Vítěz Indy 500 Pagenaud: Pobrečel jsem si, myslel jsem na svého tátu a slzy mi tekly helmou

Před pár dny ovládla zejména americká média tato zpráva: „103. ročník největšího závodu světa – 500 mil v Indianapolisu – vyhrál francouzský jezdec Simon Pagenaud z týmu Penske.“ Simon kdo? Prosím, můžete zopakovat to jméno? Takto a podobně se ptali nejen fanoušci, ale i celá řada odborníků. Francouz se stal jedním z nejpřekvapivějších vítězů v historii slavného podniku. Kdo tedy tento chlapík je a jak se dostal až k prestižnímu poháru?

04.06.2019 - 11:00  
Slavný závod se jede na 200 kol po 2,5 míli, celkem tedy asi 805 kilometrů
Zobrazit fotogalerii (7)

Kariéra v Evropě takřka neznámého, dnes 35letého Simona Pagenauda, přitom není až tak nevšední. Když viděl, že jeho cesta na starém kontinentu pravděpodobně nesměruje do kokpitu Formule 1, tak se rozhodl ke kroku, který před ním s úspěchem udělali například Dario Franchitti, Dan Wheldon nebo Alexander Rossi - zkusil štěstí na americké sportovní scéně. Roku 2006 se stal severoamerickým mistrem Formule Atlantic a poté se dva roky bez úspěchu pokoušel o obstojný výsledek v IndyCarech.

Jeho osud v monopostech se tak zdál být zpečetěn. Soustředil se hlavně na vytrvalostní závody, čtyřikrát nastoupil i v Le Mans. V monopostech čas od času zaskakoval, od roku 2012 se mu tam s týmem Sama Schmidta podařil návrat nastálo. O rok později slavil v této třídě své první vítězství v Texasu. Od sezony 2015 se stal členem hvězdného týmu Rogera Penskeho a příští rok si připsal titul mistra IndyCar Series. 

V nejdůležitějším podniku sezony (ano, uspět v Indy 500 je pořád ještě důležitější než vyhrát celkové mistrovství!) letos patřil od prvních tréninků mezi nejrychlejší. Výbornou formu potvrdil nejlepším časem kvalifikace, v závodě dlouho vedl a výborným finišem se těsně prosadil před všemi hladovými soupeři. Tohle o sobě prozradil v exkluzivním rozhovoru.

Simon Pagenaud
- narodil se v Poitiers ve Francii
- do 14 let pomáhal otci v supermarketu, šéfoval oddělení videoher
- rodina začala provozovat autoškolu, z čehož financovali první kroky jeho závodní kariéry
- v seriálu IndyCar dnes jezdí za tým Penske
- prvním Francouzem, který vyhrál závod v Indianapolis, byl Gaston Chevrolet v roce 1920 

Simone, co pro tebe znamená vyhrát Indianapolis 500?
Je to prostě sen, který se stal skutečností. Ještě dnes si pamatuji, jak jako sedmiletý chlapec koukám na Indy 500 v televizi. Vyhrál tehdy Penskeho pilot Rick Mears. Od té chvíle bylo mým cílem tohle dokázat také. Letos jsme zde nastoupili s filosofií „všechno nebo nic“. Nebylo to lehké. Jezdil jsem sice hodně na špičce, nikdy jsem ostatním ale nedokázal ujet. Hlavně Rossi mi dělal starosti – byl opravdu rychlý. Jednou jsem ho pak pustil před sebe, abych trochu šetřil palivo. Závěr nám pak vyšel dle plánu. Chlapci v boxech neudělali chybičku a Rick Mears mne mimo jiné naučil, jak si rozvrhnout závod. Je mi jasné, že člověk potřebuje i štěstí – a to jsme dnes měli.

Byl to tvůj osud, zvítězit právě zde a právě teď?
Ano, jsem přesvědčen, že vyhrát v Indianapolisu má hodně co společného s předem určeným lidským osudem. Vedl jsem celkem 116 kol a hleděl jsem přitom jen dopředu. Co se dělo za mnou nevím. Myslím, že dnes vyhrál opravdu nejlepší jezdec v nejlepším autě. Důležité bylo, že jsem se nikdy svého vyhrát Indy 500 nevzdal. Musím říct, že tohle myšlení kdysi zachránilo moji kariéru – a dnes mi to vyneslo největší triumf mého života. V posledním kole jsem si trochu pobrečel. Stačilo kouknout na těch 300 000 lidí na tribunách a už mi slzy tekly helmou...

S kým ses podělil o vítězství?
Kamarádi doma ve Francii už kvůli časovému posunu spí, takže mi chybí jejich feedback. Jako prvnímu jsem zavolal tátovi, na kterého jsem také myslel v posledním kole. Má o mne při závodech na oválech hrozný strach, tak raději zůstal doma. Je tu jen máma a má žena. Teď, když nám shořel Notre Dame, tak doufám, že jsem lidem ve Francii udělal alespoň trošku radost.

Zařadili tě teď doma do stejné ligy, jako jsou velikáni Alain Prost či Sebastien Loeb?  
Tak to nevím. Sebastien přeci umí jezdit naplno jak na asfaltu, tak i na sněhu a v blátě. Myslím, že tím je ještě o level jinde.

Jak jsi to vlastně měl jako kluk, jsi ze závodnické rodiny?
Ani náhodou! Jsem zvláště hrdý na to, že pocházím z rodiny, která neměla se závody naprosto co dělat. Táta byl ve velkoobchodu a máma tanečnicí. Všechno jsem se tedy musel naučit sám. Učil jsem se ale rychle a měl jsem dobré poradce, na tom moc záleželo.

„Těším se na vínovou Corvettu, kterou zde dostane vítěz. A těším se, až uvidím svůj obličej na Borg-Warner-Trophy.“

Jsi Francouz. Ale Amerika...
...jsem moc hrdý na svou vlast. Chci ale poděkovat Americe, kde mne výborně a přátelsky přijali. V roce 2007 jsem si opravdu říkal, co bude dál? Když jsem poprvé přišel do Indianapolisu, tak mne ani nepustili do paddocku, a i kdyby, stejně jsem tu nikoho neznal! Pak mi dal Sam Schmidt životní šanci. Už za pár závodů jsem navázal vztah s Rogerem – mým snem přeci bylo jednoho dne jet za jeho tým.

Můžeš porovnat IndyCar a Formuli 1?
Ne, nechci se pouštět do detailů. Jen asi tolik: máme tu oproti Grand Prix různorodější typy okruhů a vyrovnanost je tu daleko vyšší. Evropu jsem opustil jako junior a potřeboval jsem několik let, než jsem se jezdecky dostal na tak vysokou úroveň. Dnes přesně vím, co od mého vozu chci, jak ho nastavit a jak z něj vymáčknout maximum. Jestli bych to dokázal i ve Formuli 1, to si nedovolím odhadovat.

Simone, teď jsi velká hvězda. Co bude dál?
Užil jsem si oslavu ve městě Indianapolis i večírek v New Yorku. Oslavoval jsem, ale to už je pryč. Teď už budeme myslet výhradně na další závod v Detroitu, kam zase pojedeme výborně připraveni. Naše nastavení na silnici je perfektní. Chci vyhrát i další závody a zajistit si titul mistra. Tady v Americe budu jezdit již jen a pouze za Rogera. Ano, až do smrti. Vede svůj tým jako velkou rodinu a beru ho jako svého druhého tátu. Vyhrát pro něj bylo ohromné, vidět, jakou měl radost. Chtěl bych ale jednoho dne vyhrát i v Le Mans a rallye Monte Carlo. Ještě jsem pořád hladový po vítězství a závodění mi nikdy nedělalo tolik radosti jako právě nyní.

-Roman Klemm-