Řemesla za starých časů - Práce s kovy

Kovové obludy jako výsledek "nelidské" dřiny
Zobrazit fotogalerii (4)
18.03.2016 - 08:00  

Mezi základní řemesla dávných časů patří hrnčířství, za nímž následují dovednosti spojené se získáváním kovů a jejich zpracováním. I ta se zdárně rozvíjela v okolí Prahy. Mezi řemeslníky, kteří se zabývají takovými činnostmi, patřili především kováři.

Kovová industrie

 

Zpracování kovů poznali lidé již v dávné době. Víme, že době železné předcházela doba bronzová. Z toho vyplývá, že již v těchto časech měli naši předci kovové (bronzové) nástroje. Bronz byl slitina mědi a cínu, jeho využití se nabízelo hlavně v „zbrojním průmyslu“, protože ze něj kovali štíty, pancíře, meče a hroty ke kopí. Nezaostávala ani výroba šperků a dalších ozdob z tohoto materiálu. Bronz nebylo jednoduché vytavit a zpracovat, šlo o slitinu a potřeba obou složek k jeho vytvoření mnohé výrobce zaskočila. Jakmile došlo k objevu, že je možné k obdobným účelům využít v zemi rozšířenější železo, nastala v dávných časech skutečná revoluce. Železo se začínalo těžit na mnoha místech a lidé něj dělali veliké množství předmětů (rovněž) denní potřeby.

 

Nejdřív železná ruda

 

Na území kolem Prahy se těžily rudy a zpracovávaly kovy od pradávna. Únětická kultura, připomeňme si, zasahovala svým počátkem právě do doby bronzové. Nicméně i zde došlo později k náhradě bronzu levnějším a dostupnějším železem.

Člověk, který zpracovává již vyrobené, surové železo, se nazývá (a nazýval) kovář. Tento řemeslník požíval velké vážnosti...

Nicméně kovář musel železo někde získat., V okolí Prahy bylo mnoho míst, kde se těžila železná ruda. Nacházela se mimo jiné tam, kde se v názvech obcí ozývalo spojení „roud“ či „rud“. Rudná, Roudnice a další obdobné jména dávala na vědomí, že tady se doluje a zpracovává železná ruda. Dělo se tak v hluboké minulosti, ale těžba nezaostávala a hledala se nová, výnosnější naleziště. Z těch novověkých jmenujme Mníšek pod Brdy, ve kterém se těžba započala v roce 1740 a vydržela až do roku 1967. Ve starších dobách zásoboval důl v tomto městě hlavně Starou huť u Dobříše a také huť v Řevnicích.

 

Vesnici poznáš podle kováře

 

Toto dávné rčení je víc než pravdivé. Aby zemědělci mohli pracovat na poli, museli k tomu mít potřebné nástroje. Mnohé byly z velké míry stále dřevěné, ale ty kovové jsou jistě lepší. Navíc kováři museli měnit podkovy koním, aby mohli tahat náklady a vykonávat další „dopravní“ funkce. Kovářství ovšem nebylo pouze o výrobě hospodářského náčiní. Zajišťovalo také výrobu zbraní a nemalá část produkce představovala i okrasné předměty. Nevynikali v tom pouze „profesionální“ kováři. Existuje zmínka z pera Mnicha sázavského, který ve zprávě o sázavském opatu Regnardovi napsal, že vedle jiných uměleckých a výtvarných schopností také vytvářel různé kovotepecké práce.

Jako jiná řemesla i ona kovářská se postupně vymaňovala z feudálního područí a stávala se „samostatně výdělečnou činností“. Kováři a další řemeslníci v této oblasti na obranu svých profesních zájmů zakládali cechy a sdružení, jak jsme o tom informováni například z Kouřimi, Čáslavi, Labského Kostelce, Mladé Boleslavi, ale i Mělníka.

 

 

 

(Pramen: Miroslav Janotka, Karel Linhart: Řemesla našich předků, Prémie nakladatelství Svoboda. 1987)

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru