Zbořen mýtus Viktorky z knížky Babička. Vše bylo jinak

Viktorka byla svá...
30.01.2016 - 08:20  

Viktorka od splavu. Podle knížky Babička žila svůj život, který sama ukončila. Je vše pravda tak, jak to popsala Božena Němcová ve své knize Babička? Řekneme si to na rovinu - není. Je to zcela jinak.

Jak víme, Viktorka to neměla v životě lehké. Alespoň dle toho, jak to Božena Němcová psala v Babičce. Ona Božena také neměla v životě na růžích ustláno. Viktorka žila singles, až se z toho pomátla, a nakonec ji zabil blesk. Toto se lze dočíst v knize. Ovšem realita je opět jiná. Je to sice trochu jiné téma, než jste zde mohli doposud číst, z jiného soudku i kraje, kde se to stalo, ale udělejme pro jednou výjimku. Všichni tento příběh Viktorky známe, a tak si myslím, že toto je velice zajímavá informace pro všechny, jak to vlastně asi bylo. Za pochopení velice děkuji.

Viktorka (Viktorie Terezie Židová)

Viktorie Terezie Židová se narodila dne 9. 6. 1792 v Červené Hoře ve stavení č. 4. Její otec, Antonín Žid byl chalupník, říkali mu však taky Žídek nebo Zítko. Matka Anna, rozená Lelková, pocházela z nedaleké obce Třtice.

Do školy chodila Viktorka ve Slatině nad Úpou. Dívka to byla velmi hezká, prý spíše drobná, s kulatým obličejem a s dlouhými černými vlasy. Byla vyhlášená v okolí jako dobrá a krásná tanečnice. A tak na ní mohli chlapci, ale i chlapi oči nechat. Ona však na vdávání, ani na koketování neměla pomyšlení. Pak však přišlo její osudné setkání s " černým myslivcem ". Vojákem, který u takto nazývaného pluku sloužil.
Muselo to být okolo roku 1812. V období napoleonských válek, kroniky z Červené Hory, Žernova a jiných okolních obcí potvrzují, že se tu ubytovali vojáci. Viktorka Židová sloužila tenkrát v Žernově, ve stavení č. 20. Majitelem byl Antonín Šimek (o mnoho let později tento dům koupili Čapkovi, otec slavných bratrů pocházel ze Žernova). Tady se na svatojánské pouti setkala se svým vojákem.  Pohled z očí do očí, uniforma dělá chlapa, a jiskra přeskočila. Nikdo neví, co bylo během pouti mezi nimi, a jak to pouťové poznávání se zakončili. Zda v posteli či na seně, to už historie nepoví. Ale podle dalšího jednání Viktorky to asi musela být doslova srdeční záležitost.

Osudová láska                                                                                                                                       

Zakrátko po pouti Viktorka ze Žernova odchází do Olešnice sloužit do Hanušova statku k provdané starší sestře. Po nějaké době z Olešnice nenadále zmizí. Táhlo ji to do zpět do Josefova za vysněným vojákem. Měla ho plnou hlavu. Z červenohorské kroniky zjistíme, že opravdu k vojsku odešla a dost dlouhou dobu s vojskem a se svým vysněným vojákem se Viktorka potulovala po celém kraji. Josefov, Hradec Králové, ale i jinde. Až jednoho dne se znovu objevila v rodném kraji. Jak se dále dovíme z žernovské kroniky: "Z děvčete plného života stala se dívka pomatená, jež nepřišla nikdy do rodné chalupy." Putovala bez cíle lesem, chodila často k Úpě, k ratibořickému splavu. Asi jí ti vojáci dávali co proto.                                                                                      

V knížce se vypráví, že Viktorka krátce po návratu porodila dítě a to pak vzápětí utopila. Ve farských matrikách však žádný takový údaj nenajdeme. Je pravda, že 19. století bylo teprve na začátku, přesto se nechce věřit, že by tehdejší úřady nechaly bez povšimnutí ženu, byť pomatenou, která zavraždila vlastní dítě. (Za  vraždy dětí a travičství byly téměř vždy hrdelní tresty, byly to vraždy zvlášť odsouzeníhodné, protože nedávaly oběti možnost k obraně – škoda, že to neplatí i v dnešní době…).

Z písemných záznamů se dočteme, že chodila v rozedraných šatech, mluvila málo, na splavu zpívala písně, také si pohvizdovala a často používala maďarská slova. Údajně byl ten její voják maďarského původu. Proto ji tak okouzlil, až z něj Viktorka byla úplně mimo. Oni ti maďarští chlapi přece jen mají něco v sobě, co přitahuje. Tak se to alespoň říká. Viktorka od té doby byla velice plachá, ale taky nesnášela mladá a hezká děvčata. Takovým spílala nejhrubšími slovy. Asi měla proč. Že jí ten voják dal vale a šel za hezčí…
Z černohorské farní matriky vyčteme překvapivou zprávu: Viktorie Židová dává život dítěti 14. 8. 1834. Ve svých 42. letech. Nemanželský syn dostal jméno Jan. O jeho osudu už se víc nedopátráme. Ani o jeho otci. Co to asi bylo za člověka, který zneužil takto nemocnou ženu? No kdo asi...Chlap.      

A Viktorčin konec?

Žádný " boží posel" ji samozřejmě nezasáhl, protože Viktorka přežila Boženu Němcovou o 6 let. I když byla duševně nemocná, tělesně se cítila dobře do pozdního stáří. Bylo jí přes 70 let a stále se toulala krajem. Až přece jen v říjnu 1868 ji síly opustily. Šestasedmdesátiletá žena se dovlekla do jeskyňky v lese, kde ležela opuštěná, sama bez pomoci… (kolik lidí bohužel v dnešní době takto končí…)

Tam ji také objeví majitel lesa, sedlák Josef Kaněra, který byl zároveň i starostou obce Zliče. Když uviděl umírající stařenu, myslel na blaho své obce, ale i na obecní peníze. Kdo zaplatí za pohřeb staré opuštěné ženy? Obec, ke které patří i místo, kde našel Viktorku? Ani zlaťák. Nelení, běží do vesnice, sežene pomocníky, zapřáhne koně do vozu a polomrtvou a vysílenou Viktorku naloží do vozu a odvezou ji do 4 km vzdálené Červené Hory, kam Viktorie Židová přísluší. Kluci jedni šikovní.

Tady v domku č. 8 Viktorka dne 17. 10. 1868 umírá. Svůj hrob našla v Červeném Kostelci, kam Červená Hora farností patřila. Hrob tu najdeme i dnes. Vedou se sice spory o jeho pravosti, ale je velice dobře udržován a nikdy na něm nechybějí čerstvé květy.

To je reálný příběh Viktorky, o které psala Božena Němcová.

Takže pokud milý čtenáři portálu ČtiDoma.cz budete mít cestu kolem, máte zde tip si to ověřit na vlastní oči.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru