Irena Weissová přežila koncentrák a vzpomíná: Viděli jsme zástupy žen a dětí, vcházejících do bran krematoria
Druhá světová válka byla tím nejhorším, čím si museli lidé ve dvacátém století projít. Kdo ví, jak by to v Terezíně dopadlo, kdyby pracovníci z Červeného kříže neskočili na špek skvěle sehranému divadlu. Válka pak nabrala rychlejší obrátky a běsnění nešlo zastavit.
Na podzim 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nasměroval veškerou pozornost k Terezínu, který vybral jako “sběrný a průchozí tábor”. Dělení na dvě části plně vyhovovalo zamýšleným účelům. Valy kolem pevnosti znemožňovaly útěk, jedenáct kasárenských budov pojalo velké množství lidí, v první části (Malá pevnost) byla věznice gestapa a ve druhé (Hlavní pevnost) židovské ghetto.
Dlouho nikdo netušil, co se za branami Terezína děje. A ten, kdo to zažil, nemohl zažité hrůzy šířit dál, protože tábor neopustil. Pokud se ocitl venku, tak snad jen při transportu do Osvětimi nebo dalších táborů.
Dne 23. června 1944 přijela na obhlídku Terezína delegace z Červeného kříže. Podezření z páchaných zvěrstev bylo tak silné, že se musel chtě nechtě tábor podrobit kontrole. Zamítnutí inspekce by znamenalo přiznání viny. Tou dobou už nebylo pochyb o tom, co nacisté dělají. Velká pozornost se poutala právě k Terezínu, kde zemřely tisíce Židů hlady nebo v důsledku nemocí, jako je tuberkulóza a “obyčejná” úplavice.
Připravy probíhaly několik týdnů předem, nic se nesmělo podcenit. Natíraly se fasády domů, vysazovaly se květiny, postavilo se hřiště pro děti, otevřela se modlitebna, knihovna, čítárna a restaurační terasa, téměř přes noc se nemocnice proměnila ve školu, na budovách byly cedulky s označením ulic, cestičky byly vysypané pískem. Nechyběl ani bazén a promenáda s židovským orchestrem. A vězni museli hrát divadlo s nacisty.
Prohlídka trvala celých šest hodin a zúčastnilo se jí deset mužů. Mezi nimi Maurice Rossel, který zastupoval mezinárodní výbor Červeného kříže. Nechyběl ani protektorátní ministr propagandy Emanuel Moravec. Delegaci provázel Paul Eppstein, mimořádně v černém obleku a cylindru. Po táboře se projížděli autem, poslouchali statistiky o počtu obyvatel nebo denních aktivitách. Všude kolem pobíhaly děti a dostávaly sardinky. Jen tak. Výprava celému tomu divadlu uvěřila. Aby ne, když neviděla krabice s lidským popelem ani ubytovnu s duševně nemocnými a rejstříky o transportu na východ. Po příchodu byl slavnostní oběd a jako finále dětské představení Brundibár.
Výsledek? Maurice Rossel je jasným důkazem toho, že úsilí nacistů zahladit v Terezíně stopy po příkoři se vydařilo na jedničku. Z jeho hodnocení citujeme větu, která určila ortel mnoha tamních vězňů: „Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší.“
Zdroj: Holocaust, Paměť národa
KAM DÁL: Ležáky srovnané se zemí. Krutou pomstu za likvidaci Heydricha přežily jenom dvě děti.