Při pohledu na váš životopis je velice zajímavé, jak je možné, že si ČSSD za kandidáta na primátora vybrala právě vás? Protože vy máte pověst buřiče a kritika poměrů strany.
No to je právě zajímavé. K tomu vedla dlouhá a trnitá cesta. ČSSD tímto asi reflektuje svoje snižující se volební výsledky a možná si i někdo uvědomil, že některé z těch věcí, které jsem často říkal, byly věcné a pravdivé.
Navíc si myslím, že strana opravdu hledá nové tváře, zajímavé tváře a není to jenom o mě. Já jsem na čele kandidátky, která má několik nových zajímavých osobností. Stejná situace je i na obvodech a to je samozřejmě v reakci na špatné volební výsledky. Co je však pro mne nejpodstatnější je fakt, že se strana neobnovuje bojem, ale konsensem. To mi přijde úplně zvláštní. Já jsem vůbec nečekal, že bych někdy mohl stát za ČSSD na čele kandidátky, to mě ve snu ani nenapadlo. Když jsem v roce 2006 vstoupil do sociální demokracie, tak jsem měl spoustu ideálů, které samozřejmě narazí na realitu. Zpočátku jsem byl, jak jste říkal takový buřič, ale postupně jsem si našel svojí parketu. Tím jsou odborné komise a vlastně jsem se snažil být co nejmíň osobní. Politiku podle mne níčí osobní útoky lidí na sebe navzájem.
Co tedy byla iniciativa Živá socdem, kterou jste společnš s Jiřím Diensbierem kritizovali poměry pražské ČSSD?
Živá socdem nebyla platforma k tomu, aby se někteří lidé dostali nahoru. Byla to opravdová snaha dostat do strany více lidí a aby to množství, ta kvantita změnila politiku. Náš jediný požadavek byl, aby se na stranické konference a zasedání dostalo více běžných členů, aby více lidí mělo chuť vstoupit do politiky. Myslím si, že až nezdravý ostych lidí před politikou je velký problém této země. To se samozřejmě následně projevuje na její kvalitě. Živá socdem byla platformou, která pouze systematicky tlačila politiku tímto směrem.
Mě to zajímá v souvislosti se jménem Jiří Dienstbier. On byl také nová tvář během rekonstrukce strany, která v prezidentské volbě měla relativně velký úspěch a dnes je v situaci, kdy byl stranou vlastně úplně odstraněn. Jeho volební potenciál pro oslovení nového voliče byl přitom velký. Jak je tato těžko pochopitelná věc možná? A nečeká vás stejný osud?
Co může být navenek nepochopitelné politicky, tak může být naprosto pochopitelné lidsky. Já si myslím, že nedopadnu jako Jiří Dienstbier, protože jsem připraven stranu spíše sjednocovat než v ní vytvářet nějakou samostatnou progresivní platformu. Já jsem tématicky také daleko víc zaměřen do středu a můj zájem je neotevírat staré rány. Já znám celou rodinu Dienstbierových opravdu mnoho let. Pracoval jsem pro Jiřího Dienstbiera st., který měl velmi hezkou větu, která se nyní vynořila ze záhrobí: Mě zajímá politika a ne funkce. Ta funkce následně přišla nebo nepřišla, ale i když nepřišla, tak Jiří Dienstbier st. zůstal politicky aktivním a byl třeba jediným hlasem, který kritizoval tehdejší zásah v Jugoslávii, který měl svoje mezinárodní konsekvence a v mnoha věcem mu potom dávali lidé za pravdu. Takže v tomto je důležité rozlišovat a myslím, že nedopadnu stejně jako Jiří Dienstbier právě proto, že nejsem tak vyhraněný člověk.
Vzhledem k tomu, že jste pracoval po boku Jiřího Dienstbiera st. a vaším otcem byl český herec Pavel Landovský tak pocházíte z velmi silného disidentského prostředí. Co tedy říkáte, že dnes existuje vláda sociální demokracie s hnutím ANO, za podpory Komunistické strany?
Samozřejmě se jedná o hroznou věc. Ale varianta, která přicházela do úvahy jako druhá, mi přišla ještě mnohem hroznější. Já jsem nebyl z těch, kteří by se schovávali za plentu při hlasování v referendu. Já jsem řekl, že po velmi těžké úvaze podpořím variantu vládního angažmá. Druhý scénář, tedy vytlačit ANO k vládní spolupráci s podporou jenom extrémistckých subjektů Okamurovi SPD a komunistů mi přišla ještě více strašidelná. A tuto zemi mohla stát skutečně hodně. Nechtěl jsem s tím hazardovat a navíc mi přišlo, že sociální demokracie může během svého vládnutí oslovit voliče tím, že bude viditelná. A být viditelnou stranou v parlamentu, kde opozičních subjektů je hodně a někteří z nich mají jakousi auru novosti, třeba jako Piráti, by bylo pro sociální demokracii hrozně těžké. Takže s vědomím všech těchto věcí jsem řekl ano. Jistě chápete, že z hlediska histrorie mé a mojí rodiny je to věc hrozná. Na druhou stranu je to vláda, kde komunisti nepusobí přímo.
Jeden z argumentů pro vstup do vlády jste zmínil, aby byla strana viditelná. Předešlé čtyři roky byla sociální demokracie ve vládě a ta viditelnost jí srazila k zemi. Proč by to tentokrát mělo být jinak?
Předešlé roky nebyla viditelná dost. Nebyla totiž schopná řádně odkomunikovat svoje úspěchy a řádně je připsat ke svému jménu. Myslím si, že sociální demokracie má u nás i v Evropě dobré jméno. Má jasný program, který jí brání, aby šla nějakou extrémní cestou. Úspěchy minulé vlády si přisvojilo hnutí ANO, což je politika a to jim nelze zazlívat, v tom byli marketingově šikovní. Právě teď je na sociální demokracii, aby vybrala kvalitní osobnosti na viditelné posty, kteří budou schopni říct: To jsem udělal já a za tím si stojím.
Jak byste se vy sám definoval. Jste více úředník, politik nebo právník?
Úředník jsem povoláním, právník jsem vzděláním nebo řemeslem a politikem se stáváte z rozhodnutí, které musí potvrdit volič. Zatím jsem politik v naději, že volič usoudí, že mám být politikem. Politická maturita jsou volby a já jí za sebou nemám. Jsem taky přesvědčen, že problém současné politiky je, že k ní mají lidé nezdraví ostych. Když jsem dlouho kritizoval, tak teď nemohu nepřijmout nabídku na vstup do politiky. Samozřejmě bych rád pokračoval ve své práci náměstka ministra obrany, což jako zastupitel mohu, ale ve vyšší funkci bych jí musel opustit.
Co máte tolik rád na práci náměstka ministra obrany?
Je to strašně zajímavá práce. Ministerstvo obrany je totiž stát v malém. Má vlastní policii. Má vlastní vyšetřovatele, má vlastní území, která spravuje. Vlastní neuvěřitelné portfolio věcí. Musí umět fungovat jako celý systém. Od prádelny po kaplany. Vytváří tak struktury, které musí umět přežívat i v těch skutečně těžkých dobách ozbrojených konfliktů.
Ten model stát ve státě lze aplikovat i na Prahu. To je tedy to co vás na vedení města láká?
Láká mě to, že efekty vašeho rozhodnutí jsou vidět daleko dřív. Některá ministerstva můžeme z hlediska fungování nebo nefungování rozpoznat okamžitě. Když Ministerstvo práce a sociálních věcí nebude vyplácet dávky, tak ministr skončí za pár dní. U ministerstva, které dlouhou dobu nečiní zásadní rozhodnutí, jako je dnes vyčítáno právě obraně, že je neaktivní v nákupu nových akvizit, tak není jednoduše důvod proč by měli lidé vyjít do ulic.
Praha má také dlouhodobé problémy, které nevyřeší ani jedno celé volební období, jako je třeba bydlení. Potom jsou situace, kdy jednoduché řešení může Pražanům okamžitě ulehčit život. Já navrhuji veřejnou dopravu zcela zdarma a sleduji, jakou to má v Praze odezvu. Pokouším se vysvětlovat, že tento krok může mít i pozitivní ekonomický dopad. Včetně oblasti zadlužení, protože mnoho lidí má dluhy a exekuce z nezaplacené pokuty. Popravdě i teď město dotuje činnost Dopravního podniku a výpadek příjmů za dopravu zdarma nebude katastrofální.
Máte pro podobné řešení dopravy zdarma nějakou inspiraci? Celý projekt vyznívá lehce populisticky...
To bych byl velmi nerad. Během estonského předsednictví jsem se inspiroval v Tallinu, kde je zavedené MHD zdarma. Ptal jsem se jak to ekonomicky funguje a bylo mi to vysvětleno. V Tallinu se nově přihlásili k trvalému pobytu desítky tisíc lidí. To jsou miliony eur, o které město vybralo více na daních a na dopravě zdarma vlastně vydělávají. Když to převedu k nám – Praha dostává za každého obyvatele s trvalým pobytem 36 tisíc korun na daních. Když se nově přihlásí 100 tisíc lidí, kteří dnes v Praze žijí, ale jsou hlášení jinde, dostane Praha 3,6 miliardy korun. A z toho se dá výpadek na jízdném zaplatit. Stejně, jako se to stalo v Tallinu.
U lidí v Tallinu se také zvýšil zájem o MHD. Jednoduše člověk skočí na tramvaj a popojede dvě stanice. V Estonsku je to tak populární, že aktuálně po celé zemi zavádějí autobusovou dopravu zdarma. Díky tomu zjistili, že pro ekonomiku fungují nové prostory bez bariér, tedy poplatků, jako nové ekonomické benefity. Když budete mít MHD zdarma, přibude cestujících a stanice zvyšují ekonomické pobídky. Zároveň ulevíte automobilové dopravě. Podobně se aktuálně zachovali v Německu, kde podobný projekt pilotně zkouší pět měst jako jsou Bonn a Mannheim, aby snížili emisní zatížení města.
Jeden příklad najdeme i v České republice, kde starosta Frýdku Místku Michal Pobucký za sociální demokracii zavedl jízdné zdarma a říká, že funguje bezvadně a nikdy to nezruší. Tak proč nejít příkladem a nezkusit něco podobného v Praze.
Já jsem viděl rozhovor, kdy jste u jednoho stolu seděli s Petrou Kolínskou (Strana Zelených), která upozorňovala na fakt, že navrhovali dopravu zdarma ve dnech smogové krize a sociální demokracie proto nezvedla ruku…
To víte, když se postavíte do čela nějaké kandidátky, tak mu je přičítáno všechno co se dělo v minulosti, asi se tomu nemůže zcela vyhnout, ale věřte tomu, že já jsem tam opravdu nebyl. Já bych ruku pro takovou věc zvedl a přijde mi to jako velmi dobrý nápad.
Sociální demokraté naposledy na jaře navrhovali v Praze dramatické snížení jízdného pro studenty a koalice nás také přehlasovala. Takže teď se paní Kolínská může přidat k našemu návrhu na MHD zdarma pro všechny Pražáky a ke smogovým situacím bude docházet méně.
Jak dobře a pečlivě máte přečtenou svojí konkurenci do voleb a jaký na ně máte názor?
Sledovat konkurenci musím. Kdo nesleduje konkurenci stojí opodál. Popravdě jsem trošku zmaten. U nás proběhla vnitrostranická debata, začlo se zmiňovat moje jméno a získal jsem podporu, kterou všichni včetně předsedy potvrdili. Mě tedy podporuje strana jako celek. Zatímco v ANO se dlouho hledalo nějaké řešení, které s panem Nachrem nevyšlo, tak sleduji jak to bude vypadat s panem Stuchlíkem. Stejně tak sleduji matadory politiky jako je Bohuslav Svoboda, který může říct ano já jsem tu práci dělal, zároveň představuje řešení, která tady už byla a občan si je pravděpodobně umí představit. Sleduji i TOP 09 pro kterou jsou aktuální volby velice důležité. Praha je jejich poslední záchrana a pokud neuspěje, tak má vážný problém. Obecně však sleduji všechny a přeju si, aby jsme společně mohli vést normální dialog ve prospěch Pražanů.
Nezmínil jste Piráty a sdružení Praha sobě. Nedáváte jim do voleb šance na úspěch?
Na černého koně pražské politiky bych zapomněl a Piráty samozřejmě sleduji. Jana Čižínského jsem dokonce podpořil. Krom toho, že jsme spolužáci z gymnázia, tak jsme oba celkem konzervativní a dokážu si představit, že se v mnoha otázkách společně schodneme. Na Praze 7 udělal velký kus práce, otázkou je, zda je to možné to převést na celopražskou úroveň. Ať už programově, tak množstvím lidí, které ke správě města potřebujete.
Pan Čižínský se veřejnosti představil skrze vyvolané referendum proti předraženému návrhu nové radnice na Praze 7. Jaký je váš názor na referendum? Jak to celostátní, tak regionální.
Celostání referenda, která složité téma přetaví v zjednodušenou otázku, kde je odpověď pouze ano či ne, nemám rád. Referenda jsou nebezpečná i v rámci vmněšování cizích zemí. Nejsem jejich fanouškem. Je totiž velmi složité jak vlastně položit otázku.
Pokud jde o místní referenda, tak tam mi to tolik nevadí. Co mi obecně vadí je, že vy si volíte zastupitele, aby za vás řešil složité problémy. Nevolíte proto, aby se zastupitel zbavil odpovědnosti za odborná rozhodnutí a vrátil je zpátky k voliči. Je však něco jiného, když vznikne podobná aktivita odspoda, od občanů, tak je třeba k tomu mít hluboký respekt a nijak to nezpochybňovat, protože to je vox populi vox dei, to je jádro ústavnosti, to je hlas lidu.
Když se zaměříme na budoucnost Prahy. Co říkáte na Metropolitní plán?
Metropolitní plán je vlastně prvním pokusem o systémové pojetí města. Před pár dny vypršela lhůt pro zadávání připomínek a mám informacejsem, že tam je velké množství zásadních poznámek, zejména od městských části. Primárně jde o dopravní stavby jako je městský okruh, zástavba zelených ploch nebo zahušťování sídlišť. Na sídlištích se během posledních zhruba dvaceti let podařilo konečně vybudovat příjemné prostředí plné parků a hřišť. A toto prostředí by teď měli obyvatelé třeba Ďáblic ztratit. Celý projekt bude několik let pod palbou prosazování připomínek a na konci může být zcela jiný dokument, než máme v rukou teď. Oceňuji však, že se někdo pokusil s odbornou erudicí systémově nad celým městem zamyslet.
Metropolitní plán je dílem IPRu (Institut plánování rozvoje města Prahy). Jak vnímáte jako potenciální primátor jeho roli v našem městě a co říkate na projekt CAMP v areálu Emauzského kláštera?
Každopádně je to velmi důležitá instituce. Jejítevřenost je naprosto skvělá. Když je občan v dialogu s politickým řešením, tak mu také mnohé odpustí. Jako politik musíte naslouchat voliči a čím více je rozhovor veden normální slušnou formou, tak tím líp.
Jako jedno z hlavních témat se jednohlasně napříč politickým spektrem zmiňuje dostupné bydlení v Praze. I vy ho zmiňujete jako jednu z vašich priorit. Jaký je váš recept?
To je zcela zásadní věc, jen je velmi těžké jí slibovat za čtyři roky. Tím, že se dnes tolik nestaví, tak jsou ceny bytů nehorázné a ceny nájemního bydlení jsou takové, že středně příjmovým kategoriím už nezbývá moc peněz, které mohou vložit zpět do ekonomiky. Já bych to velmi rád změnil. Chci znovu vybudovat bytový fond hlavního města Prahy. Chtěl bych, aby Praha při jednání s developery, vždy mluvila do celého procesu. Aby v projektech vznikal prostor pro školky, pro školy, pro ordinace lékařů a podobně. Zavedl bych také kvótu deseti procent bytů různých velikostí, které by developeři v nových projektech museli přenechat městu. Tak, aby se znovu vybudoval městský bytový fond. Pokud se město nedomluví s jedním developerem, tak se domluví s jiným. Nemyslím si, že je město dobrý subjekt, aby samo provádělo výstavbu. Mělo by umožňovat výstavbu jiným, ale v rámci toho si stanovit podmínky, že projekty budou zahrnovat i byty pro město. Časem tak jejich počet naroste a bytový fond bude moci moderovat cenu nemovistostí do dostupné míry. Ve Vídni je přes sedmdesát procent bytů ve vlastnictví města a cenu pronájmů se tím daří držet na snesitelné úrovni.
Stát dnes podporuje nákup bytů pomocí nízkoúročných půjček mladým lidem. To je chvályhodné, ale pro Pražáky má jeden veliký háček. Za tuto půjčku nemají šanci v Praze pořídit prakticky žádný byt. Ceny nemovitostí jsou prostě v Praze větší a proto by měla být větší i bezúročná půjčka.
