V Tibeťanech se po devíti letech poroby nashromáždil hněv, který se demonstrativně projevil v roce 1959 v povstání proti čínským utlačovatelům. Čína pod lichou záminkou vstoupila v roce 1950 na tibetské území, které si dlouhodobě nárokovala, a svévolně ho zabrala. Tibetská armáda neměla proti přesile a daleko lépe vycvičeným vojákům žádnou šanci. Poražené straně byla vnucena sedmnáctibodová dohoda, která sice formálně poskytovala Tibetu autonomní status, ve skutečnosti však stvrzovala podřízené postavení jeho obyvatel a Tibet se stal čínským protektorátem.
Ve vzduchu byla cítit revolta
Příznaky budoucí revolty proti čínským mocipánům bylo možné zaznamenat již dříve, a to v roce 1956 v některých tibetských provinciích na východě Tibetu, jak uvádí web history.com. Nespokojenost s vývojem země, nasilím podřízené, se pak zřetelně projevila do konce roku 1958 také v hlavním městě Tibetu Lhase, kde už byly patrné známky protičínských bojových nálad, v ulicích se objevovaly častěji protičínské transparenty a docházelo k potyčkám mezi Tibeťany a okupantskými vojáky. Důležitým sjednotitelem odbojných snah byl Adug Gönpo Taši, který organizoval odpor proti čínské okupační síle. Dokázal také zvednout Tibeťanům jejich bojovou morálku.
Čína pozorovala tento vývoj se značnou nevolí, a dokonce hrozila Lhase, že ji bude bombardovat, pokud nedojde k nastolení klidu a pořádku ve městě, jak píše server history.com. Od náznaků pak již nebylo daleko k samotnému vypuknutí povstání. Tibeťany mimo jiné svíraly obavy, že Peking chce unést duchovního vůdce dalajlámu. Čína skutečně nabídla dalajlámovi, aby navštívil její vojenské velitelství, nicméně si stanovila podmínky. Duchovní vůdce měl přijet sám bez žádných osobních strážců.
Dne 10. března 1959 se shromáždilo asi 300 000 věrných Tibeťanů okolo dalajlámovy rezidence, paláce Norbulingka ve Lhase, aby mu zabránilo v přijetí čínské nabídky, která se jevila věrolomně. Dalajláma byl z bezpečnostních důvodů evakuován do sousední Indie, kde žije trvale. Ostatně na návštěvě Indie byl v roce 1956 a již tehdy zvažoval, že se přesune do exilu, což ostatně sdělil také premiéru Džaváharlálovi Nehrúovi. Od této chvíle se události seběhly velmi rychle a nabraly dynamiku. Dva dny poté, co došlo k evakuaci dalajlámy do Indie, začaly prudké boje.
Ani děti nešetřili
Číňané začali s ostřelováním některých předem vytipovaných cílů včetně paláce Norbulingka. Na mnoha místech došlo ke skutečným masakrům. Ostřelování zmíněného paláce si vyžádalo tisíce mrtvých, okupanti bez milosti popravili dalajlámovy osobní strážce, masakrovali děti. Čína se prakticky nezastavila před ničím, ve Lhase poničila nebo úplně srovnala se zemí zdejší kláštery s tisíci jejich obyvateli. Násilníci bezostyšně rabovali a plundrovali.
Čína těžila ze své početní a zbraňové převahy, Tibeťané naopak neměli dostatek zbraní, kterými by mohli Číňanům alespoň ztížit jejich krvavé počínání. Ti naopak mohli poměrně snadno revoltu, která neměla vnitřní ani vnější předpoklady uspět, potlačit.
Děsivý masakr
Důsledky povstání proti Číně byly vskutku děsivé. Odhaduje se, že při něm bylo zabito přes 86 000 Tibeťanů a přibližně 2 000 Číňanů. Mnozí Tibeťané pak svou vlast raději opustili z obav o svůj život nebo čínské msty. Odhaduje se, že exulantů bylo 80 000, jak uvádí web thoughtco.com. Nicméně se na druhou stranu nepodařilo utéct do bezpečí v jiné zemi zdaleka všem. Ti neúspěšní se stali skutečně nástrojem cílené čínské pomsty.
Od březnového povstání si Čína dávala daleko větší pozor na možná další ohniska budoucího odporu, která hodlala již v zárodku zlikvidovat. Svět na toto krveprolití rozhodně nezapomněl. Prvního března najdeme každoročně na budovách po celém světě tibetské vlajky, které připomínají, jak dokázali být Číňané krutí.
Zdroj: history.com, thought.co.com
KAM DÁL: Americký bombardér B-21 Raider: Jaderná bestie měla vystrašit Čínu, ta má ale vlastní trumfy.
