V našich lesích se setkáme pouze s jediným jedovatým hadem, a to zmijí obecnou. Její jed je vysoce účinný na malé hlodavce, člověku obvykle velké nebezpečí při uštknutí nehrozí. Riziku jsou vystaveny pouze malé děti a starší a nemocné osoby. V jiných krajinách světa se však vyskytují daleko nebezpečnější hadi, jejichž jed je smrtelně jedovatý.
Jak se vyrábí hadí protijed?
Aby mohla být účinně poskytnuta první pomoc při uštknutí, musí existovat sérum proti danému hadímu jedu. Uměle vyrobit ho lze dost těžko i v době pokročilé chemické syntézy. Abychom hadí sérum vyrobili, je nutná součinnost živých hadů.
Odborníci je nechají prokousnout víčko nádoby vyrobené z tenké fólie. V ní se hadí jed shromažďuje. Ten se pak naočkuje větším zvířatům, jako jsou ovce nebo koně. Jim jed nic neudělá, zato v jejich krvi se začnou tvořit protilátky. Z odebraného krevního séra se následně vyrábí protijed, který se může použít pro lidi.
Lovci hadů mají nebezpečné povolání
Jistě si tedy dovedete představit, jak složité někdy může být získat protijed ze smrtelně jedovatých hadů, jakými jsou například mamby, kobry nebo některé druhy cizokrajných zmijí. Některé statistiky uvádějí, že ročně na hadí uštknutí zemře až 100 tisíc lidí. To pak musejí nastoupit dobrovolníci - lovci hadů, kteří se v hadech vyznají a nebojí se jich. Aby se hadí sérum mohlo vyrobit, je zapotřebí živého hada nejdříve ulovit. Například na jihu Indie se příslušníci starobylé etnické skupiny Irulů se věnují lovení hadů pro účely získání séra.
Kevin Budden a taipan
Zajímavým příkladem toho, jak nebezpečné povolání je lovec hadů, je případ australského herpetologa Kevina Buddena (1930-1950). Ten se totiž snažil o odchycení taipana, který patří mezi nejjedovatější hady na světě, přičemž úmrtnost na následky jeho neošetřeného uštknutí se rovná sto procentům. Je tedy více než jasné, že pokud by se mu odchyt taipana povedl, zachránil by před jistou smrtí spoustu lidí.
27. července 1950 se Kevin Budden opravdu stal prvním na světě, který živého taipana chytil. Bohužel, když ho dával do pytle, had ho uštknul a Kevin Budden přes poskytnutou první pomoc za 27 hodin v nemocnici zemřel. Přesto jeho práce nebyla marná a Kevin Budden se navždy zapsal do historie výroby hadích protijedů. Jím odchycený taipan totiž posloužil pro vývoj séra proti uštknutí, které se začalo používat přesně pět let po smrti Kevina Buddena.
Taipan, kterého Budden ulovil, je součástí sbírky Národního muzea ve Victorii. Dokonce se zachovaly vysušené vzorky jeho jedu. Pozdější výzkumy prokázaly jeho stále vysokou smrtící sílu i po více než padesáti letech.
