Podivné zvuky, nepochopitelné události. Skrývá hora Blaník skutečné tajemství?

V krajině vypadá docela nenápadně, ale přece… je to místo, kde na stráži čekají bájní blaničtí rytíři. Řeč je samozřejmě o legendami doslova protkaném vrchu Blaník, o jehož důležitosti pro český národ pochybuje jen málokdo. I kdybychom bájím a pověstem nevěřili, vždy je dobré mít v záloze pomoc pro nejhorší časy. Jenže – upřímně, kdo z nás by se chtěl takového okamžiku dočkat?

07.08.2019 - 15:00  
Nedaleko Kunštátu v obci Rudka se nachází jeskyně blanických rytířů. Jejím autorem je Stanislav Rolínek
Zobrazit fotogalerii (3)

„Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky,“ dočteme se v pověsti Aloise Jiráska. O jakém hradě že je řeč?

Jde o připomínku dávného osídlení Blaníku, konkrétně Velkého Blaníku, kdy ještě za doby halštatské poskytl vhodné území pro tehdejší hradiště chráněné mohutnými kamennými valy, které dobrý pozorovatel odhalí i v dnešní době. Později byl na stejném místě vystavěn dřevěný hrad, který zmiňuje i autor pověsti. V tomto bodu je tedy pověst pravdivá, jak je to ale s dalšími částmi?

Čas tu plyne podle svého

Podle vyprávění, které Alois Jirásek tak důmyslně zasadil do krásné části české krajiny, trvá jeden den v Blaníku celý pozemský rok. Proto kovář, který podle báje vstoupil do hory, aby okoval koně rytířů, přišel zpět domů v domnění, že se vrací týž den. Rodina jej však již celý rok oplakávala. Na tuto část pověsti nelze nevzpomenout v souvislosti s příhodou, která se skutečně stala v roce 1868, když byl právě z Blaníku odlamován jeden ze základních kamenů Národního divadla. Jeden z účastníků tohoto okamžiku, kamenický pomocník Václav Podbrdský, jehož jméno se díky podivnosti té události uchovalo až dodnes v paměti mnohých milovníků záhad, spadl ze skály.

Jeho tělo ale nalezeno nebylo, ačkoliv vzhledem k šedesátimetrové výšce, z níž padal, nepřipadalo v úvahu, aby zůstal na živu. O to větší údiv vzbudil jeho návrat po osmnácti letech. Zatímco jeho rodiče i sourozenci zestárli o celých osmnáct let, jeho jako by se čas ani nedotknul. Navíc měl pro své blízké opravdu zajímavé vysvětlení, v němž hlavní role hráli mnozí vůdci našeho národa v čele s Karlem IV., ale také Jan Hus a mnozí další.

Jen pomocí myšlenek s nimi prý komunikoval, dokázal číst i písmo, které dříve nikdy neviděl, a poznal také nadpozemsky krásnou dívku, která byla strážným duchem českého národa. To vše v jeskyni uvnitř Blaníku. Ať už byla jeho výpověď smyšlená nebo ne, přinesla Václavu Podbrdskému z Louňovic nejen všeobecnou známost po celém kraji, ale také mzdu za práci při dobývání onoho bezmála dvoutunového základního kamene Národního divadla, o kterou se se svým zaměstnavatelem soudil. (Mimochodem – Národní divadlo v té době již poměrně dlouhou dobu sloužilo svému účelu.)

Najdeme někdy pravdu?

Jsou výpovědi lidí, kteří podle svého vyprávění strávili zdánlivě jeden či několik dní uvnitř hory a jejich rodiny se s nimi shledali až po letech, jen výplodem jejich fantazie? Jak je možné, že se téměř doslova shodují s pověstí? A můžeme věřit i vyprávění místních o podivných zvucích, které jsou za klidných nocí v okolí Blaníku slyšet? Otázek je víc než dost.

Můžeme se tedy právem ptát i dál: Skutečně v Blaníku čekají bájní rytíři, aby na pokyn svého velitele, svatého Václava, vyjeli národu na pomoc? Nic nebrání zapojit vlastní fantazii a obrazotvornost.

Další možností je vydat se k Blaníku a pokusit se najít stopy koňských kopyt, vedoucích k tajuplné bráně, která – jak všichni doufáme – zůstane ještě dlouho, snad navždy, zavřená.

Klíčová slova: