Příběh Pavlíny se smutným koncem

V rodině, ale přesto sama se sebou.
09.01.2016 - 08:10  

Pavla byla na dva měsíce zcela vyřazena z provozu, jako stará tramvaj. Lze říci, že během jejího pobytu v nemocnici za ní její druh nepřijel ani jednou. Měla tak čas pochopit, jak byla její snaha o udržení vztahu zbytečná.

Začátek tohoto příběhu zde

 

Po operaci dostala do operované nohy trombózu a nebýt spolehlivého pana docenta, dnes již nemusela žít. Návrat domů nebyl nic moc. A Pavlíny druh? Nezájem o Pavlínu a její zdraví. I tak vypadá někdy soužití po deseti letech. Na mrtvici.

Nikdy si holka nepomyslela, že její život bude vypadat tak, jak vypadá, a ubírat se tak špatným směrem. Vždyť chtěla tak málo od života. Chtěla jen slušně žít a mít rodinu, která se navzájem miluje a vždy při sobě stojí.

 

O dospělích a dětech

Děti Pavlíny byly malé, krásné a ty nejlepší, jak si to o svém dítěti myslí každá máma. Bylo to největší bohatství, jaké jí život mohl dát. Byly tři, rychle za sebou, Pavlína měla zdraví podlomené, ale odměnou jí byl každodenní úsměv jejích dětí. Bohužel, dětství nevydrží stále, i ony dorůstaly, jejich povahy i vzhledy se měnily a začínaly prosazovat své názory. Dobrý táta scházel. Vždy si říkala, že vyrůstat jenom s jedním z rodičů se rovná citovému vyhasnutí. Je to, jako by člověk byl bez jedné nohy.

Dva synové a dcera začali brzy žít tak nějak po svém. Okolí se postaralo, aby si své matky přestali vážit pro její hledání chlapů, které oni nechápali a neznajíc pravý důvod (tu touhu, mít úplnou rodinu) ji odsoudili. Odešli jeden po druhém, k Pavlíně nechodili. Občas se u Pavli zastavila na kus řeči jen její dcera, která se pak odstěhovala za hranice Čech.

Pavlina nechápala, kde se v lidech bere ta bezcitnost a lhostejnost. Přesto syny z povzdálí opatrně sledovala a byla jim připravena kdykoliv pomoci. Když se Pavla s nimi potkala, otočili hlavu na druhou stranu, aby ji jako matku nemuseli pozdravit.

Vlastní potomci, jsou nejtvrdšími soudci svých rodičů a neumějí odpustit ani ten nejmenší přešlap. Ještě nic nezažili, o životě toho věděli pramálo a jejich kritika často nebývala na místě.

Uběhlo pár let a po nezdařených manželstvích synové začínali teprve dospívat, když dostávali od osudu facky. Neměli po rozvodu kam jít a zase je zde to lidové rčení „ z nouze Franta dobrej“. Tak ve finále opět dodnes žijí u Pavlíny pod jednou střechou, ale stále nejsou s ničím spokojeni, což Pavla chápe, ale pomoci jim už nemůže. Sama zestárla v samé dřině, měla dvě práce a přesto důchod nic moc. I tak se snažila a dodnes se snaží všemožně pomáhat. Vždyť starý člověk již toho mnoho nepotřebuje.

 

Nečekat nic

Tak si stále Pavla zvyká, že jedinou jistotu má ve svých rukou a v srdci. Je těžké se naučit s tím poznáním žít. Vždy jsou ochotni spíše cizí lidé ji vyslechnout, pochopit i pomoci než vlastní děti. Jenže obtěžování druhých svými starostmi nebylo nikdy pro Pavlínu přijatelné. A to je velká chyba. Nikdy by si neměl člověk nechávat v sobě to, co ho tíží a trápí. Někdy stačí se jen vypovída a uleví se, i kdyby ten dotyčný, komu se vypovídáme, měl být plyšový medvěd.

I proto se celý život upínala ke zvířátkům. Nejraději měla psy. Velkou část života si je brala z útulku. Snad měla potřebu svou lásku dát někomu, kdo je věrný za všech okolností. Ten pravý tvor do života Pavlíny byl pes. Jmenovala se Sylva a byla jí zcela oddána. Doprovázela ji k vlaku, když jela do práce, a večer ji zase radostně vítala. Tak žily třináct let, až do chvíle, než ji nějaký necita přejel, když vyběhla na ulici. Pavlína byla v té době v práci, kam jí volali sousedé, co se stalo, a řidič ujel. Dlouho se nemohla z toho vzpamatovat, posléze si dojela pro dalšího pejska, vždy byli až do stáří velikou oporou a radostí. Není na světě nikdo věrnější.

Aby Pavla dokázala ustát všechny životní karamboly, čerpá sílu právě z těchto tvorů. Nikdy ji nenechali smutnit nebo příliš hloubat a vycítili její náladu. Patří jim velké díky, že vedle nich smíme my lidé žít...Tak žije Pavlína dodnes sama jen se psy ve svém baráčku a s jedním armádním důchodcem, který si myslí, že velí na vojně, a je doma, kdy se mu zachce. K tomu dva kluky, kteří by mohli pomoci s údržbou baráčku, leč to je jen sen Pavlíny. Výsledek? Mámo, uvař, vyper, ale hlavně drž hubu.

 

Pavlína je důchodkyně

Nepracuje, a aby to vše utáhla, je závislá na příjmu důchodu toho podplukovníka v záloze.. Jako armádní podplukovník nebere zas tak malý důchod. Bohužel je to vztah jen o penězích. Z toho vaří pro všechny, i pro ty své vydařené syny, co na ni doslova… píííp. Do toho údržba baráčku, zahrady a vnuka, kterého má na starost. Kluci jsou samá zábava, mejdany a obtěžování Pavlíny s pouhou starostí, co uvaří, že neuklidila, jak skončila, aby jim neradila… Pavlína to zkrátka v dnešní době vzdala. Sny, naděje a výhled v lepší časy do budoucna vymizely.

I TO JE ŽIVOT NEJEDNÉ ŽENY KOLEM NÁS

Tento příběh je bohužel krutou realitou života a je napsán tak, jak Pavlína život prožila do dnešní doby.

Děkuji Pavlíně za její souhlas k uveřejnění jejího příběhu. Jistě bude ráda, když napíšete váš názor, co byste vy udělali v její kůži. Možná jí to otevře oči a jak se říká, zázraky se dějí.

Budeme rádi, pokud zde napíšete své komentáře k tomuto příběhu. Bylo by zajímavé číst vaše názory, postřehy, ale i rady pro Pavlínu, jak toto vše nadále snášet a vydržet., či jak to zásadně změnit.

Klíčová slova: Jsem sama, co s tím?

 

     


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru