Hlas z ulice: Konec druhé světové války je důležité si připomínat, ale některé mladé to nezajímá

Dnes je v ulicích klid, ale na konci války to tak nebylo
08.05.2020 - 14:00  

Konec druhé světové války není jenom o pokládání věnců. Jak vnímají občané odkaz 8. května? Je to pro ně den jako každý jiný, nebo má pro ně hlubší význam? Ptali jsme se lidí přímo v pražských ulicích. Jedná se o náhodný výběr, který samozřejmě nemusí odpovídat názoru nás všech.

Při pietním aktu na Vítkově se vystřídají s věnci čeští ústavní činitelé, jako první ten svůj pokládá prezident Miloš Zeman. Vojáci zahrají na trumpetu nostalgickou melodii a kamery televize vše bedlivě sledují. Letos vše v omezeném počtu kvůli pandemii koronaviru.

Premiér Andrej Babiš pro Českou televizi apeluje, aby se připomínal odkaz Pražského povstání a fakt, že už 75 let je v Evropě mír. Předseda senátu Miloš Vystrčil neváhal podotknout, že i dnes můžeme čelit podobným hrozbám a možná velmi brzy budeme bojovat o naši suverenitu. Samozřejmě nejen u nás, ale po celé Evropě si politici společně s vojáky a válečnými veterány připomínají tento významný den. Co si však o odkazu 8. května myslí lidé na ulici?

Je důležité nezapomenout

Strossmayerovo náměstí je v běžném pracovním týdnu plné života i během pandemie koronaviru. Ovšem během státního svátku je lidí na ulici jako šafránu. Na tramvajích vlajky České republiky, obchody jsou až na některé výjimky zavřené. Na lavičce sedí starší pán, který odpočívá během procházky po této pražské čtvrti.

Na otázku, jestli si připomíná konec druhé světové války, odpovídá překvapeně: „No, to víte, že si ten den připomínám. Je mi 76 let, takže si sice z války nic nepamatuji, ale moji rodiče to zažili. Ten strach, bombardování. Naštěstí jsme na konci války nebyli v Praze, ale na vesnici u Strakonic, takže se nám Pražské povstání vyhnulo. Je důležité si to připomínat.” Popřejeme si pěkný den a vyrážíme každý svou cestou.

Jako další mi do cesty vejde žena s kočárkem. „Já se přiznám, že to moc neslavím. Ale vážím si toho, že žiju v míru hlavně kvůli mému dítěti. Neumím si představit, jak moc těžká doba to pro lidi tehdy musela být,” usměje se a peláší s kočárkem do vietnamské samoobsluhy.

Mládí vpřed

Na schodech kostela sedí skupinka mladých puberťáků, kteří se s mobily v ruce chichotají nějakému jistě zábavnému videu. Ptám se, jestli vědí, co je dnes za den. Nejvýmluvnější kluk mi s humorem odpovídá, že pátek. Všichni se fórku začnou smát. I já se usměji, minimálně je pohotový.

Říkám jim, že je státní svátek a jestli vůbec tuší, co se stalo 8. května před 75 lety. Chvilkové mlčení a nejistotu ukončí jedna z dívek, která suverénně odpoví, že je dnes výročí konce války. Ostatním to v tu chvíli hned dojde.

Ptám se, jestli to vnímají jako důležité, a překvapivě slyším znovu vážnou odpověď: „No, asi jo. Kdo by chtěl žít ve válce. Koukal jsem s tátou na nějaký dokumenty o Hitlerovi a vůbec si to neumím představit.” A co ty? Ptám se kluka s frajerským výrazem. „Mě to moc nezajímá,” odpovídá. Děkuji hloučku za pozornost a dochází mi, jak důležité je si právě podobné dny připomínat. Protože stačí jenom několik generací a to podstatné, co ovlivňovalo všechny naše životy, se stane jenom dokumentem, knihou a v nejlepším případě mlhavou vzpomínkou.

KAM DÁL: Krvavé čekání na Rudou armádu. Američané mohli do Prahy vniknout snadno a rychle

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru