Žižkovi muži vyděsili nepřítele tak, že se dal na úprk. Po kardinálovi zbyl na bojišti neobvyklý suvenýr

Kališníkům se podařil husarský kousek. Jejich chorál vyděsil nepřítele tak mocně, že se raději vydal na úprk
  |   zajímavost

Jan Žižka, jeho lidé i následovníci jsou i po šesti stoletích symbolem, který v naší historii nepřehlédneme. Jedním z vrcholů jejich éry byla bitva u Domažlic, kde se křižáci poroučeli z bitevního pole tak rychle, že kališníci mohli jen sbírat jejich zbraně a zapřahat vozy. Zajímavý suvenýr jim tam nechal dokonce i kardinál Cesarini.

Češi mají bohužel sklony k úvahám o tom, že jako malý národ toho příliš nedokážeme, že se nemůžeme prosadit a že nás větší státy stále jen utiskují. Mohli bychom si ale i dnes vzít příklad z odhodlání husitů, lépe řečeno kališníků, kteří se ve svých bitvách drali za myšlenky, kterým věřili a které vycházely z jejich vlastních zkušeností. Jednou z bitev, kterou svedli v průběhu husitského povstání pod vedením Prokopa Holého a na níž historie nezapomene, je bitva u Domažlic - i když sám Jan Žižka byl v roce 1431, kdy proběhla, několik let mrtev. Čím vlastně byla tak výjimečná? 

Jak to všechno začalo? 

Nejprve je dobré si připomenout, v jaké době vlastně husitské povstání začalo. Lidé žili v bídě, což už samo o sobě často v dějinách dalo důvod ke vzpouře. Navíc jak dobře víme, církev nebyla právě příkladem jednoty slov a činů a navíc přišla nešťastná smrt Jana Husa, která odstartovala další neodvratné dění, jež by pravděpodobně začalo i bez Husova upálení, jen by si našlo jinou záminku. Nálada v tehdejší společnosti byla doslova jako sopka před výbuchem – a pak ten výbuch přišel… 

Zikmunda na českém trůnu opravdu nechtěli

V roce 1419 (16. srpna) umírá král Václav IV. a na jeho místo má usednout Čechy nenáviděný Zikmund Lucemburský. V náladě, jaká tady panovala, nešlo o nic jiného než doslova o rozbušku. Kolotoč bitev, v nichž se proslavil Jan Žižka z Trocnova, jeho vozové hradby i geniální vojenská strategie se roztočil naplno a vystoupit z něj prakticky nebylo možné. Jak si ale pamatujeme z dějepisu, bylo to také období našich dějin, na které jsme i přes všechny možné pochyby stále hrdí. Zvlášť když si uvědomíme, jak probíhala a dopadla právě například bitva u Domažlic.

Největší bitva ze všech 

Tahle bitva se odehrála na samém konci husitského povstání, v době, kdy již kališníci měli dostatek zkušeností a jejich nepřátelé, křižáci, dobře věděli, s kým mají tu čest. Uvědomovali si, že fakt, že stojí plně ozbrojeni proti často podomácku vyrobeným zbraním, které třímali v rukou prostí lidé, vlastně nic neznamená. Šlo o život i o čest, která mnohdy znamenala víc. Křižáci proto tentokrát nic nepodcenili a na stále sebevědomější kališníky vyjeli v neuvěřitelném počtu více než sta tisíc vojáků s devíti tisíci vozů. To vše pod velením markraběte Fridricha Braniborského v doprovodu kardinála Cesariniho. V tu chvíli ještě netušili, pro jak velkou potupu si z Bavorska do Čech vlastně jedou. 

Když dva dělají totéž...

Proti stotisícovému vojsku se u Domažlic objevila ani ne polovina husitů. A tady se ukázalo, jak bláhová byla myšlenka porazit husity jejich taktikou, tedy za pomoci vozové hradby. Ačkoliv měli křižáci vozů opravdu hodně, jednoduše nezvládli velení a organizaci, dnes bychom řekli logistiku. Zorganizovat tak velkou armádu se jejímu veliteli nepodařilo, a tak vše zůstalo v rukou Božích. Ten se ale postavil na stranu kališníků, kteří se zdánlivě ani nemuseli moc snažit. 

Překvapení i děs křižáků

Jde samozřejmě o nadsázku, k vítězství jim pomohla jejich pověst, moment překvapení, kdy na místo bitvy přijeli pro křižáky mnohem dříve, než byli očekáváni. Navíc byl už zdálky slyšet zpěv jejich legendárního chorálu Ktož jsú boží bojovníci – a to už bylo na křižáky moc. Většina vojska se doslova rozprchla a vydala se na rychlou cestu zpět do Bavorska. Zbytek bojovníků sice po několik hodin zůstal na místě chráněn vozovou hradbou, ale nakonec kališníkům přece jen podlehli. 

Bájný kardinálův klobouk

Podle vyprávění zůstal na bojišti mimo jiné pozůstatky největší bitvy husitských válek také klobouk kardinála Cesariniho, který z bitvy uprchl pro jistotu v převlečení za obyčejného vojáka. Právě na tuhle trofej pak byli husité samozřejmě náležitě hrdí. A mohli být hrdí i na další vývoj, protože právě tahle bitva přesvědčila katolíky i Zikmunda o tom, že pokusit se zdolat tyto odhodlané bojovníky silou nemá smysl. A tak začala jednání, která byla završena o dva roky později podpisem basilejských kompaktát a tím i uzavření míru. I když definitivní a pro husity nakonec nešťastný konec měl přijít až o další rok později nedaleko Lipan, bitva u Domažlic vešla do dějin a jistě v nich zůstane zapsána navždy. I díky opuštěnému kardinálovu klobouku… 

Zdroj: wikipedie, bellum, Petr Čornej: Jan Žižka

KAM DÁL: Chyť mě, když to dokážeš: Skutečný podvodník Frank Abagnale si v životopisu vymýšlel. Kdo mu zničil pověst?


Zdraví

Hobby