Vladislav Vančura: spokojený život přerušila válka. Gestapo ho odvleklo od práce a poslední věta zůstala rozepsaná

Manželé Vančurovi vedli klidný a šťastný život až do doby, než přišla druhá světová válka
05.10.2020 - 15:00  

Jací byli ve skutečnosti lidé, o kterých jsme se učili ve škole? Jaký byl a jak žil třeba Vladislav Vančura, jehož humoristické novely, ale i drsná dramata dodnes známe? Na gymnáziu rozhodně nebyl vzorný student, práva nedokončil, ale stal se dobrým lékařem a vynikajícím spisovatelem. Jeho poslední dílo zůstalo bohužel nedopsáno… Gestapo si pro něj přišlo domů a smrt na sebe nenechala dlouho čekat. 

Lidé, které známe z učebnic, pro nás většinou představují osobnosti, které jako by žily ve skleněné krychli. Víme nic, co bychom asi vědět měli - co napsali, namalovali, jaké skladby složili a snad i jak zemřeli. Jak ale žili? Jaký byl jejich obyčejný den? Vždyť i světoznámý spisovatel chodil s přáteli na víno, neseděl jen dnem i nocí u papíru, aby nám mohl předat svoje spisy. Jaký byl třeba Vladislav Vančura?

Vzorný student? Kdepak!

U takového literáta, jakým bezesporu Vladislav Vančura byl, bychom si asi představovali, že jeho rodiče neměli starosti se školními známkami svého syna. Nebylo to ale tak jednoduché. Malý Vladislav byl dítě nadané, dokonce se velmi brzy a prakticky sám naučil číst - na to vlastně školu ani nepotřeboval. Pak ale přece jen do lavice musel usednout, ale výuka nebyla to, co by ho právě v tu dobu lákalo. Raději pozoroval dění v cihelně, kde byl zaměstnán jeho otec, a také kolem Vltavy. Většinu dětství prožil právě na jejím břehu, v Davli, kam se s rodiči a čtyřmi sourozenci přestěhoval, když mu bylo sedm let.

Z gymnázia do učení a zpět

I když studoval víceleté gymnázium, po kvartě, tedy po čtvrtém ročníku, se rozhodl, že už pokračovat nebude. Šel do učení na knihkupce - vždyť právě ke knihám ho to táhlo celý život, chtěl také studovat výtvarné umění, ale to se nepodařilo. Za několik let se tedy raději přece jen vrátil na gymnázium a složil maturitu. To mu dalo možnost nastoupit na vysokou školu - nejprve na práva, ale ani tady dlouho nevydržel. Tentokrát měl ale velmi pádný důvod. Jeho matka těžce onemocněla, což ho navedlo k myšlence stát se lékařem. A tento cíl si také splnil.

Ladislav Vančura se narodil v roce 1891 a zavražděn byl v roce 1942 v 50 letech. Za svoje literární dílo získal Státní cenu za literaturu (1929, 1931 a 1947, in memoriam), stal se národním umělcem (1946), obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, in memoriam (1992) a byl nositelem Československého válečného kříže (1939). 

Osudová medicína

Studium medicíny mu kromě možnosti stát se lékařem dalo do života mnohem víc - studentskou, a jak se následně ukázalo, také celoživotní lásku Ludmilu, s níž se později oženil. Manželé se přestěhovali na Zbraslav, kde si společně otevřeli ordinaci. Soužití to bylo spokojené, jak ostatně popsala i sama Ludmila Vančurová ve své vzpomínkové knize, nazvané Dvacet šest krásných let.

Bez psaní být nemohl

Spolu s lékařskou praxí, a vlastně již mnohem dříve, se Vladislav Vančura nedokázal obejít bez psaní, za což mohou čtenáři dodnes jen děkovat. Inspirací mu v mnoha případech byla opět místa, kde prožíval svoje dětství i pozdější roky. A tak plavčík Důra ze známého a dokonale zfilmovaného románu Rozmarné léto má svůj věrný předobraz v muži, kterého od literární postavy dělilo jen jediné první písmeno. Pan Šůra, který se staral o plovárnu na Zbraslavi, kam Vladislav s přáteli rádi chodili a bavili se tady, se jistě v románových příhodách, plných vtipných momentů, mohl poznat. V příbězích, které Vladislav Vančura tak umně vyprávěl, se ale odrážely i další postavy, s nimiž se setkal a které ho ovlivnily.

Věděli jste to? 

Zajímavostí je, že nejenže podle jeho předlohy byly natočeny takové filmy jako právě Rozmarné léto nebo oceňovaný snímek Markéta Lazarová a další, ale některé dokonce i sám natočil, např. Na sluneční straně nebo Burza práce. Šlo o snímky, zabývající se tehdejší sociální situací, které se staly důležitou součástí filmové tvorby.

Rozepsaná poslední věta

Pak ale přišla válka, která měla brzy vše změnit. Poklidný a šťastný život manželů Vančurových se - tak jako u všech dalších lidí - ze dne na den změnil. Vladislav Vančura se prakticky okamžitě zapojil do odboje, což se mu také v roce 1942 stalo osudným. Do jejich domu vtrhli Němci, aby jej zatkli. Vladislav Vančura právě pracoval na svém bohužel posledním rozsáhlém díle, nazvaném Obrazy z dějin národa českého. Poslední věta, kterou psal, zůstala nedopsána. Gestapo jej doslova odtrhlo od jeho díla, od rodiny i od života. Jen o několik dnů později byl jeden z našich nejlepších literátů zastřelen na Kobyliské střelnici. Zůstaly po něm manželka a dcera, jeho pacienti, vzácná literární díla - a nedopsaná věta…

KAM DÁL: Morové rány vraždí lidstvo už od neolitu. K šíření choroby pomohl vynález kola.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru