Před lety pohřbil sám sebe, od té doby trpí Petr Stančík nezřízenou představivostí

Jeden z nejznámějších českých spisovatelů současnosti Petr Stančík vydal na konci loňského roku nový román. Nese název Nulorožec a čtenáři v něm najdou vše, na co jsou u Stančíka zvyklí – orgie nápadů, detektivní pátrání a především skvělou zábavu.

18.01.2019 - 12:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Petr Stančík se na poli literatury etabloval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Své autorské alterego však před více než deset lety poslal do záhrobí a od té doby publikuje knihy již pod jménem Petr Stančík. Píše romány, ale i knihy pro děti. Za zmínku stojí třeba několikadílné dobrodružství jezevce Chrujdy, před dvěma roky publikoval Stančík knihu O díře z trychtýře.

Největší věhlas však tento padesátiletý autor získal díky svému románu Mlýn na mumie, který byl v roce 2015 vyznamenán cenou Magnesia Litera v kategorii próza, patrně nejznámějším českým literárním oceněním. Nutno ještě podotknout, že konkurence byla toho roku skutečně mimořádně silná – mezi nominovanými se se svým opulentním románem Vítr, tma, přítomnost objevil Václav Kahuda a s knihou Básník. Román o Ivanu Blatném i Martin Reiner, který si nakonec odnesl cenu za nejlepší knihu roku. Martin Reiner je mimochodem Stančíkův nakladatel. Petr Stančík totiž své knihy vydává v nakladatelství Druhé město.

Číst Stančíka

Tam také v roce 2016 vyšlo Andělí vejce. A ve stejném nakladatelství vydali i Stančíkův dosud poslední román s názvem Nulorožec. Petr Stančík je dozajista jedním z nejspecifičtějších autorů, které současná česká literatura může nabídnout. Pokud v ruce držíte jeho knihu, stačí přečíst pár řádků, abyste věděli, že čtete Stančíka. A to především díky takřka nezřízené obrazotvornosti. A díky mnoha gastronomickým exkurzům. V těchto ohledech dosáhl Stančík dosavadního vrcholu právě v Mlýnu na mumie. Kniha byla vystavěna na detektivním podloží, že však nešlo o klasickou detektivku, to bylo čtenářům zřejmé po několika stránkách.

Pátrání komisaře Durmana, který vyšetřoval sérii několika velmi bizarních vražd, bylo zasazeno do Prahy druhé poloviny devatenáctého století. A vedle toho, že byl protagonista nápaditým vyšetřovatelem, byl i bonvivánem. Požitkářem, který si neodepřel žádnou neobvyklou pochutinu, ale ani společnost krásné ženy. Či krásných žen.

I protagonistou Nulorožce je policejní vyšetřovatel, který je Durmanovi ze Stančíkova dosud nejlepšího románu nebývale podobný. Užívá si společnosti žen a v luxusní restauraci je ochoten nechat za obskurně znějící pokrm posledních několik tisíc korun. Jeho úkolem je přijít na kloub záhadnému uhoření několika vzácných lichokopytníků.

Od vysokého k nízkému a zase zpátky

A nezůstane jen u toho, do vyšetřování se brzy zapletou i mrtví lidé, stejně jako dosud neobjevený deník jednoho z největších spisovatelů všech dob – Johanna Wolfganga Goetha. A tím výčet zdaleka nekončí.

Postupů takzvané brakové literatury Stančík využívá velice obratně. Postmodernistická stírání vysokého a nízkého umění zde už tak docela neplatí, jelikož u autorů Stančíkova typu je zřejmé, že podobné škatulkování bude mít jen stěží nějakou relevanci. To vše je samozřejmě doplněno dalekosáhlými popisy všemožných vynálezů, nápadů, pokrmů a nápojů. Děj je zasazen do přítomnosti, ačkoliv z hlediska technologií se vyšetřovatel nemůže opřít o všechny technické vymoženosti dneška.

Je samozřejmě namístě ptát se, zda se podobně vystavěných knih čtenáři trochu nepřesytí. Protože, ruku na srdce, Stančík se od Mlýnu na mumie moc neodchýlil a Nulorožec leckdy působí jako slabší odvar z autorovy nejslavnější knihy. Na to vše však čtenář zapomene, když Nulorožce čte – protože se u toho královsky baví. A nic jiného jej v tu chvíli nezajímá.