Karel Čapek bojoval za národ, který ho později zatracoval. Nacistům unikl vlastní smrtí

Spisovatel, novinář, dramatik, překladatel… a hlavně člověk, který se nebál a dokázal formulovat svoje postoje, názory i obavy. Intelektuál, který bojoval s nespravedlností a zlem tím, co ovládal nejlépe - slovem. A právě ta slova bila zvláště v konci jeho života, na počátku druhé světové války, mocně a hlasitě. Tak mocně a hlasitě, až se jich lidé začali bát. 9. ledna 2020 je dnem 130. výročí jeho narození.

09.01.2020 - 07:00  
Karel Čapek se hlásil k modernímu pragmatismu, ctil demokracii a toleranci
Zobrazit fotogalerii (3)

Karel Čapek - jméno, které známe všichni. Učili jsme se o jeho díle, o životě, o myšlenkách. Pamatujeme si více či méně, ale jedno víme jistě všichni. Karel Čapek byl jedním z největších českých spisovatelů a novinářů. Byl to člověk odvážný a přímý, jehož obvava o osud vlastního národa a otevřený boj proti nacismu se na konci života obrátily proti němu samotnému.

Novinář

Karel Čapek od mládí směřoval k tak zvanému modernímu pragmatismu, který vycházel z principů demokracie a tolerance. A ve stejném duchu se neslo také jeho žurnalistické dílo. Bez přetvářky, překrucování a vykrucování s obratností sobě vlastní nazýval věci pravými jmény a události popisoval tak, jak se dějí. S příchodem třicátých let se tak do jeho tvorby dostává a čím dál víc se v ní prosazuje obava před nacismem, který se budil příliš blízko našich hranic.

Pátečník

Pojem „Pátečních“ je obecně známý. Šlo o skupinu intelektuálů, představitelů tehdejší kulturní i politické sféry, kteří se scházeli právě u Karla Čapka (v pátek - proto Pátečníci). Kromě dalších významných osobností sem patřili také T. G. Masaryk, Eduard Beneš, Ferdinand Peroutka a mnozí další. Zde se rodila přátelství a spojenectví, tady se diskutovalo o všech oblastech života. O politice, kultuře i společneském dění ve státě spolu hovořili vzdělaní a inteligentní lidé, jejichž vědomosti a schopnost chápat souvislosti jim umožňovaly pochopit běh dějin a svým způsobem také předvídat jejich další vývoj. Není se proto čemu divit, že i Karel Čapek vnímal nástup Adolfa Hitlera v Německu, změnu politického směřování i nálady jak v sousedních státech, tak i v Československu, velmi citlivě a v obavách. A podle toho se také měnila jeho tvorba - jak žurnalistická, tak i dramatická.

„Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“        Karel Čapek

Dramatik

Právě v době, kdy začínala Evropa vřít, proměňovala se nejen témata novinových příspěvků, ale i divadelních her, vycházejících z pera Karla Čapka. Svými náměty upozorňoval na nebezpečí neuváženého lidského jednání, na hrozící katastrofu. Vzpomeňme na jedinečnou hru Matka (která ale v době přicházející tragédie nebyla přijata příliš kladně) nebo na alegorickou Bílou nemoc… Toho si samozřejmě všímali nejen jeho příznivci, přátelé a obdivovatelé, ale také ti, kteří jsou přítomni v každé společnosti, a kteří se při (pro ně) vhodných příležitostech znovu a znovu dostávají na povrch ve snaze určovat osud svých nepřátel. A člověk, který se nebojí otevřeně psát a upozorňovat na rizika přicházející diktatury, se stává jejich nepřítelem číslo jedna. Vždyť se také ukázalo, že jméno Karla Čapka bylo na seznamu lidí, kteří měli být po okupaci naší země německými vojsky zatčeni, na samé špičce.

Hrdina nebo nepřítel?

Známý citát Karla Havlíčka Borovského hovoří o tom, že „Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit“. A Karel Čapek ani nemlčel, natož aby chválil. Bylo tedy logické, že se stal terčem lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu sympatizovali s nastupujícím režimem. Byli to lidé, kteří svým založením a názory byli schopni pro vlastní prospěch popřít principy demokracie a svobody, na druhou stranu sem ale patřili i ti, kteří v Čapkově otevřenosti a jednoznačných vyjádřeních viděli provokaci Německa a Hitlera. Ti potom často vinou vlastního strachu a obav z budoucnosti Čapkovi jeho odvahu vyčítali v domnění, že je to právě on, který má na svědomí nevraživost i pozdější vpád Němců do Československa. Karel Čapek, bojovník za vlastní národ, za jeho svobodu, klid a demokracii, se tak rázem ocitl na docela opačné straně. Je známo, že na jeho adresu začaly docházet anonymní dopisy, odsuzující jeho jednání, dopisy výhružné a zcela otevřeně nepřátelské.

Karel Čapek byl novinář, spisovatel, dramatik, překladatel, režisér i první předseda československého odboru PEN klubu... Narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích a zemřel 25. prosince 1938 v Praze.

Proč právě Karel Čapek?

Proč se hněv části národa v době po podpisu Mnichovské dohody obrátil právě proti Karlu Čapkovi, který celým svým životem i prací bojoval za hodnoty lidství a humanismu? Jak je možné, že se z takového spisovatele, novináře a dramatika stane nepřítel? Odpověď můžeme hledat složitě nebo jednoduše. A ona v podstatě z velké své části jednoduchá je. Bojovat proti zlu je možné lépe ve chvíli, kdy má konkrétní podobu, tvář, do které můžeme vtělit hrůzu a jíž můžeme pohlédnout do očí jako rovný rovnému, jako člověk člověku. Bojovat se zrůdností nacismu, s obavami z budoucnosti, jejíž kapitoly jsou již rozpsané, může jedinec jen těžko. Napsat anonymní dopis, natáhnout drát před branku, abychom někomu ublížili, rozbít kamenem okno, vyhrožovat jedinci udáním a smrtí (to vše musel Karel Čapek na konci svého poměrně krátkého života trpět), to jsou konkrétní činy, které zvládne každý - ať již z přesvědčení, nebo ze strachu. Je těžké rozhodnout, která z motivací k takovému jednání je silnější…

...Zbývá takzvaný ignorabimus čili víra, že mnoho věcí neznáme a nikdy pro omezenost rozumu nemůžeme poznat, a že tedy je zbytečno o nich přemýšlet.
To je do jisté míry správné. Hlásím se horlivě ku každé omezenosti svého a jiných rozumu. Jsem přesvědčen, že prof. Krejčí nikdy nepozná slávu boží a já nikdy nepochopím Einsteinův vesmír; bylo by zbytečno o tom dále přemýšlet. Avšak chyba je, myslí-li profesor Krejčí, že nikdo nikdy nepoznal a nepozná slávu boží z toho důvodu, že ji nemůže pochopit profesor Krejčí; to je prostě dogmatické a ničím nedoložené tvrzení. Je-li naše generace skeptická, nemůže se přesně vzato hlásit k ignorabimus; neboť to dvoje si odporuje...  (Z textu Ignoramus a ignorabimus aneb neznáme a nepoznáme)

Neoprávněná tvář zla

Karel Čapek se tak stal po odchodu T. G. Masaryka i Edvarda Beneše z Československa hlavním a nejviditelnějším představitelem skupiny lidí, kterým národ dával - ve své obavě z budoucnosti - vinu za současnou situaci. Právě Karel Čapek se stal tím, kdo podle mínění mnohých svým až příliš ostrým perem přivolal zájem a hněv Německa. A byl také člověkem s podlomeným zdravím, jehož fyzických sil nebylo třeba se bát. Mimo mnoha osobních útoků jednotlivců dokonce vycházely i v novinách texty, ostře odsuzující dílo a činnost Karla Čapka. (Je ale nutné konstatovat, že ani v dřívějších letech s jeho články mnozí jiní autoři nesouhlasili a ani on sám se v případech, kdy to považoval za oprávněné, nezdržoval kritiky druhých.) Na jednoho člověka, navíc chronicky nemocného, kterého od léta roku 1938 sužovaly i další nemoci, to bylo opravdu moc. Ani to a ani vědomí, že Němci jej také rozhodně nehodlají nijak šetřit, ale novináře nepřimělo opustit svoji vlast.

Smutný konec

Karel Čapek, muž, který po celý život volal po demokracii, po právu na spravedlnost, který s rozmyslem, rozhledem a nadhledem zkoumal, hodnotil a varoval, spisovatel, jehož umění bylo dokonce sedmkrát oceněno nominací na Nobelovu cenu za literaturu (naposledy v roce 1938), zemřel na zánět průdušek, spojený se zápalem plic a pravděpodobně i selháním ledvin. Podle svědectví jeho přátel, kteří s ním byli v posledních dnech života v kontaktu, proti smrti vlastně ani nebojoval. Ostatně i jeho žena Olga Scheinpflugová uvedla, že zemřel „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami“. Tak se tehdy část národa zachovala k člověku, jehož morálních i uměleckých hodnot si dnes tolik ceníme.

Bídáku Karle Čapku,

vrtichvoste, hradní kadidelníku, co tomu teď říkáš, ty zlosyne, ty netvore hradní?! Teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztak toho Hitlera jen podráždil a možná k plánu na nás dal tak popud! Jako 21. května k stavbě opevnění, jak řekl Hitler. To jste to tedy s tím žvanilem-židem-osvoboditelem-hrobařem-republiky vyhráli, vy sebranko levičácká!

Jeden z anonymních dopisů Karlu Čapkovi, které se dochovaly dodnes

Gestapu unikl jen vlastní smrtí

Ačkoliv byl Karel Čapek v okamžiku vzniku protektorátu již několik týdnů pohřben, Němci si tohoto „detailu“ v dokumentech ani v novinových titulcích patrně nevšimli a obavy Karla Čapka i jeho blízkých z pravděpodobného okamžitého zatčení potvrdili v okamžiku, kdy se objevili před jeho vilou s příkazem k zatčení… Jeho bratr Josef ostatně Karlův skon okomentoval slovy, že zkrátka „věděl, kdy zemřít“. On sám potom prožil válečná léta v koncentračním táboře a zemřel jen několik týdnů před osvobozením republiky.

Nadčasový Karel Čapek

Mnohé texty Karla Čapka hovoří i k současnosti tak jasně a konkrétně, jako by byly napsány dnes. Otázkou zůstává, zda je to skutečně jen genialitou Čapkových textů, o níž není sporu, nebo zda jsou mnohé lidské vlastnosti, o nichž psal a před nimiž varoval, zkrátka a bohužel nesmrtelné a přítomné i v naší době.