Mistryně světa Lída Formanová: Chybí kvalitní trenéři i peníze, je to problém celého českého sportu

Lída Formanová je mistryně světa v běhu na 800 metrů z roku 1999. Zvítězila v Maebashi (halové MS) i v Seville
Zobrazit fotogalerii (5)
14.02.2020 - 07:00  

Vyznavači sportu a zvláště atletiky na to jméno jistě nezapomenou. Lída Formanová na přelomu tisíciletí excelovala na osmistovce, stala se dvojnásobnou mistryní světa, sbírala ceny a medaile v republice i v zahraničí. Dnes vede ke sportu další generaci. Co jí sport dal a vzal a jak vidí jeho současnost?

S Lídou Formanovou jsme se potkali v restauraci u kávy a povídání to bylo více než příjemné. Mistryně světa se nejprve pozdravila se všemi známými a přáteli, jichž byla v restauraci většina - vždyť v Čáslavi, kde žije, je stále vidět. Učí tělocvik na místním gymnáziu, věnuje se dětem v atletickém oddílu, podílí se na organizaci sportovních akcí… Pak už ale přišel čas i na rozhovor.

O vašich sportovních začátcích jste jistě vyprávěla už mnohokrát. Přesto by bylo dobré začít právě od nich. Jak jste se ke sportu, v němž jste dosáhla až na samý možný vrchol, vlastně dostala?
Šťastnou náhodou. Už na základní škole ve Žlebech, kde jsme s rodiči bydleli, jsem jezdila na atletické závody. Později, v šesté třídě, mě babička vzala do čáslavského atletického oddílu, kde mě přijali, a pak všechno pokračovalo tak nějak automaticky. Tedy samozřejmě se vším, co k tomu patří - s dojížděním na tréninky, prací, radostí a někdy i bolestí, s chvílemi, kdy to člověk jako dítě chce i vzdát, ale příští byť malý úspěch zase všechno obrátí. Později jsem nastoupila do Čáslavi i na střední školu a život se rozdělil právě mezi školu a sport. Ale určitě toho nelituji.

Vaší trenérkou byla Jarmila Kratochvílová, další mistryně světa, jejíž rekord z roku 1983 navíc nebyl doposud překonán. Jak jste se pod její vedení dostala?
Když jsem nastoupila do čáslavského oddílu, Jarmila ještě aktivně závodila. Bylo to v roce 1986 a ona ještě v roce 1987 běžela na mistrovství světa v Římě. Potom se ale se závoděním rozloučila a začala trénovat děti. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala do jejího oddílu a mohla jsem se učit od té opravdu nejlepší. To se nepodaří ani v mnohem větších a vybavenějších oddílech. Mohla jsem tak mít ze sportu opravdovou radost a dobrý pocit z každého posunu.

Lída Formanová se věnovala běhu na 800 metrů (i ve štafetách). V průběhu své závodní kariéry nasbírala 2 tituly mistryně světa (1999), zlato z MS v hale (1998), zlato z ME juniorů (1993), po 8 zlatých medailích z mistrovství ČR i mistrovství ČR v hale.

Dnes se už za svou závodní dráhou ohlížíte s určitým odstupem. Jak nyní vidíte roky, strávené na škváře, tartanu nebo v posilovně?
Někdy nad tím opravdu přemýšlím a dnes si mnohem více než dříve uvědomuji, že jsem měla velké štěstí, když jsem dělala práci, která byla mým koníčkem. To se málokomu podaří. Bylo to něco výjimečného a někdy si říkám, že jsem si toho možná tehdy ani dost nevážila. Samozřejmě přicházely úspěchy i chvíle, kdy se mi nedařilo, někdy jsem toho měla plné zuby, málo času na všechno ostatní. Považuji ale za štěstí, že jsem mohla uplatnit svoje vlohy ke sportu. Vždyť jen shodou šťastných náhod jsem se k atletice dostala a dvacet let jsem mohla dělat to, co mě bavilo a naplňovalo.

Závody jsou “o vítězích a poražených”. Vaším nejúspěšnějším obdobím byl rok 1999, kdy jste na MS v hale v Maebashi předběhla atletku z Mozambiku, tehdy zdánlivě neporazitelnou Mariu Mutolaovou. Záznamy z - pro většinu lidí nepochopitelného - závěru závodu, v němž jste zkrátka vybočila z řady a na posledních metrech předběhla tři závodnice, právě včetně Mutolaové, mnohokrát oběhly celý svět. Co to pro vás znamenalo, nebo snad dodnes znamená?
Tehdy to byl pro mě doslova šok. Předchozí sezona se mi příliš nepovedla, měla jsem zdravotní problémy a tak dále. Pak ale přišla příprava na rok 1999 a všechno se podařilo sladit tak, že jsem byla úplně zdravá, nic mě netrápilo, byla jsem i vnitřně v pohodě a ta halová sezona byla od začátku vydařená, což vyvrcholilo na MS v Maebashi. Mutolaová byla v té době absolutní jednička, všichni čekali, že vyhraje a že se bude závodit o druhé a třetí místo. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem vyhrála, jsem si uvědomila, že se dá závodit s každým a že i ta největší hvězda je také člověk a dá se porazit. Od toho poznání se odvíjela příprava na letní sezonu, kdy jsem v sobě měla obrovskou chuť do další práce s tím, že to zkrátka je možné porazit kohokoliv. Vyhrála jsem potom i v létě na MS v Seville. Maebashi mi tedy pomohlo mentálně. Od té doby vím, jak moc záleží na psychice a že i sport je z velké části “v hlavě” - proto jsem pak ustála i letní sezonu.

Přišly i pády, nejen obrazně řečeno. Byla jste často zraněná a jako každému, ani sportovcům se nevyhýbají občasné neúspěchy. Jak jste se přes tato období přenesla?
V takových chvílích je důležité umět sama sebe motivovat. Věřit, že bude zase lépe, těšit se na další závody. Vždycky bylo přede mnou nějaké mistrovství nebo dokonce olympiáda, tedy události, ke kterým bylo možné se upínat a pracovat na sobě. Pak ale už přišly problémy s kotníkem a blížila se olympiáda v Sydney. Kdyby šlo o jinou událost, asi bych tam nejela, ale olympiáda je jednou za čtyři roky… Bohužel to byl první závod v mém životě, který jsem musela vzdát - právě kvůli kotníku. Následovaly dva roky, kdy jsem nezávodila, ale podařilo se mi vrátit se na ovál a v roce 2002 jsem byla na ME v Mnichově čtvrtá, což osobně považuji za úspěch, i když je mi jasné, že lidé sčítají jen medaile. Já jsem ale věděla, co všechno jsem měla za sebou a co jsem musela pro to čtvrté místo udělat a překonat.

Přesto se pomalu blížil konec, jestli se nepletu?
Po Mnichově přišly další zdravotní problémy, tentokrát operace zad. A pak - bylo mi třicet let a já jsem věděla, že už je čas na rodinu a dítě, po kterém jsem vždycky toužila. Nikdy jsem nebyla člověk, který by chtěl sportu obětovat všechno, celý život. Přišlo těhotenství a já jsem vůbec neřešila budoucnost, jestli se po porodu vrátím k závodění nebo ne. Později se ukázalo, že nechci a tedy ani nemohu syna nechávat v péči chůvy a celé dny trénovat. Přesto jsem se pomalu, jak to mateřství dovolovalo, k běhání vrátila, ale již na republikové úrovni. Postupem času jsem zjistila, že už to není to pravé, co by mě úplně naplňovalo, a začala jsem se věnovat práci s dětmi - na gymnáziu i v atletickém oddílu. Můj odchod byl tedy pozvolný, rozhodně nešlo o nějaký radikální a bolestný řez. Zkrátka to tak mělo být.

Nyní se věnujete dětem. Hodně se mluví o tom, že děti dnes málo sportují, vidíte to také tak? Máte problémy získat děti pro atletiku?
Stále je určitá skupina, která sportuje, určitě nemohu říct, že nemáme šikovné děti. Máme - a je jich dost. Je tu ale druhá skupina, která nesportuje vůbec, což už je rozdíl oproti našemu dětství. Za nás to bylo jinak - my jsme přišli ze školy a šli jsme ven - hrát vybíjenou, běhat po ulici, hrát na schovávanou a měli jsme venku přirozený pohyb. Dnes jde o to, že děti sportují jen organizovaně, na kroužcích. Chodí na atletiku, na fotbal a tak dále. Je ale také pravda, že je zkrátka obecně jiná doba. Nás maminka pustila ven bez mobilu a nemusela mít velký strach. Dnes se o děti daleko více bojíme než dříve. Není to tedy jen v dětech, celé rodiny se přizpůsobily době. Pustit děti samotné, zvláště v nižším věku, do tak hustého provozu a nevědět, kde právě běhají, prakticky není možné.

„Jarmila Kratochvílová byla jako moje druhá máma,“ říká o své trenérce Lída Formanová.

Vidíte ve svém oddílu nadějného svěřence, o kterém byste si již nyní říkala, že má naději dostat se až na sportovní vrchol jako vy?
Šikovných dětí mám několik - trénuji ale děti na hranici puberty a to je těžký věk, který musejí překonat. Navíc v tomto věku začíná skutečný atletický trénink, který už doopravdy bolí a jde o to, jestli to vydrží. Pokud vydrží, budou mít motivaci a vůli, tak mají i naději. Já se jim snažím předat svoje zkušenosti a to, co mi vždycky vštěpovala Jarmila Kratochvílová - svědomitost, pokoru, trpělivost a vědomí, že bez práce to zkrátka nejde. Ostatní je na nich.

V atletice se pohybujete prakticky celý život. Jaké vidíte největší problémy, které nyní tomuto sportovnímu odvětví ubližují?
Nejde jen o atletiku, ale o sport obecně. Chybí kvalitní trenéři, a to hlavně pro malé kluby na menších městech. Jde to ruku v ruce s nedostatkem peněz. Trenéři pak musí mít běžné zaměstnání a na stadiony chodí po práci, často zadarmo nebo za mizivou částku. Nemají tak dost času na přípravu, která je pro takovou činnost nesmírně důležitá. Potřebujeme pro tuto práci získat víc lidí, kteří půjdou a budou se dětem věnovat. Potom je naděje, že z té masy malých dětí, které sportují, vzejdou i sportovci, kteří se dostanou skutečně do špičky. Věřím, nebo alespoň doufám, že to stát pochopí a půjde na sportovní činnost dětí a mládeže více peněz. A hlavně že se peníze, které jsou na to určeny, skutečně dostanou až na úroveň klubů, které to nejvíce potřebují. Pak bude vše mnohem jednodušší.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru