Norové mají Amundsena, Češi zase Eskymo Welzla. Dobrodruh se stal předobrazem Járy Cimrmana

Jan Eskymo Welzl byl českým lovcem kožešin a obchodníkem na dalekém severu
Zobrazit fotogalerii (3)
 

V každém národě se najdou dobrodruhové, kteří našli zálibu v objevování cizích krajů. Někteří se vydali po moři lodí, jiní se raději teple oblékli a šli zkoumat zemi ledu na severní i jižní polokouli. Kupodivu i mezi Čechy se takové osoby našly. Jednou z nich byl Jan Eskymo Welzl, který o sobě říkal, že je Čech moravské národnosti. Jak byl jeho život a co všechno objevil?

Ve dvacátých letech minulého století za první republiky si své čtenáře našla kniha Eskymo Welzl, jež barvitě popisovala dobrodružství, která na Aljašce a Novosibiřských ostrovech zažil obchodník a lovec kožešin Jan Velcl. Je známý také pod jménem Arctic Bismarck nebo Eskymo Welzl. Narodil se 15. srpna 1868 v Zábřehu na Moravě. Jako vyučený zámečník se vydal na zkušenou do světa, protože dálky ho odjakživa lákaly. Pěšky procestoval snad celou rakousko-uherskou monarchii.

Lepší než zámečnictví bylo cestování

Na vojně pak strávil dobu mezi léty 1888 až 1891. Ke své původní profesi se již nevrátil, přece jen ho ty dálky lákaly více než výroba klíčů a zámků. Vydal se proto na jih do Janova a hledal, kde by se zaměstnal, aby to bylo přesně podle jeho gusta. Také jih Evropy byl pro něho příliš horký, takže se nechal najmout jako topič zaoceánské lodi a vyplul směrem k hranicím Ruska a Číny. Zde potom v přístavu Port Arthur pracoval jako dělník. Ani u této profese dlouho nevydržel a opět změnil své působiště. Dokonce se podílel na stavbě transsibiřské magistrály.

Dvacet osm let na dalekém severu

Nakonec se pustil na pěší cestu přes Jakutsk, Verchojansk až na Novosibiřské ostrovy v Severním ledovém oceánu. Tady strávil dlouhých 28 let svého života. Živil se jako lovec kožešin, obchodník a dokonce se dostal i k profesi neoficiálního smírčího soudce, který řešil problematiku loupeží mezi lovci kožešin a pančování alkoholu. Zlatokopy i polární badatele, kteří se nacházeli v oblasti mezi Zemí Františka Josefa a Kanady, zásoboval jako obchodník nezbytnými potravinami, léky i střelivem. Vlastnil psí spřežení, s nímž rozvážel i poštu. Velmi často se pohyboval mezi domorodým obyvatelstvem. K Inuitům měl přátelský vztah bez předsudků, jimiž trpěli někteří jeho kolegové. Sám o sobě Jan Eskymo Welzl říkal, že ho Inuité zvolili svým náčelníkem.

Kniha Eskymo Welzl

Když v roce 1924 ztroskotal se svojí lodí na západě USA, byl tamními úřady zadržen a vyhoštěn do Evropy. Útočiště našel v Hamburku, ale zde jen tak přežíval. Jeho dopisy do Čech našly adresáta v osobě Rudolfa Těsnohlídka. Ten jejich obsah přepracoval do knižní podoby pod názvem Eskymo Welzl. Společně se však nikdy nesetkali, protože když se Jan Welzl vydal do tehdejšího Československa, byl již Těsnohlídek po smrti. 

Výborný vypravěč příběhů ze severu

Welzl tedy kontaktoval redakci Lidových novin. Její redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek v něm našli dobrého vypravěče. Na základě jeho květnatých příběhů vyšly knihy Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě či Třicet let na zlatém severu. Do jaké míry jsou pravdivé, je těžko posoudit. Pravdou však je, že z lingvistického hlediska jsou Welzlovy znalosti eskymáckého jazyka spíše pochybné. Welzl však velmi dobře popisoval život na dalekém severu, nešvar alkohol, různé šejdíře okrádající původní obyvatelstvo o kožešiny. Hodně prostoru dostala také Aljaška a zlatá horečka, která tam vyhnala spoustu po zbohatnutí toužících dobrodruhů.

Knihy se dobře četly, dokonce měly úspěch i v zahraničí. K prvnímu vydání knihy Třicet let na zlatém severu napsali předmluvu bratři Josef a Karel Čapkové. Postava Jana Eskymo Welzla inspirovala Zdeňka Svěráka a Ladislav Smoljaka natolik, že podle něho vytvořili postavu geniálního Járy Cimrmana.

Dawson city

Jan Eskymo Welzl se v roce 1929 vydal z Evropy zpátky přes oceán. Jeho touhou bylo se opět usadit na Novosibiřských ostrovech. Ty ale už patřily Sovětskému svazu, který mu nepovolil vstup. Welzl se tedy vydal do města Dawson city v Kanadě. Zde také v roce 1948 zemřel.