Rozhovor s Jiřím Mlejnským, významným občanem Týnce nad Sázavou

Jiří Mlejnský přebírá ocenění od starosty Martina Kadrnožky
Zobrazit fotogalerii (8)
  |  

Pan Mlejnský získal ocenění za dlouhodobou činnost ve prospěch města. O jeho vášni pro turistiku a lásce k přírodě jsme si povídali bezprostředně po slavnostním vyznamenání.

Jiří Mlejnský se narodil v lednu 1939 v Praze na Letné. Jeho maminka šla pracovat pro podnik Jawa a tak se pan Mlýnský dostal do Týnce. Vyučil se kovomodelářem v Metazu a po vojně pracoval ve slévárně. Vydával se na mnohadenní pochody a přezdívalo se mu Duch pošumaví. Je znám také jako otužilec a v Týnci se traduje historka, když se jednou koupal v zimě v řece, tak mu jedna učitelka nahněvaně říkala, aby se koupal jinde, protože děti chtějí také. Na zahradě pěstuje sedmdesát keřů růží. Je abstinent. Má manželku Věru. Jeho životním mottem je: Nepůjdu tam, kde je vyjetá stopa. 

Co říkáte na to ocenění?

Je to škoda mi to dávat. No mám z toho radost, ale jsem takovej zaraženej. Já to nedělal pro nějakou trachtaci. Právě jsem si říkal, že si to ani nezasloužím. Protože turistiku jsem dělal z toho titulu, že mě bavilo chodit po republice. 

Kam jste všude chodil?

Jednou jsme šli  v 85. roce pochod "Zemí krásnou, zemí zamyšlenou". Šlo se z Čierný pri Čope do Aše za tři neděle. Ve Velké nad Veličkou na Moravě jsme měli den pauzu. Tam jsme si poslali prádlo, špinavé jsme poslali domu a šli jsme dál. Tři týdny jsme takhle pochodovali a bylo  to krásný. Slovensko má ty kopce ze severu na jih, takže vždycky ráno jsme vyběhli nahoru a denně se šlo skoro padesát kilometrů.

Co vás ještě baví?

Zahradu taky dělám, že mě to baví. Mám zahradu pěknou, skalku a všechno. Když jsme chodili na kopce všelijaký, nebo když jsme jeli s vodákama, tak jsem si vozil kameny na skalku. Já mám kameny skoro ze všech řek, kde jsme byli. Sbírám kameny do skalky a to jsou takovýhle šutráky. My jsme chodili Novohradský hory, byli jsme na Kohoutu jak jsou Slepičí hory. Takovej krásnej kamen s takovým mechem pěkným. Nádhernej šutr, ještě ho mám ve skalce. Nesl jsem ho, vlezl jsem do obchodu a říkám, že bych na něj potřeboval škatuli. Zabalil jsem to do vlnitýho papíru a poslal poštou domů. Paní pošťačka Doležalová říká, co to máš za balík, to je těžký jak kráva. Já říkám, Ančo, to je kámen z Novohradských hor. Bylo to krásný.

Jak jste na tom se zdravím?

Když člověk dělá celý život s azbestem a všema možnejma svinstvama, tak to musí vydýchat v přírodě. Je mi 77 a furt mám plíce dobrý. Nedavno jsem byl u doktorky, ta mě viděla kolikrát, jak jsem táhnul dříví z lesa. Říkám, paní doktorko, už se trošku zadýchávám a ona říká, pane Mlejnský, koukněte se co taháte za dříví a kolik je vám let. Ale zlobí mne endoprotéza.

Co vás zajímá v médiích?

Většinou poslouchám v rádiu ČRo Dvojku a Radiožurnál. Na televizi se dívám na přírodní dokumenty. O politiku se moc nestarám. Hodně čtu o přírodě, odebírám časopis Turista a taky časopis Moje země mám od prvního čísla. Zajímá mne historie krajů. Mám knížky o Šumavě, Novohradských horách, vždycky je k tomu DVD, je tam horopis, geologie, zvířena, krásný místopis. Zamýšlím se, kde jsem všude byl a promítám si, co kde bylo krásný. 

Čeho byste si přál ještě dosáhnout?

Přál jsem si dosáhnout rozhlednu Korunami stromů nad Lipnem a tam jsem se dostal. Na poledníku jsem byl na kole. Všechny tyhle kopce krásný, jako Šumavu a Krkonoše, jsem všechno vyšlapal. Sázavu mám sjetou z rozštípený skály, Křemelnou jsme jeli, Vydru, Otavu. Jeli jsme Vltavu ještě než postavili přehradu Orlík.

Jak to bylo s cestováním za minulého režimu?

Říká se, že za bolševika to bylo takový a takový. K těm hranicím jsme se moc nedostali, ale já jsem se tam dostal. S náma chodil velitel pohraniční stráže a ten nás vždycky dostal až ke hranici. Vzal nás po dvaceti nebo po třiceti, dva péesáci šli s náma. Nás bylo asi sto deset za rok. On věděl, že jsou to lidi, kteří nechtějí utéct. Já jsem tady měl práci a barák, který jsem si postavil. Domov jsem měl hezkej. Procoural jsem pěšky celé NDR. Dokonce do Norska a do Švédska jsem se podíval ještě za komunistů se Sportturistem. Měl jsem parťáka, který byl navigátor u bombarďáků v Anglii a chodil s náma. 

Chodil jste tedy vždycky s partou?

Spousta mých známých už je tam nahoře, se všema jsem si rozumněl. S nima jsem rád chodil, bylo to pěkný, dozvěděl jsem se, kam si mám zajet, kde je něco pěknýho. Zajímaly mne kostely. Teď mě těší, že mám hezké vzpomínky.

Jaká místa byste doporučil v Posázaví navštívit?

Tady je krásná vyhlídka na Vltavu Mařenka. Hlavně aby se dohodli s majitelem na Neštětické hoře, aby nechal nastavit rozhlednu. Teď je to přerostlé stromy a už dávno se uvažovalo o pozvednutí stavby. Cesta tam je veřejná, ale pozemek pod rozhlednou patří majiteli. Je to asi patnáct kilometrů od Týnce. Je to krásnej kopeček. Býval tam krásný výhled. Nebo rozhledna Drahoušek. Tam vidíte až do Prahy. Rozhleden jsem oběhnul asi stopadesát. 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru