Lobotomie mozku jako léčba psychických problémů. Drastická metoda způsobovala epilepsii, ale také smrt

14.09.2020 - 13:00  

Pacient s duševní chorobou může dnes využít velmi komfortních služeb péče, která může opravdu pomoci. Ve třicátých letech 20. století se však volila poněkud kontroverzní cesta, jak pacienty uvést do “normálního” stavu. Experimenty s lobotomií sice slavily úspěch, ale také způsobovaly lidem obrovské problémy. Co to lobotomie je a v jakých případech se jednalo o nebezpečnou lékařskou hru? 

 

Možná mnohé překvapí, že lobotomie mozku byla relativně standardní přístup léčby psychických problémů po velmi dlouhou dobu. Konkrétně se tento postup v medicíně etabloval mezi 30. až 80. lety. Za tu dobu jich bylo totiž provedeno až 35 tisíc. Jak tento velmi drastický zákrok probíhal a jaké problémy způsoboval? 

Pokus s opicí

V praxi se lobotomie začala využívat po londýnském neurologickém kongresu v roce 1935. Tehdy totiž dva lékaři Carlye Jacobson a John Fulton prezentují úspěšný pokus, který provedli na opici. Po přerušení mozkových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem se radikálně zmírnilo její agresivní chování. 

Důležitá byla přítomnost portugalského lékaře Antónia Egas Monize, kterého výsledky práce dvou kolegů zásadně inspirovaly. Napadlo ho totiž podobný proces provést při léčbě duševních nemocí. První Monizova pacientka byla třiašedesátiletá žena s těžkými depresemi a rozvinutými paranoidními stavy. Následný popis procesu je jako popis mučících postupů ze středověku. 

Do lebky ji lékař vyvrtal dva otvory o velikosti tužky a skrze ně jí do mozku injekční stříkačkou aplikoval alkohol. Záměr údajně vyšel bez nesnází. Nervové spojení bylo přerušeno a pacientka už netrpěla žádnou těžkou duševní poruchou. Aby výsledky byly ještě více růžové, nevykazovala žádné známky vedlejších účinků. 

Portugalský lékař tak neváhal svůj experiment s lobotomií zopakovat na dalších dvaceti pacientech. U některých využil znovu alkohol, u jiných vyzkoušel speciální druh skalpelu. Údajné výsledky budí respekt. Sedm pacientů bylo zcela vyléčeno, dalších sedm pociťovalo nepatrné zlepšení a u dalších pacientů neproběhla žádná změna.

Lobotomie jako na běžícím páse

Když se výsledky Monitzovi práce otiskly v roce 1937 v prestižním American Journal of Psychology, byla tato metoda známá po celém světě. Ve Spojených státech amerických se podobně horlivě do lobotomie pustili lékaři Walter Freeman a James Watts. Pro přerušení nervového systému v mozku používali ostrý nůž, kterým do mozku pronikali těsně nad oční bulvou přes kost oční jamky. 

Jejich transorbitální lobotomie slavila podobné úspěchy jako u Monize. Sám objevitel lobotomie dostává roku 1949 Nobelovu cenu i za založení neurochirurgie. Postupně se však ozývá čím dál tím více kritických hlasů, které nadšení nad bezchybnou technikou výrazně tlumí. U mnoha pacientů se totiž postupně rozvíjí mnoho nežádoucích a drastických vedlejších účinků. Konkrétně komplikace postihly a neblaze ovlivnily až třetinu lidí. Ti měli často problémy s epilepsií, praskajícími cévami a náhlým úmrtím. Některým lidem se změnila osobnost nebo byli apatičtí a bez životního elánu. 

Velmi známý je případ Rosemary Kennedyové, sestry prezidenta USA J. F. Kennedyho. Ta lobotomii podstoupila kvůli své impulzivnosti a psychické nevyrovnanosti. Operace však způsobila, že se z ní stalo na mentální úrovni dvouleté dítě. Do smrti se pomočovala a nebyla schopna mluvit a sama se najíst. 

Od padesátých let výrazně propadl počet operací tohoto typu kvůli aplikaci antipsychotik. I tak se v americké společnosti od lobotomie upustilo až v sedmdesátých letech. V etické diskusi o vhodnosti a účinnosti této metody přispěl i snímek českého filmového režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. 

KAM DÁL: Černá kronika první republiky. Vražda, kterou pochopil každý, a šílenec z bohaté rodiny

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru