Už krátce po Vítězném únoru během následujícího roku 1949 komunistický režim osnoval plán na likvidaci církve. Nejprve mu k tomu posloužil tzv. Čihošťský zázrak, v němž hlavní roli hrál farář Josef Toufar, jenž v sanatoriu v Praze podlehl 25. února 1950 následkům krutého mučení ve valdické vyšetřovací vazbě.
Ihned nato tehdejší prezident Gottwald vyhlásil jako hlavní úkol likvidaci mužských řeholních řádů. Záminkou k tomu mělo být zinscenované odhalení rozsáhlé protistátní špionážní činnosti řeholníků ve prospěch Vatikánu. Tehdy bylo v procesu Machalka a spol. odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody celkem 10 řeholníků, přičemž bylo během jejich vazby a vyslýchání použito v tehdejší době běžných praktik fyzického i psychického násilí.
Protináboženské represe ze strany lidového státu
Za těmito zrůdnými akcemi, jež měly ukázat na nepřátelské smýšlení Vatikánu vůči zemím s lidovou demokracií a Sovětskému svazu, stál Státní úřad pro věci církevní v čele s ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, zetěm Klementa Gottwalda. Zmíněné události měly jediný cíl - likvidaci řeholních řádů.
Vládnoucí komunistická strana vycházela z myšlenky Karla Marxe, že náboženství je opium lidu, tudíž nebezpečné pro lidovou republiku. Není náhodou, že podobné protináboženské represe, jaké byly použity v případě Čihoště, se uskutečnily přibližně ve stejné době i v Polsku, Maďarsku a NDR. Jejich následky byly však podstatně mírnější, než tomu bylo v Československu za Gottwaldovy vlády.
Bartolomějská noc řeholníků
Monstrproces Machalka a spol. proběhl ve dnech 31. března až 5. dubna 1950. Nebylo nic těžkého dokázat nespravedlivě souzeným řeholníkům, že se s Vatikánem spolčili za účelem podvratné činnosti vůči lidové republice. Většina těchto řeholníků totiž studovala na zahraničních univerzitách, své nejvyšší řádové představené měla v Římě a patřila ke špičce tehdejšího řeholního duchovenstva.
Kromě toho Státní bezpečnost neměla problém a ani morální zábrany vyrobit si chybějící důkazy sama. Rozsudek byl opravdu přísný, padly tresty odnětí svobody od 25 do 12 let a vysoké peněžité tresty. Mezi obyčejnými věřícími tento proces vyvolal opravdové zděšení, živené navíc propagandistickou kampaní s cílem kompromitovat řehole.
Rychlá akce s jediným cílem - zničit, co se dá
Heslem má-li se něco povést, musí se to udělat rychle, se řídily i ozbrojené složky, které “akci K” provedly. Již osm dní po skončení procesu dal Rudolf Slánský, tehdejší generální tajemník ústředního výboru komunistické strany, pokyn k provedení “akce K” tak, aby členové řádů neměli čas k útěku, případně ke schování cenností a materiálů.
O půlnoci ze 13. na 14. dubna 1950 ozbrojení příslušníci Státní bezpečnosti, SNB a lidových milicí obsadili kláštery a řeholní zařízení sedmi nejpočetnějších řeholí v Československu. Mnichové si museli sbalit jen nejnutnější osobní věci a byli převezeni do speciálních táborů. Druhá etapa byla provedena v noci ze 27. na 28. dubna 1950. Celkem bylo takto během "akce K" zlikvidováno na 219 řeholních domů a 2 376 řeholníků bylo internováno.
Důsledky "akce K"
Řeholím byl zabavený jejich movitý i nemovitý majetek, přičemž došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví národa. Zabrané kláštery byly vystaveny chátrání i cíleně ničené, přitom se jednalo o unikátní architektonické památky. Během "akce K" zmizela řada vzácných tisků, rozkraden byl starobylý nábytek osobami, jež se měly postarat o jejich převzetí.
Některé klášterní budovy dokonce sloužily jako kravíny nebo ubytovny armády. Řeholníci byli nezákonně vězněni a museli vykonávat nucené práce. Velmi často skončili u pomocných technických praporů (PTP), jak je známe například z knížky Černí baroni od Miroslava Švandrlíka.
Akce K byla bohužel nezákonným aktem násilí, k jehož provedení nemělo tehdejší komunistické vedení Československa žádnou oporu v zákonu. Co se týká procesu Machalka a spol., tak odsouzení řeholníci byli plně rehabilitováni až v roce 1993.
