Okupace nejenom v Československu. Tibet, Afghánistán a Putinův Krym

Když si 21. srpna připomínáme drastický konec Pražského jara, je vhodné připomenout, že nejenom naše země uprostřed Evropy má zkušenost s tím, když hranice přejedou tanky cizí armády. Tím nejaktivnějším v moderní historii byl bezesporu Adolf Hitler. Jaké další smutné okupace známe z historie?

21.08.2019 - 11:00  
Hitler je vítán Němci v pohraničí
Zobrazit fotogalerii (3)

Bylo to období, kdy socialismus dostával svojí slíbenou lidskou tvář. Cenzura v podstatě přestávala fungovat, umělci se mohli svobodně vyjadřovat ve svých filmech, knihách a písních a hranice otevíraly své dveře na západ.

Období Pražského jara byla pro Československo nečekanou renesancí. To však neušlo „spřátelenému” Sovětskému svazu. Ten se tento odklon od komunistické diktatury rozhodl vyřešit vpádem vojsk varšavské smlouvy. Naděje na lepší budoucnost definitivně zadupalo normalizační období a národu nezbylo nic jiného, než si tento okamžik pamatovat navěky. Jaké další tvrdé okupace postihly Československo, ale také jiné země světa?

Hitler mrzačí národy

Brát si cizí území měl Adolf Hitler za jeden z největších koníčků. Když mu nevyšlo malování obrazů, rozhodl se alespoň přemalovat mapu Evropy. Nejdříve si uloupnul svoje rodné Rakousko, které následovalo Československo, a to bez jediného výstřelu. Když už však nenamlsaný vůdce zatoužil i po Polsku, jeho vytoužená válka mohla začít.

Následovala Francie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, až útok na Velkou Británii neměl takový úspěch. Náladu si tak zlepšil v Řecku, Jugoslávii a Dánsku. Zásadní oslabení však přišlo ve chvíli, kdy Adolf Hitler vytasil zuby na Sovětský svaz. Nacistické Německo, tedy Třetí říše, se tím postupně začala hroutit a ukradené území se za nevratné ztráty vracelo zpět. Šílenec s plánem na novou Třetí říši tak navždy změnil celý svět.

USA a jejich Blízký východ

Ve jménu demokracie se občas také vytáhnou zbraně. Ne vždy jen na obranu, ale také v útoku na místech, kde to budí více než překvapení. Spojené státy v čele s Georgem W. Bushem spustila vojenskou misi v Afghánistánu, aby bojovala proti terorismu, který měl na svědomí tragické útoky 11. září.

Taliban schovaný v horách a partyzánský boj jejich bojovníků však nepřinesl žádný velký úspěch. Místo toho trpěl obyčejný občan země na Blízkém východě. USA se tak spolu s dalšími národy NATO pustila do „mírové” okupace, která byla spíše propadákem nežli úspěšným bojem dobra proti zlu.

Zda byly opravdové záměry zcela jinde, můžeme jen spekulovat, ale následný vpád vojsk do Iráku vedeného diktátorem Saddámem Husseinem naznačují, že o mír tu šlo až v poslední řadě. Nebylo to poprvé, kdy se v těchto místech v moderní historii překračovaly hranice s tanky a kulomety. Samotný Hussein se pokusil několik let předtím okupovat bohatý Kuvajt.

Čína v Tibetu

Cesta Tibetu k nezávislosti byla v moderních dějinách strastiplná. Asi netěžší zkouška je čekala v roce 1950, kdy Čínská lidová republika oficiálně vyhlásila jednotu všech území, které údajně náleží Číně. A tak se pod rouškou záchrany odehrála anexe Tibetu, kdy čínská vojska napochodovala bez pozvání na území Tibetu.

Dodnes tak je země ležící na tzv. „střeše světa” pod neustálou vojenskou kontrolou a aktuální situace má jen daleko k nezávislosti. Hong kong, kde se dnes odehrávají masové protesty proti narušování nezávislosti na Pekingu, tak připomínají, jak autoritářská a agresivní je Čína i dnes.

Putinův Krym

I dnes se stále v Evropě válčí a vděčit za tento smutný fakt můžeme vůdci ruského národa Vladimíru Putinovi. Anexe ukrajinského území vojenskou silou je totiž jedním z dalších příkladů, kdy cizí vojska agresivně a silou ukusují kus půdy, která jim nepatří. Krym se tak stal třaskavou roznětkou k celosvětovému konfliktu, který není dodnes zcela uklidněn. Boje probíhají a celý svět v klidu pozoruje, jak Putin posouvá hranice možného i nemožného.