Irena Weissová přežila koncentrák a vzpomíná: Viděli jsme zástupy žen a dětí, vcházejících do bran krematoria

Hrůzy nacistického řádění v Osvětimi se nevyhnuly ani dětem
Zobrazit fotogalerii (6)
 

Ireně Weissové bylo pouhých třináct let, když přišel strašlivý okamžik. Psal se rok 1944 a Hitler systematicky likvidoval židovské obyvatelstvo. Jednoho dne přišla řada i na rodinu Ireny Weissové…

V té době rodina žila v obci Bótrágy na dnešní Ukrajině, kde spolu s nimi bydlelo dalších několik židovských rodin. Městečko to bylo chudé a lidé se tu dobře znali.

Začalo to v Maďarsku

„Když mi bylo osm let, stali jsme se součástí Maďarska. Tehdy začaly naše problémy, protože Maďaři se spojili s nacisty. Pro židovské rodiny to byla těžká doba, zákon nás najednou už nechránil a přes noc jsme ztratili občanská práva. Otcova dílna byla zabavena a dána nežidovi, nedostali jsme žádnou náhradu. Židovské děti byly vyhozeny z maďarských škol, takže nám najednou nezbývalo nic jiného, než se soustředit na to, abychom “nebyli vidět”, zkrátka abychom na sebe nepřitahovali pozornost. Nemohli jsme jezdit vlakem a museli jsme nosit žlutou hvězdu. Je to neuvěřitelně děsivý pocit, když jste vystaveni něčím surovým pocitům a nepřátelství. Ale alespoň jsme stále byli v naší komunitě a to nám dodávalo odvahu,“ popsala po letech paní Weissová dobu, kterou tehdy považovali za zlou, ale ta skutečná hrůza měla bohužel teprve přijít. O jejím příběhu psala mnohá média ve světě, kromě jiného i abcnews.

...a pak přišli nacisté

Maďarsko přesto své židovské obyvatelstvo alespoň částečně chránilo, a to až do napadení nacisty v roce 1944. Prvním úkolem maďarské vlády po vstupu Němců byla deportace Židů do Osvětimi. Půl milionu lidí bylo v pouhých šesti týdnech odvezeno ve 147 dobytčích vozech. „Na jaře roku 1944 se tedy moje rodina - moji rodiče a jejich šest dětí, z nichž nejstarší sestře bylo 17 a mě 13 - ocitla v Munkácsském ghettu a odtud jsme byli odvezeni na dobytčích vozech do Osvětimi v nacisty okupovaném Polsku. Každý z nás odešel z domova s jediným kufrem,“ popsala paní Weissová, která si dobře pamatovala i noc před nuceným odjezdem.

„Nechápala jsem, co jsme udělali“

„Nemohu ani popsat, jak naprosto děsivé je být vydán na milost a nemilost svým bližním. Jako dítě jsem nemohla pochopit, co jsme udělali, abychom si tohle zasloužili. Když jsme dojeli na místo a viděli vězně, uniformy a kasárna, mysleli jsme si, že je to pracovní tábor, a to rodiče trochu uklidnilo. Protože zoufalí lidé budou vždy hledat nějakou známku naděje, mysleli jsme si, že i když musíme pracovat, alespoň se občas uvidíme,“ doufali členové jedné nešťastné rodiny. Zrůdnost nacistického systému byla ale nekonečná a nic nebylo tak, jak to mohlo na první pohled vypadat. Bylo to ještě mnohem horší.

Zástupy čekající na smrt

Po příjezdu do Osvětimi byla rodina rozdělena. Mladší děti šly s matkou do jedné skupiny, otec s bratrem do druhé a sama tehdy třináctiletá Irena byla zařazena spolu se svojí nejstarší sestrou do pracovní skupiny a žily poblíž jednoho z místních krematorií. „Byly jsme svědky toho, jak zástupy nic netušících žen a dětí vcházely do brány krematoria. Věděli jsme, že budou do půl hodiny všichni mrtví. Když dorazili maďarští Židé, běžely plynové komory dnem i nocí. Jak je možné tohle pochopit? To zkrátka není možné.

Pochod smrti

V lednu roku 1945 byla třináctiletá Irena, její sestra a spolu s nimi i tisíce dalších zajatců donuceny pochodovat ve sněhu a mrazu do koncentračního tábora Ravensbrück hluboko v německém vnitrozemí. Pak přišli Rusové a mohlo se zdát, že bude všemu utrpení konec. Jenže ti zase odešli a vězni (v tu dobu již naštěstí bývalí) byli nuceni postarat se sami o sebe.

Cesta domů

„Celé měsíce jsme se se sestrou snažily dostat do Prahy, kde jsme věděly, že snad máme nějaké příbuzné, a odtud jsme šly do Sudet. Musela jsem jít do školy, moje sestra našla práci v továrně. Zpočátku jsme neměly tušení, co se stalo se zbytkem rodiny.

Nakonec jsem zjistila, že z asi 100 lidí z mého města, kteří byli deportováni, přežilo jen deset. Nikdo kromě mě a mojí sestry z naší rodiny ale již naživu nebyl.

Zapomenout není možné

Po válce se Irena Weissová odstěhovala do Spojených států amerických, založila rodinu, vystudovala vysokou školu. Na válku raději nevzpomínala. I když zapomenout nelze. A jak se jí podařilo všechny hrůzy koncentračního tábora přežít? „Snažila jsem se držet si od té hrůzy odstup. Nikdy jsem neplakala nad zástupy matek a dětí, které jsem viděla. Když jsem byla v Osvětimi, stále jsem si říkala: “Tohle se ve skutečnosti neděje.” Byl to systém pánů a otroků, bohů a podlidí. Nikdy jsem si ani nedovolila pomyslet na to, že by moji rodiče mohli být také zabiti. Věřila jsem, že brzy půjdeme domů a opět se všichni uvidíme,“ vypověděla Irena Weissová. I když se s rodinou již nikdy nesetkala, podařilo se jí přežít a později žít spokojený život. Takových lidí ale bylo bohužel jen velmi málo. Na ty ostatní a na hrůzy, které museli prožít a neměli šanci se jim postavit, nesmíme zapomenout.

KAM DÁL: Krušný život nešťastné římské císařovny Claudie: Intriky, podvody a nevěry byly na denním pořádku, stále šlo o život.

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru