Ředitel čáslavské nemocnice: Neznáme klíč, podle kterého se rozděluje pomoc. K malým nemocnicím je to nefér
Informace o řešení současné situace kolují internetem i ostatními médii nepřetržitě. Většinou se ale dozvíme zprávy z Prahy nebo dalších větších měst. Jak ale s koronavirem bojují na malých městech a vesnicích? Právě tady na tuto těžkou bitvu bývá starosta téměř sám, navíc má často ještě své hlavní povolání a řeší tak i vlastní krizi. Jde to zvládnout a co je trápí?
S COVIDem vedeme válku všichni. Starostové menších obcí pro to ale často nemají podporu v práci na rozdíl od několika desítek až set zaměstnanců radnice, kteří si mohou úkoly rozdělit. Musí se postarat sami. Mají potřebné informace a pomoc od státu? A co je tíží nejvíc?
Oslovili jsme více než desítku starostů obcí od těch nejmenších vesnic až po třítisícové Vrdy a o málo větší Sázavu. Kromě odpovědí jsme si však odnesli i další poznatek - o tom ale až trochu později. Z výsledků této ankety mezi lidmi, kteří se starají o chod menších obcí, je vidět, že jsou zvyklí zařídit si vše sami nebo jen s minimem pomocníků.
Například v již zmiňované Sázavě se podle slov jejího starosty na organizaci hašení pomyslného koronavirového požáru oficiálně podílí pět lidí. „Informace z kraje sice dostáváme, jsou ale opožděné a obecné. Dostáváme doporučení na používání speciálních ochranných pomůcek, ale pomůcky nám nikdo nedodal žádné a v dohledné době ani nedodá,“ zhodnotil situaci na konci minulého pracovního týdne starosta města Ivan Koldcsiter. Ten ale zároveň vyzdvihl pomoc občanů města, kteří, tak jako po celé republice, s radnicí spolupracují.
Mnohem menší jsou Žáky na Kutnohorsku. Neuvolněný starosta Tomáš Neužil ale i tak mohl konstatovat, že se spolu s ním na řízení nynějších opatření podílí další tři lidé. „Současnou situaci, i když je to něco, na co člověk nebyl připravený, zvládáme docela dobře. Možná je to tím, že nemáme v obci potvrzený žádný pozitivní případ nákazy,“ říká.
„Od státu jsme žádnou materiální pomoc nedostali, ani jsme o ni nežádali. Ochranné pomůcky, roušky pro seniory jsme si zajistili ve spolupráci s Mikroregionem, prozatím šlo o 100 kusů, které byly ihned rozdány seniorům nad 65 let,“ doplnil.
Materiální pomoc nedostaly ani v obci Horky s přibližně čtyřmi sty obyvatel. Mají ale to štěstí, že se starosta o obec stará, aniž by docházel do jiného zaměstnání. Antonín Hejzlar, který obec nyní vede, se tak může pomoci ‘svým’ obyvatelům věnovat opravdu naplno. „Jsme na to tři, starosta, místostarosta a ekonomický pracovník. Informováni jsme pravidelně, ale žádnou pomoc od státu jsme zatím nedostali. Ženy v obci šijí roušky a já je pak roznáším, stejně tak zajišťuji nákupy pro seniory,“ popsal situaci ve své obci Antonín Hejzlar.
Ve Starém Kolíně, obci o šestnácti stech obyvatelích, mají také jasno. Starají se sami. Podle starosty Luboše Železného si zatím vystačí. Má ale jiný - potěšující - poznatek. „Ač nabízíme všemožně pomoc, máme minimum seniorů, kteří o ni požádají - stará se asi RODINA. V terénu jsme nyní nasadili dvoučlené hlídky mladých hasičů, kteří zjišťují stav, abychom na někoho nezapomněli,“ vyzdvihl starosta Starého Kolína zájem rodin o své členy ve vyšším věku.
Podle starosty Vrdů Miloše Mlynky byl nejkrizovější týden, kdy se rozjížděla vládní opatření, ale k dispozici nebylo prakticky nic. V současné době jsou již pokryty potřeby seniorů, pokud se týká roušek a desinfekce, kterou obec rozdávala, rozjela se také desinfekce autobusových zastávek, společných prostor zdravotního střediska i domu s pečovatelskou službou.
Tyto akce ale musely přece jen několik dní počkat - na dodávku ochranných oděvů pro pracovníky, kteří je provádějí. „Pomoc přichází hlavně od dobrovolníků a od firmy Ethanol Energy, a.s., v podobě darované dezinfekce,“ konstatoval a poděkoval starosta Vrdů.
Obce si tedy prozatím, jak je vidět, musí ve většině případů vystačit samy, postarat se, zajistit materiál, ochranné pomůcky, sbírají informace jedna od druhé. Jmenované obce si vesměs nestěžují, i když to jistě nemají lehké. Ještě zajímavější odpovědi jsme ale získali od dalších starostů, od nichž však zároveň vždy a téměř jednohlasně zazněla také prosba:
„Ale nejmenujte mě, prosím. Nechci, aby se objevila třeba i zmínka o naší obci v této souvislosti. Snažíme se dostat nějaké pomůcky a pomoc. Nechci, aby si někdo myslel, že si stěžujeme. Mohlo by nám to uškodit,“ dají se jednoduše shrnout obavy ostatních oslovených starostů. Pod příslibem zachování anonymity potom vypráví o těžkostech, s nimiž se musí nyní denně vyrovnávat.
„Starostuji malé vesnici a mohu říct, že jsem nyní opravdu zklamaný,“ konstatoval jeden z nich. „Bohužel v naší obci nepanují už bohužel dlouhodobě nějak vřelé vztahy mezi lidmi, a tak na velkou vzájemnou pomoc ani teď není možné spoléhat. I když ty nejhorší spory jsou snad na chvíli odloženy, na velkou sounáležitost to ani teď nevypadá. O to víc bych potřeboval pomoc od státu nebo od kraje, ale zatím jsme tady jako na kraji světa, absolutně v zapomnění. Spolu s místostarostou se snažíme sehnat alespoň něco, trochu pomohlo blízké město, ale tak to přece nemůže zůstat. Vím o problémech, snažím se je řešit, do toho mi krachuje moje podnikání a manželka by měla brzy přivést na svět naše druhé dítě. V tuhle chvíli opravdu nevím, kolik by měl mít den hodin, abych všechno mohl stihnout…,“ svěřil se se svými pocity. A rozhodně není sám.
Problémů je samozřejmě mnoho, jsou objektivní a často snad i pochopitelné. Můžeme mluvit o tom, že měl být stát na takový problém připravený - příště třeba už v rámci pověstných příprav na minulou válku bude - ale to teď nepomůže.
V tuto chvíli je nutná komunikace a operativní pomoc i těm nejmenším obcím, na které se, jak je vidět, nemyslí. A co je nejhorší, jejich starostky a starostové se navíc bojí ozvat, projevit názor nebo dokonce kritiku v obavě z odplaty v podobě vyškrtnutí ze seznamu těch, jimž stát nebo kraj pomůže. Je to oprávněné?
„Víte, já mám zkušenost z minula,“ řekla další starostka podobné obce. „Chtěli jsme od státu pomoct s vybudováním kanalizace a řešením určitého právního problému, který s tím byl spojený. Požádala jsem a byla mi slíbena pomoc. Pak se půl roku nic nedělo, ptala jsem se, žádala, jezdila na úřady a přibližně po roce mi bylo sděleno, že zkrátka budeme muset počkat, že mám být trpělivá. Prostě jsem moc ‘otravovala’. A tak se nedivte, že teď raději tiše čekáme, jestli si na nás někdo nevzpomene a pomoc nepošle. Samozřejmě jsme hned na začátku o materiál požádali, ale nikdo se neozval, natož abychom něco dostali.“
Čeho nebo koho se starostové musejí obávat? Lidí, kteří rozhodují podle sympatií, nebo systému, který se i přes možnou veškerou snahu nedaří držet v objektivní rovině? Ať už je to jakkoliv, pravdou zůstává, že malé obce jsou v tuto chvíli oproti městům v neporovnatelné situaci. Lidé si tu musí pomoci sami a pokud se nesemknou, zůstávají bez pomoci…
KAM DÁL: Co jste nosili před třiceti lety? Také vás pohltila barevná porevoluční móda?