach podstoupil oběť, která se natrvalo zapsala do československých dějin. Ve stínu plamenů však nalezneme další odvážné, jejichž rozhodnutí být pochodní nesmíme zapomenout.

17.08.2018 - 07:00  
Lid uctil památku odvážného studenta

Student Jan Palach se stal první pochodní, která měla zažehnout plamen v pasivní společnosti. Pět měsíců po okupaci vojsk Varšavské smlouvy přišel s šokujícím rozhodnutím. Inspirován buddhistickými mnichy, kteří se na protest vůči persekuci buddhistů v Jižním Vietnamu upalovali, se je rozhodl následovat.

Ryszard Siwiec byl ve svých 59 letech úplně první živou pochodní ve východním bloku. Na varšavském Stadiónu Desetiletí za přítomnosti polské komunistcké strany a dalších sta tisíce diváků se na protest proti okupaci Československa upálil.

Josef Hlavatý

První následovník činu Jana Palacha byl Josef Hlavatý. Mladý pivovarský dělník se upálil v Plzni na Dukelském náměstí. Postavil se na podstavec po odstraněné soše T.G. Masaryka, polil se petrolejem a na několikátý pokus se mu podařilo škrtnout zápalkou, aby začal hořet. Hlavatý po sobě nenechal žádné svědectví o svém motivu, jen po prvním ošetření zaslechl ošetřující lékař nadávky směrem k okupantům. Čin prvního následovníka Palachova činu se propagandě podařilo vyložit jako zoufalé rozhodnutí opilce, který si řešil své osobní problémy. Oficiálně se jeho čin vykládal jako akt, který poskvrnil čisté umýsly Jana Palacha.

Jan Zajíc

Pravděpodobně nejznámějším následovníkem Palacha byl Jan Zajíc. Pro svůj čin si vybral symbolické datum 25. února, jež odkazovalo ke komunistickému převratu v roce 1948. Jestli měl Palachův čin vzbudit společnost, tak Jan Zajíc se díky upadajícímu vzedmutí odporu po jeho činu zapálil se stejným úmyslem. Sám sebe označil jako Pochodeň č. 2. Už bezprostředně po sebeupálení Jana Palacha byl účasten protestní hladovky na Václavském náměstí, ale to nestačilo. Stejně jako Palach se na Václavském náměstí polil benzínem s tím rozdílem, že navíc spokl jed, aby neumíral v bolestech. Špatné načasování ho od bolesti neušetřilo a po několika krocích padá mrtev k zemi.

Palacha následovali i dva mladící z dalších zemí sovětského bloku. Hned za čtyři dny se o stejný protest sebeupálení rozhodl Sándor Bauer v Budapešti. Stejně tak se v Rize pokusil Ilja Rips o stejný postup protestu, ale pomoc ostatních zabránila smrtelným následkům.

Evžen Plocek

Velmi specifický je případ sebeupálení člena KSČ Evžena Plocka. Ten se 4. 4. 1969 rozhodl demonstrativně ukončit život na Masarykově náměstí v Jihlavě. Polit ředidlem rozhodil letáky s nápisem Pravda je revoluční - Antonio Gramsci a Jsem pro lidskou tvář, nesnesu cit – Evžen a zapálil se. Citát marxistického filozofa odkazoval na časopis Politika, který byl zrušen nedlouho před jeho činem. Demonstrativní sebeupálení bylo široké veřejnosti zamlčené. Přesto se pohřbu účastnilo 5 000 lidí, ale šlo "pouze" o obyvatele z regionu. Ani dnes není jméno Evžena Plocka známo v souvislosti s činy Palacha a Zajíce. Plockův případ se zásadně liší ve dvou věcech. Prvním je věk. Bylo mu 39 a nevedl ho čistý a nezkažený idealismus. Naopak byl členem KSČ, což v důsledku mohlo být o to zásadnější. Oběť z vlastních řad se podařilo upozadit a jeho čin neměl tak silnou odezvu. 

S fotoaparátem proti sovětským tankům. Obrázky invaze z roku 68 díky němu obletěly celý svět. Více čtěte zde.