Povídka Dagmar Šimkové: Náčelník rychlá pumpka II.

Chov slepice jako domácí mazlíčka může být hodně zábavnou záležitostí
 

Slepice, která se stala dalším členem naší rodiny, do našeho domova zanesla trochu jiné zvyky. A my jen trnuli hrůzou při každé návštěvě, co jen zase vyvede…

Hlavně neskákat!

Často k nám domů chodil můj veliký kamarád režisér František. Vždy se těšil na pejsky a kvůli nim se oblékl tak, aby ho mohli vítat po celém těle a radostně mu skákat až na hlavu. Jednou však přijel náhle, nečekaně, pracovně a hlavně v elegantním béžovém obleku. Hned ve vratech oznamoval, že má za hodinu přednášku na schůzi Dramatických umělců SVAZU, takže nejen spěchá, ale hlavně si nemůže hrát s pejsky, aby ho neumazali. Pejsci přijali hru na autobus a zaparkovali se do depa před boudu. Radost pohledět, jak jim blatníky zadních nohou navzájem synchronizovaly v jedné řadě!

Čtěte 1. díl povídky

Boj o tatranku

František si sedl na lavičku, v jedné ruce kávu, v druhé tatranku a jali jsme se řešit pracovní záležitosti. V zápalu vysvětlování František šermoval tatrankou a pak, naslouchaje mým pracovním návrhům, položil ruku i s laskominou na koleno. To neměl dělat. Pod stolem totiž číhala Náčelník rychlá pumpka a čekala na svůj okamžik. A ten právě nastal. Ze všech sil se vrhla zobákem na tu nebohou sušenku, praštila křídly Františka do nohou, vyrvala mu tu kořist z ruky a dala se na bezhlavý útěk. František, ukolébán pohledem na vzorně ležící pejsky netušil zradu odjinud. O to pak bylo horší jeho leknutí! Jediným škubnutím ruky se celý obsah kávového hrnku octl přímo v rozkroku krásných, béžových kalhot. Naštěstí byla ta káva s mlékem, takže se nejdůležitější část jeho mužského já neopařila. Pak už jsme jen nešťastně rozšiřovali tu hnědou skvrnu ručníkem na všechny strany a nepomohlo ani mé horlivé ujišťování, že než tam dojede, určitě to uschne.

Improvizace byla nutná

Druhý den mi František líčil, jak to celé pokračovalo. Flek se rozšířil i na zadní sedací část kalhot a vypadal zcela věrohodně…Na podiu stál opuštěný mikrofon bez řečnického pultu, takže si František musel dát desky s připraveným projevem před rozkrok a pak hodinu mluvit z hlavy. A nejhorší prý bylo z podia odejít, protože i z profilu byla ta skvrna proradná vidět! Františkova schopnost improvizace byla obdivuhodná, jeho klidná tvář též nic neprozradila, ale přesto se ho prý ve vestibulu dva známí ptali, kam chodí na oběd a co že si dnes dal, že se tomu lokálu obloukem vyhnou…

Blbá jako slepice?

Čas tuto historku sice přikryl, ale moje zvířátka už Františka v obleku nikdy nespatřila. A Náčelník rychlá pumpka provedla ještě mnoho vydařených taškařic, než se odebrala do kokodinkového nebe. Ale když slyším výrazy typu „blbá jako slepice“, myslím si své a zcela jistě vím, že slepice-ptáci mají k blbosti hodně daleko! Takže milé dámy, až Vás nějaký hrubec nazve slepicí, vzpomente si na Náčelníka rychlou pumpku a myslete si taky své. Ale zeptejte se ho, čemu vděčíte za takovou poklonu? Schválně, co Vám odpoví…

Autor: Dagmar Šimková


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru