Průkopník českého filmu. Legendární Kříženecký začal filmovat na dluh

Vynález filmu byl pro společnost hotovým kouzlem. Dodnes se tradují historky, jak lidé v kinosále utíkali před rozjetým vlakem na plátně, protože nemohli uvěřit, že se jedná pouze o zprostředkovaný obraz. Netrvalo však dlouho a kinematograf se začal stávat stále více populárním po celém světě. Úžasný vynález si v prvních momentech své existence bohatě vystačil s dokumentováním skutečnosti.

Postupně se však vyrojilo hned několik originálních tvůrců, kteří pochopili, že film je budoucnost zábavy. I v Praze se pohyboval jeden nadšenec pohyblivého obrazu. Jmenoval se Jan Kříženecký a právě on si zaslouženě vysloužil titul český průkopník filmu. Jaký je jeho příběh?

Amatérský fotograf

Jan Kříženecký měl původně stejně jako jeho bratr Rudolf ambici studovat architekturu. Na rozdíl od svého bratra však studia ČVUT nedokončil a po studiích se stal úředníkem stavebního úřadu v Praze.

Už v té době byl naplno zamilován do fotografie. Byl také členem Klubu amatérských fotografů. Městský archiv ho dokonce požádal o fotodokumentaci starých a historických cenných domů, ulic a dalších památek, které měly být zlikvidovány v rámci asanace staré Prahy. v letech 1902 – 1915 pořídil více jak čtyři tisíce fotografií staré Prahy. Detailně také fotografoval sochy na Karlově mostě a architekturu v jiných českých městech.

Osudový moment však přišel v prosinci 1896. Tehdy totiž spatřil filmové dílo z dílny bratrů Lumiérových. Stalo se tak v hostinci U saského dvora v Hybernské ulici.

Průkopník kinematografie

Do rozpohybovaných obrázků se ihned zamiloval. O tom, jak funguje kinematograf bratrů Lumiérových, se dozvídal nejprve z článků zahraničního tisku. V roce 1898 nakonec získal vysněný kinematograf společně se šesti kotouči neexponovaného filmu. Tento nový druh umění chtěl plně využít při přípravě Výstavy architektury a inženýrství Spolku architektů a inženýrů v Praze. Výstavu se rozhodl oživit pohyblivými obrázky.

Jeho spolužák Josef František Pokorný se mu stal pravou rukou a v současné terminologii kinematografie bychom ho mohli označit za produkčního. Sehnal totiž na dluh od svého otce továrníka finanční prostředky na provoz kinematografu.

Zadlužení nebyli dlouho, ale žádný velký obchod z toho také neznikl. Vydělávali si tak častým promítáním všech jejich prvních filmů, jejichž stopáž nebyla delší než sedmnáct metrů filmového materiálu.

Každý záběr musel být v té době ještě statický a Kříženecký si nechával materiál původně vyvolávat ve francouzském Lyonu. Později se však naučil vyvolávat film sám a k tomuto účelu mu posloužila vana a vyvolané negativy sušil na pavlači.

První hrané filmy

První větší seznámení veřejnosti s Kříženeckého tvorbou se odehrálo na pražském výstavišti ve Stromovce. Dřevěná bouda s hrdým názvem Český kinematograf posloužila k promítání záběrů ze života z tehdejší Prahy. Ty měly obrovský úspěch, a tak Kříženecký v podobném duchu pokračoval i nadále.

Ve stejném roce se Kříženecký společně s Pokorným pustili do natáčení hraných filmů. Historicky první české filmy jsou Dostaveníčko ve mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů a Smích a pláč. Ve všech dílech vystupoval komik a písničkách Josef Šváb-Malostranský. Ve třetím snímku byl dokonce použit v té době neobvyklý detail na tvář.

Kříženecký se však primárně věnoval dokumentárním filmům. Vedlejší projekty spojené s filmem však Kříženeckému nevycházely a se svým projektem Grand Royal Bio de Prague se na dlouhá léta zadlužil. Několik let vedl také kino Louvre a v roce 1918 také kino Světozor. Jeho význam je v české kinematografii nezastupitelný. Jen díky němu jsme se stali již šestou zemí v řadě, kde se začalo s filmováním.

KAM DÁL: Nejnebezpečnější filmy, které chtěl socialismus zničit. V trezoru neskončilo dílo provokativní režisérky