Před první světovou válkou žilo v Rusku několik tisíc českých krajanů, zejména v oblasti Volyně, kteří sem přišli za prací. Mimo nich zde pracovali také zástupci firem nebo příslušníci Sokola, aby na ruských školách vyučovali tělocvik a šířili sokolské ideje.

Z těchto lidí se už v srpnu roku 1914 začala v Kyjevě formovat tzv. Česká družina, jejímž cílem bylo vytvořit jednotnou vojenskou jednotku z českých i slovenských krajanů, která by bojovala na straně cara a v ruské občanské válce proti bolševikům. Česká družina byla předchůdkyní Československých legií. Tento název se ostatně vžil až po válce, během ní se používalo označení revoluční dobrovolná vojska.

Učitel tělocviku na lyceu v Krasnodaru

Josef Jiří Švec se do Ruska poprvé podíval v roce 1911 s třebíčským Sokolem, aby zde šířil sokolské myšlenky. Na severním Kavkazu v Krasnodaru pak působil jako učitel tělocviku na ekonomickém lyceu. Začátek první světové války ho však zastihl na jiném místě – na pobřeží Černého moře v lázeňském městě Gelendžik, kam si přijel léčit své zdravotní neduhy.

Dobrovolníkem v České družině

Po vyhlášení války Rakouskem měl Josef Jiří Švec nastoupit v Jihlavě do 81. pěšího pluku. Místo toho se však přihlásil jako dobrovolník do České družiny v Rusku. Stal se velitelem první čety a podílel se na provádění rozvědek. Během svého působení v České družině přijal pravoslaví.

Velitelem úspěšných bitev u Zborova nebo na Samaře

Největší vojenskou slávu získal coby velitel 8. roty 1. střeleckého pluku, s níž se účastnil vítězné bitvy u ukrajinské obce Zborov, která se v meziválečném období stala symbolem hrdinství československých vojáků. Bitva znamenala první větší vítězství Československých legií na východní frontě. Po tomto úspěchu byl Josef Jiří Švec povýšen na poručíka a jmenován velitelem 3. praporu 1. pluku.

Sebevražda ze zoufalství

Úkolem československých legionářů v Rusku byly také boje proti sovětským bolševikům, kteří bránili legionářům v návratu do vlasti. Josef Jiří Švec, už jako velitel celé 1. divize, se dostal v říjnu 1918 ve stanici Aksakovo-Belebej do sporu se svými vojáky, kteří odmítali splnit jeho rozkaz zastavit postup bolševiků na Ufu. Nejvíce se ve sporu se svým velitelem angažoval Jan Vodička, který byl stoupencem bolševiků.

Neschopnost prosadit svůj rozkaz dovedla zdrceného Josefa Jiřího Švece až k zoufalému činu – po probdělé noci nad ránem 25. října 1918 spáchal ve štábním vojenském vagonu sebevraždu zastřelením. Na rozloučenou zanechal dopis. Zbytečná smrt jejich velitele, 3 dny před vznikem Československa, jeho vojáky tak otřásla, že Švecův rozkaz nakonec splnili….

Švecova socha: Škatule, škatule, hýbejte se

Pohřbený byl Josef Jiří Švec na hřbitově v Čeljabinsku. Jeho ostatky byly v roce 1933 převezeny do vlasti a slavnostně uloženy do Památníku osvobození na Vítkově za přítomnosti asi dvaceti tisíc lidí. Během druhé světové války pak byly na příkaz gestapa přemístěny do rodinné hrobky v Třešti. V roce 1934 odhalili v Praze Švecovu sochu.

Na místě vydržela stát až do roku 1941, kdy ji odstranili nacisté. Sochu se pak po válce podařilo opět najít a vrátit na původní místo. Jméno Josef Jiří Švec však bylo komunistickému režimu trnem v oku, takže socha tohoto významného legionářského velitele skončila v roce 1949 nakonec ve šrotu.

Diskuse: Josef Jiří Švec: Úspěšný velitel legionářů v Rusku, kterého k sebevraždě dohnalo vlastní vojsko

Zpět do článku

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu