Starostové malých obcí bojují s koronavirem sami. Mnoho z nich má strach se vůbec ozvat

S COVIDem vedeme válku všichni. Starostové menších obcí pro to ale často nemají podporu v práci na rozdíl od několika desítek až set zaměstnanců radnice, kteří si mohou úkoly rozdělit. Musí se postarat sami. Mají potřebné informace a pomoc od státu? A co je tíží nejvíc?

Od státu nemají nic

Oslovili jsme více než desítku starostů obcí od těch nejmenších vesnic až po třítisícové Vrdy a o málo větší Sázavu. Kromě odpovědí jsme si však odnesli i další poznatek - o tom ale až trochu později. Z výsledků této ankety mezi lidmi, kteří se starají o chod menších obcí, je vidět, že jsou zvyklí zařídit si vše sami nebo jen s minimem pomocníků.

Například v již zmiňované Sázavě se podle slov jejího starosty na organizaci hašení pomyslného koronavirového požáru oficiálně podílí pět lidí. „Informace z kraje sice dostáváme, jsou ale opožděné a obecné. Dostáváme doporučení na používání speciálních ochranných pomůcek, ale pomůcky nám nikdo nedodal žádné a v dohledné době ani nedodá,“ zhodnotil situaci na konci minulého pracovního týdne starosta města Ivan Koldcsiter. Ten ale zároveň vyzdvihl pomoc občanů města, kteří, tak jako po celé republice, s radnicí spolupracují.

Ředitel čáslavské nemocnice: Neznáme klíč, podle kterého se rozděluje pomoc. K malým nemocnicím je to nefér

Žáky se o sebe postarají

Mnohem menší jsou Žáky na Kutnohorsku. Neuvolněný starosta Tomáš Neužil ale i tak mohl konstatovat, že se spolu s ním na řízení nynějších opatření podílí další tři lidé. „Současnou situaci, i když je to něco, na co člověk nebyl připravený, zvládáme docela dobře. Možná je to tím, že nemáme v obci potvrzený žádný pozitivní případ nákazy,“ říká.

„Od státu jsme žádnou materiální pomoc nedostali, ani jsme o ni nežádali. Ochranné pomůcky, roušky pro seniory jsme si zajistili ve spolupráci s Mikroregionem, prozatím šlo o 100 kusů, které byly ihned rozdány seniorům nad 65 let,“ doplnil.

V Horkách nakupuje starosta

Materiální pomoc nedostaly ani v obci Horky s přibližně čtyřmi sty obyvatel. Mají ale to štěstí, že se starosta o obec stará, aniž by docházel do jiného zaměstnání. Antonín Hejzlar, který obec nyní vede, se tak může pomoci ‘svým’ obyvatelům věnovat opravdu naplno. „Jsme na to tři, starosta, místostarosta a ekonomický pracovník. Informováni jsme pravidelně, ale žádnou pomoc od státu jsme zatím nedostali. Ženy v obci šijí roušky a já je pak roznáším, stejně tak zajišťuji nákupy pro seniory,“ popsal situaci ve své obci Antonín Hejzlar.

Nedůstojná klukovská hádka ministrů. Hamáček a Vojtěch si vyřizují účty na veřejnosti

Starají se rodiny

Ve Starém Kolíně, obci o šestnácti stech obyvatelích, mají také jasno. Starají se sami. Podle starosty Luboše Železného si zatím vystačí. Má ale jiný - potěšující - poznatek. „Ač nabízíme všemožně pomoc, máme minimum seniorů, kteří o ni požádají - stará se asi RODINA. V terénu jsme nyní nasadili dvoučlené hlídky mladých hasičů, kteří zjišťují  stav, abychom na někoho nezapomněli,“ vyzdvihl starosta Starého Kolína zájem rodin o své členy ve vyšším věku.

Místní podniky pomáhají

Podle starosty Vrdů Miloše Mlynky byl nejkrizovější týden, kdy se rozjížděla vládní opatření, ale k dispozici nebylo prakticky nic. V současné době jsou již pokryty potřeby seniorů, pokud se týká roušek a desinfekce, kterou obec rozdávala, rozjela se také desinfekce autobusových zastávek, společných prostor zdravotního střediska i domu s pečovatelskou službou.

Tyto akce ale musely přece jen několik dní počkat - na dodávku ochranných oděvů pro pracovníky, kteří je provádějí. „Pomoc přichází hlavně od dobrovolníků a od firmy Ethanol Energy, a.s., v podobě darované dezinfekce,“ konstatoval a poděkoval starosta Vrdů.

Strach a obavy

Obce si tedy prozatím, jak je vidět, musí ve většině případů vystačit samy, postarat se, zajistit materiál, ochranné pomůcky, sbírají informace jedna od druhé. Jmenované obce si vesměs nestěžují, i když to jistě nemají lehké. Ještě zajímavější odpovědi jsme ale získali od dalších starostů, od nichž však zároveň vždy a téměř jednohlasně zazněla také prosba:

„Ale nejmenujte mě, prosím. Nechci, aby se objevila třeba i zmínka o naší obci v této souvislosti. Snažíme se dostat nějaké pomůcky a pomoc. Nechci, aby si někdo myslel, že si stěžujeme. Mohlo by nám to uškodit,“ dají se jednoduše shrnout obavy ostatních oslovených starostů. Pod příslibem zachování anonymity potom vypráví o těžkostech, s nimiž se musí nyní denně vyrovnávat.

Další zvířecí případ koronaviru. Kočka v Belgii měla dýchací potíže

Starostovy starosti

„Starostuji malé vesnici a mohu říct, že jsem nyní opravdu zklamaný,“ konstatoval jeden z nich. „Bohužel v naší obci nepanují už bohužel dlouhodobě nějak vřelé vztahy mezi lidmi, a tak na velkou vzájemnou pomoc ani teď není možné spoléhat. I když ty nejhorší spory jsou snad na chvíli odloženy, na velkou sounáležitost to ani teď nevypadá. O to víc bych potřeboval pomoc od státu nebo od kraje, ale zatím jsme tady jako na kraji světa, absolutně v zapomnění. Spolu s místostarostou se snažíme sehnat alespoň něco, trochu pomohlo blízké město, ale tak to přece nemůže zůstat. Vím o problémech, snažím se je řešit, do toho mi krachuje moje podnikání a manželka by měla brzy přivést na svět naše druhé dítě. V tuhle chvíli opravdu nevím, kolik by měl mít den hodin, abych všechno mohl stihnout…,“ svěřil se se svými pocity. A rozhodně není sám.

V čem je problém?

Problémů je samozřejmě mnoho, jsou objektivní a často snad i pochopitelné. Můžeme mluvit o tom, že měl být stát na takový problém připravený - příště třeba už v rámci pověstných příprav na minulou válku bude - ale to teď nepomůže.

V tuto chvíli je nutná komunikace a operativní pomoc i těm nejmenším obcím, na které se, jak je vidět, nemyslí. A co je nejhorší, jejich starostky a starostové se navíc bojí ozvat, projevit názor nebo dokonce kritiku v obavě z odplaty v podobě vyškrtnutí ze seznamu těch, jimž stát nebo kraj pomůže. Je to oprávněné?

Už jsem se ozvala

„Víte, já mám zkušenost z minula,“ řekla další starostka podobné obce. „Chtěli jsme od státu pomoct s vybudováním kanalizace a řešením určitého právního problému, který s tím byl spojený. Požádala jsem a byla mi slíbena pomoc. Pak se půl roku nic nedělo, ptala jsem se, žádala, jezdila na úřady a přibližně po roce mi bylo sděleno, že zkrátka budeme muset počkat, že mám být trpělivá. Prostě jsem moc ‘otravovala’. A tak se nedivte, že teď raději tiše čekáme, jestli si na nás někdo nevzpomene a pomoc nepošle. Samozřejmě jsme hned na začátku o materiál požádali, ale nikdo se neozval, natož abychom něco dostali.“

Čeho nebo koho se starostové musejí obávat? Lidí, kteří rozhodují podle sympatií, nebo systému, který se i přes možnou veškerou snahu nedaří držet v objektivní rovině? Ať už je to jakkoliv, pravdou zůstává, že malé obce jsou v tuto chvíli oproti městům v neporovnatelné situaci. Lidé si tu musí pomoci sami a pokud se nesemknou, zůstávají bez pomoci…

KAM DÁL: Co jste nosili před třiceti lety? Také vás pohltila barevná porevoluční móda?