Na ulici vyslechnu několik životů, říká pouliční fotograf a herec Zdeněk Velen

23.04.2016 - 23:58   |  

Výstava pouličních fotografií proběhla včera v kavárně Therapy. Z autentičnosti čišící z fotek až mrazí. Víte, kdo jsou "profesionální bezdomovci"? Autor Zdeněk Velen je potkává. S lidmi si také rád povídá, avšak až poté, kdy je zachytí hledáčkem fotoaparátu, aby z fotky nevyprchalo právě ono kouzlo okamžiku. Výstava trvá do 22. května.

Prošel jste městy jako je Kladno, Brno, Plzeň a podobně. Z jakého důvodu pocházejí fotky na vernisáži jen z Prahy?

Fotím teprve rok a čtyři měsíce. Zkoušel jsem to i v Plzni a dalších městech, ale z těch jich mám málo. Většina je z Prahy díky tomu, že tady teď intenzivně pracuju a nikam jinam se moc nedostanu. Vždycky je potřeba se chvilku zklidnit a soustředit, aby práce měla mnou požadovaný výsledek. 
Navíc v Praze je největší koncentrace lidí. Je tedy anonymnější a nabízí víc svobody. Lidé to tady moc neřeší. Za celou dobu se mi stalo jen třikrát, že reagovali zvláštně až nepřiměřeně.

Zdeněk Velen se narodil 25. 5. 1974. Působil jako jevištní technik, kde si divadlo ze strany zákulisní oblíbil. Vystudoval činoherní herectví na Divadelní Fakultě v Praze. Během studia začal spolupracovat s generačním sdružením CD 94. Prošel Středočeským divadlem Kladno, Divadlem v Celetné, Divadlem Komedie a Švandovým divadlem na Smíchově. Nyní je na volné noze a spolupracuje s Komorní činohrou Divadla Troníček, s ABC, Rokokem a Letními shakespearovskými slavnostmi.

Fotky působí nahodile, ale tuším, že až tak nahodilé nejsou. Máte dny a hodiny, kdy fotíte, kde fotíte, i třeba důvod, proč fotíte zrovna tohle? Například roční období, různé akce konající se v Praze a okolí?

Pevný program rozhodně nemám. Vím lokaci, do které chci jít. Většinou ale čekám, co uvidím. Zásadně žádná fotka není aranžovaná, všechny jsou autentické, nikde není nic domluveného a vše je reálný život. Občas se stává, že přicházím z několikahodinové procházky a nemám vůbec nic! Je to taky hodně o náhodě a o tom, koho potkám. Někdy je to i o mé náladě. Když například řeším nějaké problémy, tak možná vidím jiné věci a jinak, než když jsem v pohodě. Většinou je to tak, že pokud se daří, tak se z focení vracím s dobrou náladou. Lidé mě inspirují svými příběhy.

Čili nefotíte takzvaně do zásoby, kdy fotíte vše, co vás zaujme, pak přijdete domů a redukujete? Fotíte zkrátka kvalitu, o které víte, že půjde mezi lidi?

Někdy jsou okolnosti a situace tak rychlé, že riskuji. Rychle to vyfotím a až doma u počítače se ukáže, jestli je fotka dobrá. Displej foťáku není tak velký, aby člověk viděl všechno hned. 

Máte denní dobu nebo roční období, kdy fotíte raději? Nebo je to jen o čase a tyto vlivy jsou podružné?

Fotím, kdykoli mám volno. Nejvíc záleží na světle a je vždycky lepší, když je světlo měkčí. Je tak lepší jít fotit ráno, dopoledne a k večeru, když se slunce sklání dolů.

Kouzlo okamžiku

Pomáhá vám při focení vaše profese herce? Herci bývají ze své podstaty vnímavější a možná mají i větší smysl pro detail než běžní smrtelníci. Je to také váš případ?

Vždycky jsem vnímal, že vidím, pamatuji si a pojmenovávám detaily, což byl i důvod, proč jsem začal fotit.

Vaše fotky malinko evokují tím, že holt „musíte“ vidět víc a mít cit nebo štěstí pro kouzlo okamžiku. Na mnoho vašich fotek se člověk musí dívat déle, aby všechny detaily viděl a možná i pochopil, jak „ono to vlastně bylo foceno“… Jste si toho vědom?

Neumím posoudit, zda má na to vliv fakt, že hraji divadlo, každopádně detaily jsem vnímal vždycky.

Anebo naopak – že cit a detail vás přirozeně dovedl k herectví?

Možná ano. Možná je to všechno provázáno. A to, co jde říct obrázkem, zase nelze říct slovy ani vyjádřit mimikou a pohybem a obráceně, ale pevnou hranici nevnímám. Obojí vnímám jako perfektně se doplňující věci. Naprosto s čistým svědomím mohu říct, že jsem jeden ze šťastlivců, který dělá věci pro zábavu a naplnění. Je fajn si to uvědomit a být za to vděčný.

Samozřejmě jsou i „profesionální žebráci“, kteří když vidí, že mám foťák, tak hned říkají: „Buď mi dej dvě stovky, nebo běž pryč!“
Zdeněk Velen a projekt Handibags - batoh pro člena kapely The Tap Tap Petra Blahuta

Co vás zaujalo a tím motivovalo fotit speciální design kabelek a batohů pro handicapované k projektu Handibags značky Franco Arazzi?

Potěšilo mě, že se jim mé fotky líbí, a polichotilo to, že chtějí, abych byl jejich fotograf. Dali jsme si osobní schůzku, zjistil jsem, že autorky projektu jsou skvělé, navíc tak trošku „střelené“ umělkyně, což mám rád. Šel jsem se podívat na Designblok, kde měly své výrobky, a bylo rozhodnuto. Padli jsme si vzájemně do oka. Navíc potkávám mnoho handicapovaných a zajímavých lidí při projektu Handibags, což je další rozměr, který mě baví.

Máte hranici, co už byste nefotil?

Nelákají mě akty. Pak samozřejmě to, co nechtějí lidi, kam už mě nepustí. Nikam se necpu na sílu. Určitě bych nefotil situace, ve kterých jsou lidé zranitelní a nemohou se bránit a já bych cítil, že zneužívám jejich situace jen ve prospěch dobré a exkluzivní fotky. Oni by mě třeba při focení ani neviděli, nebo mě nestihli zaregistrovat, ale kdyby mě viděli, tak by s focením nesouhlasili. To je hranice.

Myslíte tím lidské neštěstí? Třeba i válku?

To bych určitě nefotil. Jiná věc je, když jsou fotografové „nasazeni“ do války. To je samozřejmě něco jiného. V rámci profese bych do toho šel. Myslím, že v těchto případech je dokumentární hodnota strašně důležitá, ale v běžném životě a v míru je spousta jiných a hezčích věcí k focení.

Lákalo by vás být válečným fotografem?

Ne! Mám se přece jen trochu rád a bojím se.

Hala pražského Hlavního nádraží

Lidé na vašich fotkách jsou různí – cizinci, popeláři, cestující v tramvaji, čekající na zastávkách, krásně oblečené a upravené dámy v letech, ale i sociálně slabší až žebrající bezdomovci. Hodně lidí chce po vás peníze?

Jsou různé situace. Často si myslí, že jsem z novin, tak jim říkám, že fotím sám pro sebe. Ve většině případů si ale chtějí začít povídat. Někteří třeba i ty peníze nebo cigarety chtějí, ale když se dáme do řeči, mnohdy na to zapomenou. Nejvíc jim chybí kontakt s lidmi. Jsou v „té své“ situaci opuštěni. Za rok a půl, kdy fotím, jsem vyslechl spoustu příběhů, jak se dostali na ulici. Samozřejmě jsou i „profesionální žebráci“, kteří když vidí, že mám foťák, tak hned říkají: „Buď mi dej dvě stovky, nebo běž pryč!“ Sedí na turistických místech a vydělávají na tom, jak vypadají bídně.

Fotíte i soukromé fotky na zakázku?

Občas se mi stane, že mě osloví kamarádi s tím, že chtějí vyfotit rodinné fotky s dětmi. Podaří se, že někdo chce mou fotku koupit jako dárek. V takovém případě nechávám fotku zarámovat do většího formátu. 

Další rozhovory - například, jak léčit závislosti a jak snadno se dostanete do Bohnic, nebo to, kdo spoluvytváří zázemí hasičům ve Středočeském kraji se dočtěte v rubrice Osobnosti.