Josef Šlerka: Elity začaly buranství vystavovat na obdiv, chtějí se přiblížit lidem. Zeman se jen svezl

Český novinář se pomalu stává ohroženým druhem. Jakou budoucnost tedy má seriozní novinařina? Může obstát tváří v tvář médiím, která jsou vlastněna oligarchy s politickým zájmem? Opravdová žurnalistika je totiž poměrně drahý špás a mnoho médií ji nedělá. Nejen o tom jsme si povídali s ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josefem Šlerkou.

01.04.2019 - 07:00  
Jakou budoucnost české žurnalistiky vidí Josef Šlerka?
Zobrazit fotogalerii (3)

Pane Šlerko, jak je na tom dnes česká žurnalistika?
Myslím, že ne úplně dobře. Potýká se se spoustou změn ve společnosti, kterým se musí přizpůsobit. Ať už jsou to změny typu byznysmodelů, se kterými stále neumí pořádně pracovat, nebo stále se vyostřující diskuse ve společnosti. To vše se samozřejmě kombinuje s tím, že řada novinářů dělá svoji práci dlouho, zabydleli se na svých pozicích a mám pocit, že často zlenivěli. České novinařině neprospívá ani fakt, že je hodně uzavřená s relativně minimálním kontaktem na zahraničí. A v neposlední řadě je tu i problém, že nemá svoji funkční autoregulační komoru.

Je regulace to pravé, co potřebujeme?
Mluvím o autoregulaci a tu potřebuje zcela určitě. Vezměte si, že řada věcí, které se týkají například etických sporů novinářů, střetů zájmů nebo postavení majitel vs. novinář, by se za normálních okolností řešilo na úrovni autoregulační instituce toho daného stavu. Bohužel syndikát novinářů dnes tuto úlohu neplní. Jiné ano, tuhle ne.

Josef Šlerka
- sémiotik a odborník na analýzu dat ze sociálních sítí
- ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, pedagog na Karlově Univerzitě
- působil ve společnosti Ataxo, kde byl vedoucím technologické divize Social Insider
- vystudoval obor Estetika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
- v roce 2014 byl v rámci cen českého internetu Křišťálová Lupa zvolen odbornou porotou „Osobností roku”
- sám sebe vidí jako „Brouka Pytlíka českého internetu“

Nemůže být problém i to, že spousta lidí si dnes hraje na novináře, aniž by skutečně tušili, o čem to řemeslo je?
Tohle mně v zásadě nevadí. Nepřeji si, aby vzniknul zákon, který by říkal, kdo je a kdo není novinář. Souhlasím, že za novináře se dnes prohlašuje kdekdo, ale nevidím to jako zásadní problém. Je to určitě lepší, než kdyby existovala jakási státní instituce, který by ukazovala prstem a kádrovala.

Umíme dnes dělat kvalitní žurnalistiku?
To je hodně návodová otázka, protože vlastně říká, že žurnalistika je dobrá nebo špatná. Ale my tu máme spoustu žánrů. Podle mě, pokud jde třeba o reportáže, tak stále dokážeme dělat skvělé věci. Ale zase jsme trošku vedle, pokud jde o vnímání komentářů, těchto útvarů je za mě nadbytek. Pro řadu lidí je dnes novinář to samé co komentátor. A práce novináře „z ulice“ je hodně upozaděná. Zvlášť, když jde o online média. Tam často dochází k tomu, že jejich obsah z šedesáti, sedmdesáti procent tvoří zprávy z ČTK s vylepšeným titulkem.

Hodně se dnes skloňuje pojem seriózní žurnalistika. Co to vlastně je?
Asi žurnalistika, které můžeme věřit. Ale řekl bych, že celkově je to mnohem složitější. Pokusím se to vysvětlit. Když to hodně zjednoduším, tak v žurnalistice máme čtyři modely. Novinařina ověřování, kterou asi nejvíce lidí myslí, když mluví o seriózní žurnalistice. Je postavena na tom, že čtenář může věřit autorovi článku, spoléhá se na to, že informace je pravdivá a ověřená. Časově je to však hrozně drahé. Vedle toho funguje, dejme tomu, novinařina zprostředkovaná. Už rezignovala na verifikování a nahrazuje to tím, že „jenom zprostředkovává názory“. První, co se vám vybaví, jsou asi Parlamentní listy, ale v řadě případů se tak chová i ČT24. Pro televizi, která funguje 24 hodin, 7 dní v týdnu, není v lidských silách permanentně přinášet nové a ověřené informace. Pak tu máme třetí model novinařiny, takzvanou aktivistickou, názorovou. Před deseti, patnácti lety považována za odpad, dělali to třeba Fox News, Haló noviny apod. Dnes ovšem vidíme, že už jde o standardní novinářský žánr, některá média se tak vlastně sama identifikují. Proč ne, ale já bych v tom byl opatrný. A konečně za čtvrté je žurnalistika, která je vlastně skrytým PR. Ví o sobě, že je PR, moc se za to ani nestydí, ale navenek se tváří, že tomu tak není - a to je asi ten nejhorší formát. Dobrým příkladem mohou být různé formy uplácení novinářů třeba zahraničními cestami na konference technologických firem, ať pořád neřešíme jen politiku.

Proč je nejhorší?
Protože často nechává čtenáře bez informací o tom, že čte zaplacené informace. Ale to nejdůležitější sdělení – když se zamyslíte nad těmi čtyřmi popsanými formami, co zjistíte? Že uvnitř každé té formy může fungovat bulvár stejně jako seriózní noviny.

Takže jde o to, že tyto směry mohou v pohodě fungovat vedle sebe a vlastně to nikdo ani moc neřeší...
Je to v první řadě věc těch konkrétních médií. My ale trpíme jiným problémem. Takové to postmoderní „všechno jde“ jsme si vzali jen v prvním kroku, na ten jsme se adaptovali. Ale on je tam i druhý krok, a to ten, že vše má být podrobeno kritice nebo reflexi. Média mají tendenci reagovat agresivně na to, když jsou kritizována, okamžitě se objeví hysterie a křičí, že je svoboda slova a mohou si dělat, co chtějí. Jasně, je svoboda slova, super. Ale ta je spjatá s možností dialogu a kritického přístupu. Myslím si, že mnohem více než cokoli jiného v Česku chybí kultivovaná mediální kritika.

Svoboda slova je ale také zodpovědnost, souhlasíte? Což některá média až tak úplně nechápou.
Určitě tam je zodpovědnost, ale opět dvojí. Jedna část je daná čistě zákonem. Tam nelze vést debatu, ta je zkrátka daná zákony. Ale novinařina vždycky potřebovala něco, čemu můžeme říkat veřejný zájem. Aby mohla prioritizovat to, co chce psát, tak musí mít představu, jaký je veřejný zájem. Vůbec to nesouvisí s tím, zda jde o bulvár nebo ne. Třeba německý Bild dokáže být velmi odpovědný bulvár. Důležité je, že společnost sdílí nějakou představu, kterou považuje za veřejný zájem. Dnes, když se podíváte na všechny kauzy, které se točí kolem Andreje Babiše, tak se tam neustále setkáváme s tím, že pro některá média není veřejným zájmem se tím vůbec zabývat.

„Dítě je daleko více ovlivněno rodinou než školou. Rodiče musí potomkům ukázat, co je správné a co ne, naučit je filtrovat zprávy, poznat, co je špatné. Ví se, že děti, které jsou doma obklopené knížkami a jejich rodiče před nimi čtou, mají větší tendenci číst i v budoucnu. A na tom nic nezmění žádná hodina literatury ve škole. Takže já si myslím, že problém se odehrává na úrovni rodin, a nikoliv na úrovni školy. Ta se snaží, jak může, a mohla by to třeba dělat i líp, ale v zásadě musí mít partnery v rodinách.“

Ale jak to může být veřejný zájem pro média vlastněná panem Babišem?
Proto si myslím, že by politici média vlastnit neměli. Stejně jako by média neměly vlastnit investiční skupiny. Ale pozor, tím nemyslím mediální podnikatele, ti mají média jako byznys a to je v pořádku.

Proč není dobře, aby média vlastnili oligarchové a velké investiční skupiny?
Důvod je jednoduchý, novinář by neměl psát o oblasti, z jejíchž výsledků dostává zaplacenou mzdu. A je jedno, jestli mluvíme o Babišovi nebo o Pentě. A priori to v každém případě snižuje důvěryhodnost daného média. Opět jsme u toho, že kdyby tu byla novinářská organizace schopná na toto reagovat, mohli bychom být někde úplně jinde.

Můžu jako novinář psát objektivně ve státě, kde je trestně stíhaný premiér, prezident byl mnohokrát usvědčen ze lži, předseda sněmovny tancuje na stole...? Tady je přeci něco špatně.
Můžete psát o tom, co se děje, aniž byste se dopouštěl neobjektivity. Zásadní je položit si vždy otázku: Je něco, co jsem zanedbal? U nás mám někdy pocit, že už zmíněný Andrej Babiš často dostává psí hlavu za něco, za co si ji nezaslouží. Mluvím například o jeho marketingu na sociálních sítích. A obráceně – občas tu psí hlavu nedostane, byť si ji právem zaslouží. Čeští novináři by se ve vztahu k tématům, o nichž píší, měli snažit o více osobní odpovědnosti či profesní poctivosti. A měli by být schopni kritického uvažování i ve vztahu ke své vlastní práci. A tohle se budou čeští novináři učit ještě dlouho.

Protože žijeme v době, která tu ještě nebyla, v politické situaci, která je zcela jiná, než na co jsme byli zvyklí?
Přesně tak. Když se nad tím zamyslíte, tak v jistém slova smyslu je nástup Andreje Babiše radikální. Do té doby politický a novinářský svět fungovaly v relativně poklidné představě, že se tu mezi sebou budou střídat sociální demokraté s ODS. Maximálně se objeví nějaká menší protestní strana, ale když budou mít šikovné vyjednavače, tak ve vládě stejně budou lidovci. Tohle se najednou změnilo. Situace je rozbitá a lidé těžko odhadují, co mají čekat.

Nejsme už dnes v situaci, kdy si novinář v podstatě musí vybrat stranu?
To bych neřekl. Musí si vybrat hlavně to, že slouží veřejnosti a píše pravdu. To není o žádné straně. Já si ani nemyslím, že bychom tu žili v nějaké nesvobodě. Takže ani není důvod si vybírat stranu.

Nadační fond nezávislé žurnalistiky
- myšlenka založení fondu vznikla při setkávání skupiny podnikatelů nad tématem médií a politiky v Prague Business Clubu
- fond podporuje projekty, které prokázaly svoji životaschopnost, mají potenciál růstu a přispívají ke kultivaci českého mediálního prostředí
- fond podporuje nezávislou názorovou žurnalistiku s celospolečenským dosahem, která je v souladu s našimi základními hodnotami
- mezi zakladatele fondu patří například majitel společnosti Crocodille Petr Cichoň, zakladatel české pobočky auditorské a poradenské firmy KPMG František Dostálek, spoluzakladatel a managing partner společnosti Corpin Jiří Hák, spolumajitelka Albatros Media Silke Horáková či jeden ze zakladatelů firmy Software602 Richard Kaucký a další. 

Kde se vzala místy až nenávist k novinářům ze strany veřejnosti? Když si pamatuji na své začátky, tohle zaměstnání bylo o prestiži, novinář byl vážený člověk.
To se změnilo opravdu významně, na druhou stranu bych to neviděl až tak černě. Dnes je jednodušší napsat e-mail než dopis, je snazší na kohokoli zaútočit. Ale to není zásadní. Mnohem horší je míra nenávistných útoků od politiků. Češi mají takové zvláštní pnutí. Na jednu stranu zbožňují Masaryka a jeho lidovost, jsou rovnostářští. Zároveň ale mají rádi své elity. A elity, opravdu velmi neutrálně míněno toto slovo, jsou ti, kdo nastavují společenské normy. Lékaři, advokáti, politici, ale i novináři. A když žijete ve světě, kde je přípustné, aby politik někomu nafackoval před sněmovnou, aby další politik používal metaforu o noci dlouhých nožů, další chce vázat stranické knížky do něčí kůže a tak dále, tak pak ten diskurz hrubne. S tím nepřišel Miloš Zeman, ten se s tím už jen svezl. Chci tím říci, že elity začaly vystavovat na obdiv své buranství v domnění, že se přiblíží lidem. Je to ale dvousečné, jejich úloha by měla být hlavně společnost kultivovat.

A nejsme náhodou křupani, když nám takové chování vyhovuje?
Nemyslím si to. Naopak, když se podíváte do dějin tohoto národa, je to jeden velký pokus o rozmach. Národ teď chápu jako společenství lidí žijící na území více méně dnešní České republiky a hovořící jedním jazykem, tedy češtinou. My se dneska můžeme obrozenectví smát a brát ho jako intelektuální hru. Na druhou stranu to je opravdový pokus vyrovnat se ostatním národům. Vždyť my dnes žijeme v neuvěřitelném kulturním prostoru. Ale zároveň jsme nezvládli komunikaci s národy, které na našem území žily, Němci by mohli vyprávět, pražští Židé ostatně také. Ale i tak, třeba tradice Janáčka, Dvořáka, Smetany a dalších jen v hudbě, to je impozantní věc. Takže si myslím, že v křupanství se nám sice dobře žije, ale není to naše přirozenost.

Nadační fond nezávislé žurnalistiky teď připravuje mapu médií, o co přesně jde?
Mapa médií je dlouhodobý projekt, jeho cílem je nabídnout na jednom místě základní informace o českém mediálním prostoru. Počínaje tím, jaké typy médií u nás máme, přes možnost se podívat, jaký jazyk používají, až po různé mediální výzkumy. Momentálně pracujeme na žebříčku médií podle toho, jakým způsobem dodržují standardy novinářské práce. To znamená, že je nám úplně jedno, jestli dané médium je nebo není bulvár nebo cokoli jiného. Jen si myslíme, že určité principy práce mají platit pro všechny, co se chtějí považovat za důvěryhodné novináře a média.

A konkrétně například co?
Že je článek podepsaný, že víme, komu médium patří, že nezneužívá ilustrační fotky tak, aby se posunul význam sdělení, že titulek odpovídá textu a tak dále. Vůbec nám tedy nejde o to, co které médium říká. V dubnu by měl být tento projekt veřejný, týká se zatím jen online médií. Pak bychom se rádi zaměřili na tištěná média a televize. Většina kritérií, která uplatňujeme při hodnocení, jsou jen odvozená z různých etických kodexů a principů novinářské práce, které se učí studenti v prvním ročníku žurnalistiky.

Nebojíte se toho, že se zvedne vlna kritiky, proč je tento web hodnocen takto a tamten jinak?
To je strašně jednoduché. My jsme fond, který využívá soukromé peníze. Od státu nemáme ani korunu, takže si za své peníze děláme, co uznáme za vhodné. Take it or leave it. Je na vás, jestli to přijmete, nebo ne. Snažíme se být v Mapě médií maximálně transparentní. A říkat, co je podle nás správně a proč si to myslíme. Tečka. Na to nemůžeme rezignovat a nikdy to neuděláme. Alespoň doufám. Avšak pořád zůstáváme otevřeni debatě. Nicméně třeba fakt, že zprávy se nemají míchat s komentáři, mi přijde jako klíčová věc mimo diskusi. Znovu však zdůrazňuji – nám nejde o to pískat, jestli je ta nebo ona jednotlivá zpráva pravdivá nebo ne. Jde nám o celek. Vezmeme si sto textů a v nich by nemělo být signifikantní procento takových, které se ani neobtěžují s tím, aby například neměly zřetelně označený původní zdroj zpráv nebo nebyly podepsané. Takže jasně, nějaká vlna nevole jistě přijde, počítám s tím.