Budoucí laureát Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Ivan Petrovič Pavlov (ano, přesně ten Pavlov, který “naučil” psy slintat), se narodil do rodiny, v níž by asi nikdo nepředpokládal, že se bude její potomek zabývat podstatou života z jiného než náboženského pohledu. Jeho mužští předkové z obou stran byli vesměs pravoslavnými kněžími, a tak byl předpoklad, že v jejich stopách půjde i malý Ivan. Ten se ale později rozhodl k docela jiné kariéře, ačkoliv i on absolvoval teologický seminář.
Jedna kniha přinesla životní zlom
Ivan Petrovič studoval již poslední ročník semináře a vše směřovalo v tomu, aby se vydal do služby Bohu. Jenže pak se mu dostala do ruky kniha Reflexy mozku od profesora Sechenova a mladý inteligentní muž našel nový smysl svého života. Vrhl se do studia fyziologie zvířat na Petrohradské univerzitě, kde získal titul kandidáta přírodních věd a následoval přesun hned do 3. ročníku lékařské a chirurgické akademie. Měl to štěstí, že se učil od nejlepších vědců své doby a také toho náležitě využil.
Již na škole se podílel na mnoha pokusech a po ukončení studia se věnoval hlavně výzkumům v oblasti trávení u zvířat a stal se v podstatě zakladatelem moderní fyziologie trávení, což vedlo až k rozhodnutí odpovědných vědců o udělení Nobelovy ceny právě tomuto výjimečnému muži. Stalo se tak v roce 1904.
Odmítl nabídku ze Švédska
Přišla občanská válka a ta pro Pavlova znamenala bídu; výzkum byl to poslední, na co mu zbývaly peníze. Přesto odmítl nabídku ze Švédska, kde mu slibovali vybudování vlastního ústavu. Možná později litoval, možná ne, ale každopádně se se svým životem dokázal vypořádat i v podmínkách, v nichž zůstal - ačkoliv tehdy ještě nemohl tušit, co se bude v Rusku a v celém Sovětském svazu dít.
Ostrý dopis pro samotného Lenina
Po roce 1905 začal Pavlov pracovat v organizacích, které se režimu pramálo zamlouvaly. Šlo o ilegální schůzky, čímž se dostal do hledáčku tajné policie. A ve svých názorech se nenechal nijak omezovat ani v dalších letech. Později, po Velké říjnové socialistické revoluci, si dokonce dovolil oslovit samotného Lenina, aby mu sdělil, že jeho počínání považuje za nebezpečný sociální experiment. A aby dal jasně najevo, jak moc novým systémem pohrdá, býval často viděn s připnutými vyznamenáními z doby carského Ruska. Však se také tehdejší soudruzi na Pavlova náležitě zaměřili a prohlídky jeho domova i pracoviště nebyly ničím ojedinělým.
Boj s bolševiky
Pavlov se pustil do boje s bolševiky po svém, tedy vědecky. Jejich metody vládnutí a hlavně ovládnutí lidu přirovnával ke svým objevům a fyziologii těla. Poukazoval na podmíněné reflexy, s nimiž komunisté v podstatě pracovali stejně jako on u zvířat v laboratoři. A neváhal se ani vyjadřovat tak, jak sám uznal za vhodné.
Lid jako pokusná zvířata
„Máme pacienta s extrémně uvolněným nervovým systémem, který prochází léčbou. Když mu ukážeme červenou barvu a řekmene, že to není červená, ale zelená, souhlasí s tím a prohlašuje, že když se pečlivě podíval, opravdu se ujistil, že je to zelená,“ vysvětloval Pavlov svůj pohled na tehdejší dění v Rusku. „Ve stejném stavu je nyní celá ruská populace. Celkově musím konstatovat, že je smutný pohled na ruského člověka, který má tak slabý mozkový systém, že není schopen vnímat skutečnou realitu. Dění kolem sebe vnímá ne podle reality, ale podle slov,“ uvedl například vědec. Není divu, že se takové hodnocení tehdejším sovětským vůdcům vůbec nelíbilo.
Nenáviděný, ale potřebný
Stejně jako se Leninovi nemohly pozdávat veřejně proklamované názory I. P. Pavlova, stejně tak ale odmítl i vědcovu žádost o umožnění odchodu ze země, kterou v roce 1920 adresoval nejvyšším představitelům Sovětského svazu. Nechat si odejít takovou kapacitu - to nemohli dopustit ani bolševici.
Ani nejlepší podmínky ho nepřesvědčily
A tak musel stárnoucí muž zůstat v Rusku a až tehdy si komunisté uvědomili, jaký význam by i pro ně mohl mít, kdyby jej náležitě využili. A tak se začali snažit - přišla nabídka moderních prostor, dokonce bylo rozhodnuto o vybudování celé nové “vědecké vesnice” Koltuši. Svéhlavý vědec, když viděl, že se mu dostává konečně zasloužené pozornosti, si ale i tehdy dovolil další požadavek. Jak museli být vůdci SSSR zaskočeni, když požadoval v nově vznikajícím komplexu vybudovat také svatostánek. Ale příkaz zněl jasně - udělat všechno pro to, aby zůstal v zemi. A tak komunisté postavili pro Pavlova i kostel. Ale zase to neznamenalo, že by se vědec obrátil na jejich stranu.
Mohl si dovolit skoro cokoliv
Měl svoji práci, úctu ostatních vědců, moderní pracoviště i kostel, který si vyžádal od komunistů. A přesto nepřestával režim kritizovat. Jako zázrakem a hlavně díky jeho nesmírnému přínosu pro vědu, který přinášel dobré jméno i celé jeho vlasti, mu tohle všechno kupodivu procházelo až do jeho smrti v roce 1936. I tehdy prý ale prováděl poslední ze svých pozorování - tentokrát sám na svém umírajícím těle. Podle příznaků, jimiž začal trpět, usoudil, že jej postihl otok mozku, což pitva následně také potvrdila.
Symbol sovětských vědeckých úspěchů
Po Pavlovově smrti a tedy i konci jeho politických komentářů už nic nebránilo jeho definitivnímu “vědeckému svatořečení” a proměně v symbol sovětské vědy a jejích úspěchů. Je ale nutné zdůraznit, že právě I. P. Pavlov si takové ocenění jistě zasloužil - nejen za svoji práci (ačkoliv z dnešního pohledu můžeme jeho postupy považovat za minimálně diskutabilní), ale i za přístup k životu a odvahu, se kterou dokázal využívat svůj vliv a postavení v boji s nespravedlivým režimem.
Zdroj: ru.wikipedia
KAM DÁL: Poprava mrtvého muže: tělo Olivera Cromwella vykopali z hrobu, aby mu mohli dva roky po smrti setnout hlavu. Proč?
