Před lety pohřbil sám sebe, od té doby trpí Petr Stančík nezřízenou představivostí

Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)
18.01.2019 - 12:00   |  

Jeden z nejznámějších českých spisovatelů současnosti Petr Stančík vydal na konci loňského roku nový román. Nese název Nulorožec a čtenáři v něm najdou vše, na co jsou u Stančíka zvyklí – orgie nápadů, detektivní pátrání a především skvělou zábavu.

Petr Stančík se na poli literatury etabloval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Své autorské alterego však před více než deset lety poslal do záhrobí a od té doby publikuje knihy již pod jménem Petr Stančík. Píše romány, ale i knihy pro děti. Za zmínku stojí třeba několikadílné dobrodružství jezevce Chrujdy, před dvěma roky publikoval Stančík knihu O díře z trychtýře.

Největší věhlas však tento padesátiletý autor získal díky svému románu Mlýn na mumie, který byl v roce 2015 vyznamenán cenou Magnesia Litera v kategorii próza, patrně nejznámějším českým literárním oceněním. Nutno ještě podotknout, že konkurence byla toho roku skutečně mimořádně silná – mezi nominovanými se se svým opulentním románem Vítr, tma, přítomnost objevil Václav Kahuda a s knihou Básník. Román o Ivanu Blatném i Martin Reiner, který si nakonec odnesl cenu za nejlepší knihu roku. Martin Reiner je mimochodem Stančíkův nakladatel. Petr Stančík totiž své knihy vydává v nakladatelství Druhé město.

Číst Stančíka

Tam také v roce 2016 vyšlo Andělí vejce. A ve stejném nakladatelství vydali i Stančíkův dosud poslední román s názvem Nulorožec. Petr Stančík je dozajista jedním z nejspecifičtějších autorů, které současná česká literatura může nabídnout. Pokud v ruce držíte jeho knihu, stačí přečíst pár řádků, abyste věděli, že čtete Stančíka. A to především díky takřka nezřízené obrazotvornosti. A díky mnoha gastronomickým exkurzům. V těchto ohledech dosáhl Stančík dosavadního vrcholu právě v Mlýnu na mumie. Kniha byla vystavěna na detektivním podloží, že však nešlo o klasickou detektivku, to bylo čtenářům zřejmé po několika stránkách.

Pátrání komisaře Durmana, který vyšetřoval sérii několika velmi bizarních vražd, bylo zasazeno do Prahy druhé poloviny devatenáctého století. A vedle toho, že byl protagonista nápaditým vyšetřovatelem, byl i bonvivánem. Požitkářem, který si neodepřel žádnou neobvyklou pochutinu, ale ani společnost krásné ženy. Či krásných žen.

I protagonistou Nulorožce je policejní vyšetřovatel, který je Durmanovi ze Stančíkova dosud nejlepšího románu nebývale podobný. Užívá si společnosti žen a v luxusní restauraci je ochoten nechat za obskurně znějící pokrm posledních několik tisíc korun. Jeho úkolem je přijít na kloub záhadnému uhoření několika vzácných lichokopytníků.

Od vysokého k nízkému a zase zpátky

A nezůstane jen u toho, do vyšetřování se brzy zapletou i mrtví lidé, stejně jako dosud neobjevený deník jednoho z největších spisovatelů všech dob – Johanna Wolfganga Goetha. A tím výčet zdaleka nekončí.

Postupů takzvané brakové literatury Stančík využívá velice obratně. Postmodernistická stírání vysokého a nízkého umění zde už tak docela neplatí, jelikož u autorů Stančíkova typu je zřejmé, že podobné škatulkování bude mít jen stěží nějakou relevanci. To vše je samozřejmě doplněno dalekosáhlými popisy všemožných vynálezů, nápadů, pokrmů a nápojů. Děj je zasazen do přítomnosti, ačkoliv z hlediska technologií se vyšetřovatel nemůže opřít o všechny technické vymoženosti dneška.

Je samozřejmě namístě ptát se, zda se podobně vystavěných knih čtenáři trochu nepřesytí. Protože, ruku na srdce, Stančík se od Mlýnu na mumie moc neodchýlil a Nulorožec leckdy působí jako slabší odvar z autorovy nejslavnější knihy. Na to vše však čtenář zapomene, když Nulorožce čte – protože se u toho královsky baví. A nic jiného jej v tu chvíli nezajímá.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru