Po Zemanovi xenofobie a uprchlická krize: Nový román Davida Zábranského leckoho pobouří

V loňském roce upoutala Zábranského hra, ale tím výčet autorových úspěchů rozhodně nekončí...
Zobrazit fotogalerii (5)
  |  

Racionální, esejistický styl jako kdyby byl pro české literáty zakletý. Výjimku mezi nimi tvoří vystudovaný právník David Zábranský, jenž se v literatuře pohybuje od roku 2006. O své osobitosti přesvědčuje i v novém románu Za Alpami

Viděno prizmatem české kulturní veřejnosti mohlo by se zdát, že je David Zábranský jakýmsi enfant terrible současné literatury. V loňském roce uvedlo Studio Hrdinů jeho hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, v níž si autor utahuje z hipsterů a z takzvané pražské kavárny. Z vyznění hry také není zcela jasné, jaký je Zábranského postoj k prezidentu Miloši Zemanovi. A právě tato nejasnost je něčím, co tolik dráždí v působivém Zábranského monodramatu.

Podobně tomu je i v novém románu čtyřicetiletého autora, jenž nese mnohoznačný název Za Alpami. Jenom se nejedná o prezidenta Zemana, nýbrž o migrační krizi.

Skutečné nebezpečí xenofobie

Meritem románu přitom uprchlická krize rozhodně není. Tvoří pouze neoddělitelnou součást dobového podloží, na němž je vystavěn rozsáhlý příběh české emigrantky Kathariny (předtím Kateřiny) a jejího syna Mathiase. A přece je uprchlická krize, jež se v románu vyskytuje, tím, co pravděpodobně zaujme čtenáře nejvíce. Svědčí o tom i přebal knihy, na němž stojí krátký výsek z textu: "Německá reakce na uprchlickou krizi v každém případě byla cool. Cool nehledí na následky. Cool je zde pro cool. Cool je čirý luxus."

Proč tomu tak je? Protože Zábranský svým románem nehází špínu na ty, kdo se staví s odporem proti přijímání uprchlíků – a už tento postoj bude pro mnohé zarážející, což je koneckonců něco, s čím Zábranský "v druhém plánu" počítá a co je jedním ze sdělení jeho textu. Neříká, co je dobré, a nesnaží se nám vnutit, co bychom si měli myslet (jako se o to – nutno říci, že dost neúspěšně – pokusil Marek Šindelka v novele Únava materiálu). Nedává odpovědi, nýbrž odráží to, co se kolem nás děje. Román Za Alpami – pokud bychom jej (chybně) četli jako agitační imperativ – volá po debatě, po diskuzi. A naznačuje, že podobné volání zůstává společností oslyšeno.

Zábranský ukazuje, že ten, kdo všechny kolem sebe nálepkuje jako xenofoby, rasisty apod., je hodný stejného opovržení jako ten, kdo xenofobem či rasistou je.

Zábranský zdánlivě střílí do vlastních řad. Stejně jako v případě své debutové divadelní hry ukazuje, že ten, kdo všechny kolem sebe nálepkuje jako xenofoby, rasisty apod., je hodný stejného opovržení jako ten, kdo xenofobem či rasistou je. Ukazuje, že humánní zaslepenost mnoha českých instancí může být podobně nebezpečná jako prostořeký prezident Zeman či kancléřka Merkelová, chcete-li.

Jenom se do toho nezaplést...

Ne náhodou se v textu několikrát mihne jméno Milana Kundery, explicitně zmíněn je jeho román Nesnesitelná lehkost bytí. Tak jako se Nesnesitelná lehkost bytí podobá svou strukturou Anně Karenině, podobá se Za Alpami Nesnesitelné lehkosti bytí. Ať už bychom srovnávali rovinu motivickou (čeští emigranti, kteří se nadto hned několikrát vydají do Švýcarska; Mathias je lékař zrovna tak jako Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí; román se jen hemží všemožnými psy, čtenářům Kundery se dozajista vybaví Karenin), nebo bychom se bavili o celkové struktuře románu – stejně jako v Nesnesitelné lehkosti bytí se i v románu Za Alpami protkávají příběhy několika partnerských vztahů, jež se během let proplétají Evropou. A koneckonců i vnější strukturní členění Zábranského románu, jenž oplývá díly, kapitolami a podkapitolami, se podobá Kunderovým česky psaným textům.

Jak již bylo řečeno, Zábranského styl je specifický racionalitou, esejističností – tím se v rámci českého kontextu nejvíce přibližuje právě Kunderovi. Značně odlišně však Zábranský pracuje s postavami. Ty nepodléhají vypravěčově (z)vůli, jsou živější, jejich příběhy jsou plastičtější a je zřejmé, že postavy nejsou – jako je tomu u Kundery – vystavěny jako loutky či jako ilustrativní metafory.

Kdo se může ptát?

Síla románu tkví v tom, že otázkami, jež se před čtenářem postupně objevují, zároveň dává najevo, že žijeme v době, kdy otázkám není ani jedna strana názorově parcelované (a viděno minimálně z jednoho úhlu i hierarchizované) společnosti otevřena.  


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru