/KOMENTÁŘ/ V médiích minulý týden proběhla zpráva o tragédii 25letého studenta práv, kterému se nepodařilo projít závěrečnou zkouškou u státnic a nakonec se rozhodl spáchat sebevraždu. Jako první s touto smutnou zprávou přišel týdeník Respekt.
O hloubce tragédie jednoho mladého života nelze polemizovat, ovšem zveřejnění citlivých informací v článku Ondřeje Kundry budí rozpaky. V celém případu je totiž hlavním tématem údajné pochybení zkoušejícího profesora, který byl příliš přísný.
Smutná událost tak otevírá hned několik důležitých důvodů k zamyšlení. Ať už jde o vzdělávací systém či hranici, kterou by žurnalistická práce neměla překračovat.
Hledání viníka
Případ mladého studenta právnické fakulty je velmi křehké téma, kde míra tragédie přímo úměrně souvisí se způsobem, jak o podobné události referovat. Když se život jednotlivce dostane na hranici života a smrti, ve které o své budoucnosti volí z vlastní vůle, je nutné spíše hovořit o fenoménu jako takovém.
V České republice denně spáchají sebevraždu v průměru čtyři lidé. Tento zarážející fakt spíše naznačuje obecnější problém, jenž aktuálně bují v naší společnosti. Místo hledání konkrétních viníků by se tak mělo hovořit o procesu hledání příčin duševních nemocí. Jen tak lze podobným situacím předcházet.
Tímto se však nehodlám pouštět do slepé obhajoby vyučujícího, který by svým konáním zásadně pochybil, a tak možná nevědomky přispěl k uspíšení jedné velké životní tragédie.
Rychlé soudy jsou totiž velmi nebezpečné a plné emocí. Situace, které předcházely nešťastnému rozhodnutí mladého studenta, však zcela pochopitelně svádí hledat viníka v konkrétní osobě. Vzhledem k tomu, že se jedná o aktuální zprávu, je ovšem důležité se neukvapit.
To se týdeníku Respekt rozhodně nepovedlo, protože zmínil v článku konkrétní jméno profesora, který mladému studentovi udělil nedostatečnou. Fakt, že mladík v předešlých zkouškách prospěl na výbornou, tak poodhaluje jeden z hlavních motivů jeho sebevražedného rozhodnutí.
O tom, že je situaci nutné prošetřit na půdě samotné fakuty, není pochyb, ovšem polemizovat v rané fázi případu o vině konkrétní osoby je krajně za hranicí soudné žurnalistiky. Způsob, jakým o události referuje týdeník Respekt, totiž vytváří velmi negativní ovzduší, které může ve výsledku způsobit akorát další tragédii. Spekulace o jeho údajně velmi přísně vedené zkoušce totiž zásadně poškozují i samotného profesora.
Zodpovědnost autority
Jedním dechem je nutné doplnit, že pozice zkoušejícího profesora má budit autoritu. Díky tomu leží na bedrech vyučujícího velký díl zodpovědnosti a nelze, aby svoji akademickou moc využíval krutě a bezcitně.
Pro některé psychicky křehčí jedince je studium velmi stresující a role vyučujícího v tomto problému může hrát opravdu zásadní roli. Tragický případ mladého studenta práv by tak měla být hlavně apelem do budoucnosti.
Jednak v českém školství zcela chybí transparentnost, která by o zodpovědnosti konkrétních jedinců podala průkazné důkazy. U nás totiž není zvykem, jako tomu je v západním světě, zkoušky té nejvyšší důležitosti nahrávat na video záznam. Tento proces by tak v těchto případech pomohl docílit nutné spravedlnosti, což se nemusí týkat pouze případů, které končí tragicky.
Případ z právnické falukty by však měl poukázat na nedostatky ve vzdělávacím systému a hlavně na fakt, že v naší společnosti existuje opravdu velké množství jedinců, kteří se rozhodnout ukončit svůj vlastní život dobrovolně.
Budiž tak tragický případ na právnické fakultě výstrahou a tlakem na hledání systémových chyb, nikoli lynčem konkrétního profesora. To však neznamená, že by v případě závažného pochybení neměl nést díl zodpovědnosti. Zde se však pohybujeme na tenkém ledě, protože sebevražda je u kohokoli vyústěním hlubších problémů.
Žurnalista by tak ve svém textu měl volit obezřetná slova a zcela jistě se musí vyhnout jmenování konkrétních osob v neuzavřeném případu. Tento postup totiž nesouvisí se seriózním zpravodajstvím, ale dotýká se nebezpečného hazardování se životem další zainteresované osoby.
