Pavel Nepovím: Záchranář tělem i duší, kterému sudičky přály

12.08.2016 - 11:00   |  

Když s ním mluvíte, na chvíli se ocitnete v jiném světě. Na planetě hasičů, kterým je vedoucí oddělení jednotek požární ochrany na generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky plně oddán. Pavel Nepovím je srdcař v tom dobrém slova smyslu. I když už by dávno mohl mít nohy na stole a kolegy ve výkonu prohánět z funkce úředníka.

Jsou lidé, kteří se pro něco narodí. Pavel Nepovím měl od sudičky předurčeno, že se stane hasičem. Poprvé k řemeslu přičuchl už v devíti letech. Přesto vlastně dlouho nevěděl, co práce hasiče doopravdy znamená. "Pocházím z vesnice a tam to bylo v podstatě dané. V Seči nebylo fotbalové hřiště, tak když jednoho dne přišli dobrovolní hasiči s tím, že zakládají kroužek pro děti, měli jsme jasno," vzpomíná na první krůčky. Tím spíš, že jeho tatínek byl také dobrovolným hasičem.

Práce hasičů lezců je těžký chleba. Prakticky denně riskují životy.

Pomalu se připravoval na reálný život, i když první výjezdy k tomu měly vlastně hodně daleko. "Pravda je, že jsem začínal vnímat nebezpečí, které tato práce obnáší. Ale jezdili jsme v podstatě jen k požárům. Měl jsem tedy dlouho zafixováno, že hasičský život je o vedru a plamenech," usmívá se dnes plukovník pomalu srkající oblíbeného turka.

Nehody z hlavy nevymaže

Je na něm vidět, že má nebezpečí pod kůží a jen tak něco ho nerozhází. Když ale ve dvaceti po absolvování základní vojenské služby zakotvil u chrudimských profíků, bylo to jinak. Přiznává, že byl dost v šoku. "Pamatuju na svůj první ostrý zásah. Jeli jsme k dopravní nehodě a já si říkal, co tam budeme dělat? Hoří tam snad něco? Tenkrát jsem teprve pořádně pochopil, o čem to je být hasičem. Dostávat lidi z aut je náš denní chléb. A nikdy to není hezká podívaná."

Výjimkou nejsou ani zásahy na vodě. Jako když se snaží zachránit dítě a matku z raftu.

Mnoho nehod, u kterých zasahoval, si pamatuje, jako by se staly včera. "Měl jsem období, kdy jsem během návratu domů na Chrudimsko manželce přesně popisoval, co se kde stalo. I po dvaceti letech u některých případů přesně vím, jak to bylo. Když jde třeba o děti, nevymažete to z hlavy nikdy." 

Ze Seče až na ředitelství

Od chrudimské posádky se vrátil domů na Seč, kde se tenkrát právě dávala dohromady jednotka profesionálů. Už tenkrát však věděl, že ho to brzy potáhne dál. Chtěl totiž víc. A tak se dal na studium vysoké školy a začal se zajímat o kariérní postup. Přišly první hodnosti a stěhování do Prahy.

Nenudí se ani hasiči potápěči. Ve Vltavě cvičili vylovení barelů s naftou.

S krátkou zastávkou u pražských hasičů, delší na Kladně, nakonec zakotvil na generálním ředistelství HZS ČR. "Je zřejmé, že jde o vrcholnou manažerskou funkci. Ale na kluky ve výkonu jsem nikdy nezanevřel. Právě naopak, pořád jsem mezi nimi. Beru služby, chci vědět v reálu, co je zajímá a trápí. Díky tomu pak mám mnohem lepší přehled a lépe si obhájím, když chci pro někoho třeba nové vybavení."

Na starost má zejména hasiče lezce a letecké záchranáře. V podstatě tedy dvě elitní - specializované skupiny. Protože pokud se o lezcích říká, že jsou smetánkou mezi hasiči, tak letečtí záchranáři jsou naprostou elitou. Jejich výkony jsou na hranici života a smrti, jedna malinkatá chybička může znamenat konec. Na opravu nebo druhý pokus není místo.

Není čas na chyby

Asi není náhoda, že Pavel Nepovím se právě v této specializaci zhlédl - má rád adrenalin a nebojí se výšek. Také proto může viset z vrtulníku na osmimilimetrovém ocelovém lanku ve výškách, na které jiní raději ani nemyslí. "Je to hodně o morálu. Když se houpete tři sta metrů nad zemí, zkoušíte si karabinu a říkáte si, jestli je vše v pořádku, není člověku úplně do smíchu. Zároveň to ale milujete, takže vlastně ani nemůžete jinak."

Záchrana životů u dopravní nehody je pro hasiče běžnou prací. Umíte to i vy?

Láska k profesi leteckého záchranáře z něj doslova sálá jako oheň, který občas vyráží hasit. Dobře však ví, že jednou přijde konec. Bude se muset rozhodnout a ví, že to udělá včas. "Jakmile člověk pocítí, že na to nemá, musí skončit. Potlačit ego a říct, že končí. Kluků, kteří tohle dokáží, si moc vážím." Tím ale rodinu nikdo neopustí. Ano, je to rodina, bez jakýchkoli pozlátek a nadsázky. "Velitel je jako váš táta, kolega jako bratr. Spoléháte na sebe, svěřujete si životy. To není málo."

Hasiči nemají snadný život. Mnohdy je ohrožují nezodpovědní řidiči.

Mezi koelgy se prostě tvoří velmi silná pouta. Není náhoda, že hasiči zůstávají u stejných jednotek dvacet, třicet let. Když je převelí, je to málem na petici a revoluci. "Je to úžasný život, to mi věřte. Doslova druhý domov. Když jdeme na pivo, slibujeme si, že nebudeme mluvit o práci. Po pěti minutách je to ale pryč a sypeme ze sebe historky jednu za druhou,“ usmívá se Pavel Nepovím a zase se na krátkou chvíli zadívá někam do dálky. Zasněně, jako by si zrovna představoval, jak se pohupuje ve větru několik set metrů nad zemí. 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru