Na toto téma byla oslovena známá kartářka a terapeutka Libuše Bučková, která se touto metodou zabývá od svých 18 let, kdy prožila klinickou smrt. Tato situace ji přiměla k tomu, aby se věnovala blíže lidským problémům, oblasti terapie a pomoci lidem v situacích, které sami nezvládají, když se nedaří.
Prožila jste klinickou smrt. Jaký to je pocit? Pamatujete si co se s vámi dělo?
Ano, dodnes to je jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě. Omdlela jsem a než mě odvezli do nemocnice, tak nastaly problémy ve všech základních životních funkcích. Prý nepomohly ani elektrické šoky jako srdeční masáž, zkrátka mi nedávali naději, že přežiji. Napojili mě na přístroje, které ukazovaly takové hodnoty, že jsem podle lékařů neměla šanci přežít a vlastně už jsem měla být mrtva. Asi čekáte odpověď, že jsem procházela nějakým světelným tunelem, jak se převážně říká mezi lidmi, co přežili také klinickou smrt, to vše bylo napsáno v knihách, jako například „Život po životě“, ale toto bylo zcela jinak.
Stoupala jsem modrými schody směrem někam nahoru. Ano konec byl zalit světlem, a já natahovala ruku před sebe jako bych se něčemu bránila. Když už jsem byla u toho světla, najednou se z něho vynořila ruka, a já slyšela jakýsi hlas bez určitého určení, zda to je hlas mužský, či ženský. Bylo tam krásně, až když mě držela ruka, která se natahovala ke mně, teprve mi došlo, že ještě nechci… pak se ozvalo mimosmyslově… že tedy ještě není čas, a já klesala dolů. Pomalu, a najednou tma, a probuzení se na lůžku ARO odd, kde jsem byla napojena na spoustu přístrojů.
Takže vše dobře dopadlo?
Ano. Jak jsem se později dozvěděla, sami doktoři z toho stavu byli překvapeni. Z ničeho nic najednou všechny přístroje začali signalizovat zvyšující se aktivitu mého těla, a pro ně záhadnou rychlostí jsem se vrátila do stavu, kdy jsem komunikovala s okolím, a pro ně nepochopitelným důvodem se začala uzdravovat. Po týdnu jsem opouštěla nemocnici naprosto zdráva.
Terapie je dnes dost žádaná služba. Kdo ji více vyžaduje
Jsou to především ženy. Obracejí se s problémy, týkajícími se vztahu, s problémy samoty, s problémy které se týkají dětí, a poslední dobou i s problémy pracovního rázu. O to horší, když jsou na vše samy. Nemají si o tom s kým popovídat, protože problémy jiných málokoho zajímají. Nikde není jistota, že si to ten druhý nechá pro sebe, a to je hlavní důvod, proč si tato témata každý raději nechává v sobě, což je na psychiku dost devastující. Problémy se pak kupí na sebe, člověk ztratí jakoukoliv iniciativu pro změny, a v konečné fázi začíná uvažovat o tom, že vše rázně skončí, nic nebude muset řešit a začíná se utápět v myšlenkách na sebevraždu.
Je tento stav nějak věkově vymezen?
Kdysi jsem tyto stavy řešila s klienty mezi 35 až 50 lety. Rozvody, odchody dětí, samota, úmrtí, ale poslední dobou nastává rapidně posun věkové hranice směrem dolu. Jsou případy, že řešíme společně tento stav i s nezletilými děcky. Bouřlivé lásky, zamilovanost a doslova minutová odmilování. Dnešní mládež je velice sebejistá. Jsou velice ambiciózní, na venek jistí, chytří, jdoucí jak se říká přes mrtvoly bez ohledu na to, co po sobě zanechají, ale ve své podstatě uvnitř mají strašně malou sebejistotu a sebedůvěru. Vystihnout ale svoje slabiny, přednosti bez klamu, otevřeně o tom komunikovat, to neumějí. Všichni jsou dokonalí, fotící se všude, dávají své fotky na sociální sítě, všude se slovy naparují, aby byli zajímaví, jsou happy, ale když je jakýkoliv problém, nevědí jak se zachovat.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Řešila jsem čtyři případy děvčat z jedné Obchodní školy. Jejich deprese z kolektivu, v kterém se pohybovala. Protože nenosila značkové oblečení, boty za 3 000 Kč, a neměla nejchytřejší mobily, byla na pokraji zájmu spolužáků. Tímto byla pro ostatní doslova póvl čili socky.
Nikdo s nimi nekomunikoval, a byla zdrojem tichých klepů a posměšků. Do školy začala chodit s nechutí, s obavami co jim kdo zase řekne, časem přestala dokonce z těchto obav i docházet. Nastalo záškoláctví, a doma zase následovaly tresty za tuto volbu. Následně nastaly problémy v učení, ve známkování, a myšlenky nejčernějšího kalibru byly na světě.
Zaráží mě tímto více a více jeden fakt.
Jak málo stačí, především dnešní mládeži, aby jedince odsoudili na pokraj zájmu ostatních. Pak se všichni shluknou na sociálních sítích, kde si vše písmeny vynahrazují, jsou ti nejlepší, a proto ani nemají snahu se osobně sejít, popovídat si, protože internetová pravda o tom, jaký kdo je, je oproti té pravdě reálné na hodně vzdálené míle od sebe.
Poté padla velice zajímavá otázka. Jak to vidí a zažívají chlapi? Jak ti se perou s problémy, a jak snáší život v singlu se všemi výhodami, ale i důsledky? Ale to vše bude následovat v příští části tohoto rozhovoru pod názvem „ I chlapi potřebují občas pomoci, když je ouvej na duši.“
