Architekt roku Stanislav Fiala: Improvizace je přirozenou součástí života na každém kroku

Jedna z nejviditelnějších realizací stojí na Národní třídě a nese jméno DRN
Zobrazit fotogalerii (4)
28.02.2020 - 07:00  

Architektura Stanislava Fialy přesahuje hranice České republiky. Nejenom, že několik jeho realizací najdeme v zahraničí, ale i svým přístupem se poněkud vymyká. Z jeho slov je cítit pokora, otevřenost a bytostné nutkání o své práci přemýšlet v širším kontextu. Vše zmíněné a mnohem víc se promítá i do jeho výsledné práce, za kterou byl oceněn cenou Architekt roku 2019. 

Stal jste se Architektem roku 2019. Co pro vás takové ocenění znamená? 
Je pro mne radostí a povzbuzením v tom shonu a lopotěni, které je s tvorbou architektury spojené. Je pro mne taky radostí, kterou můžu takto posunout na všechny spolupracovníky, kteří se mnou tu těžkou káru strkají z bahna. Doufam, že chápou stejně jako já, že je to ocenění jejich práce.

Porota kromě jiného odůvodňuje vaše vítězství ochotou bavit se s řemeslníky, improvizovat a vydávat se nejistými, dobrodružnými cestami. Chápu správně, že jste přítomen u celého procesu stavby? Jak moc potřebujete mít všechny procesy realizace pod kontrolou? 

Stanislav Fiala se narodil v roce 1962 v Mostě. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Školu architektury na AVU v Praze. Má za sebou desítky realizací, řada z nich získala ocenění u nás i v zahraničí.

Bavit se s lidmi, kteří drží výrobní nástroje v rukou a uplatňují svůj veškerý um, nepovažuju za ochotu, ale za samozřejmost, bez které nelze dílo stvořit. Je naprosto nutné vědět, že úplně všechny parametry svých návrhů a námětů nemůžete narvat perfektně na papír. A už vůbec je nelze nechat tlumočit někomu jinému “z čínštiny do japonštiny”. Tam se pak objeví tolik vlastností ztracených v překladu, že se z toho stává jiný výsledek. S tím se pak pojí i mnoho variant situací, které vám naklade osud do cesty, že je nutné mnohdy začít reagovat a měnit plány, a to už je taky improvizace. Improvizace je přirozenou součástí života na každém kroku, takže ji musíte vzít do hry, když má být proces přirozený. Tak to já vidím.

Britský architekt a kritik Paul Shepheard ve své knize „Co je architektura” připodobňuje stavební dělníky k členům orchestru a stavbyvedoucího k dirigentovi. Vidíte to podobně? Jste tak trochu architektem a stavbyvedoucím v jedné osobě? 
Stavbyvedoucí je dirigentem stavby. Má mnoho úkolů, které by architekt neměl šanci oddirigovat. Architekt ale musí dirigovat i stavbyvedoucího a řadu dalších profesí, se kterými se už ani stavbyvedoucí potkat nemusí.

Když přistupujete k novému projektu, jaké jsou první kroky, které učiníte, než vznikne nápad, myšlenka, tvar? Vidíte na začátku konkrétní dům, ke kterému se nakonec dopracujete, nebo si záměrně necháváte prostor pro improvizaci? Je to pokaždé jiné. Je až zarážející, jak špatně se uplatňují zkušenosti z jedné akce na další. Možná je to tím multidisciplinárním charakterem toho našeho oboru. Pokaždé proletíte jinou galaxií. Prostor pro improvizaci si pak nemusíte připravovat, proces vám ho připraví sám.

V posledních letech vzniklo hned několik staveb s vaším podpisem, které jsou nepřehlédnutelné. Jedná se hlavně o palác DRN na Národní třídě a palác Špork poblíž náměstí Republiky. Oba velké projekty hravě komunikují s okolní zástavbou. Vznikla tato idea v souvislosti s konkrétními projekty, nebo se jedná o váš charakteristický rukopis?
Nevím. Pro mne je to jen výsledek přirozeného uvažování o všem, co jsem v danou dobu vzniku projektu schopen vnímat, o všem, co jsem schopen zkřížit a domluvit se všemi nejdůležitějšími partnery, kteří projekt ovlivňují. Jsem zvyklý toho brát do hry, co nejvíc to jde. Všechny pocity, zadání, názory, odhady vnímání uživatelů, odhady vyvíjejícího se života okolo a taky okolní atmosféru a matérii.

Bylo by nespravedlivé vaši třicetiletou kariéru architekta zúžit pouze na již zmíněné stavby. Několik projektů jste realizoval v zahraničí a s administrativní budovou MUZO v Praze jste se dostal mezi finalisty soutěže prestižní evropské ceny Mies van der Rohe Awards. Když se ohlédnete zpátky, jaká stavba byla pro vás v kariéře ta nejzásadnější? Ta, co vás nejvíce prověřila, vyzkoušela, naučila? 
Použiju stejný obrat, kterým jste začal. Bylo by nespravedlivé jedno z dětí označit za to nejdůležitější. Nejdůležitější jsou všechny stejně, jako je pro vesmír stejně důležitá každá malinká molekula. Každá, i malá akce, kterou musíte udělat, pomůže postavit další, třeba velikou stavbu, kterou zrovna získáte čest udělat.

Nedostatek času jste pojmenoval jako normální nemoc doby. Jak s takovou civilizační „chorobou” bojujete?
Snažím se nevnímat to jako problém, protože ve skutečnosti je to jen naše vlastní projekce, projekce vnímání světa naší uspěchanou civilizací. Věta “Čas jsou peníze” jako by patřila ke všem obchodním procesům, jako takový bič, kterým ženete stádo. Když máte ale svědomí čisté, že děláte vše tak nejlíp, jak umíte, a že pracujete pro věc poctivě, tak máte všechny dobré karty na své straně a můžete být docela klidný i v uspěchané době. 

Když se vrátíme k hodnocení poroty, která vám udělila ocenění architekt roku 2019, vyzvihují, že máte ohromný cit pro detail. Kde pro vaše stavby hledáte inspiraci a jak probíhá taková architektonická improvizace? 
Inspiraci nehledám. Buď se sama ozve, nebo někdy neozve. Když máte všechny smysly našpicované a kanály otevřené, něco vám nakonec naznačí, kudy vede vaše cesta. A co nejvíc otevřené vnímání s sebou přinese taky impulsy během realizace a když máte dobré, chytré a odvážné partnery, tak se s nimi o nahrávky osudu podělíte a postupně zapracováváte věci nenaplánované. Občas mi z dětských vzpomínek zazní stará tátova oblíbená věta: ”Veškeré plánování toliko pro hovada jest.” Ano, nemusíme s tím souhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím sdělením můžeme dělat.