Scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek, to je skutečně legendární tvůrčí duo. Na svém kontě mají třeba seriál Nemocnice na kraji města či Malý pitaval z velkého města. A samozřejmě si je dodnes spojujeme s Bakaláři, cyklem, jenž se na televizních obrazovkách od roku 1971 objevuje znovu a znovu.
Přestože si mnozí z diváků spojují cyklus Bakaláři s Vladimírem Menšíkem, který jednotlivé pořady uváděl, první tři díly měl na starosti někdo jiný. Konkrétně Miroslav Horníček, jemuž mimochodem patřily brýle, které hrají prim ve známé znělce. Miroslav Horníček byl však záhy shledán „příliš intelektuálním“ a pořad měl uvádět někdo jiný. Nejdříve to vypadalo na dramaturgyni Libuši Pospíšilovou, která se coby herečka objevila třeba ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne z roku 1983. Proti možnosti, že by právě ona moderovala Bakaláře, se však ohradil scenárista Jaroslav Dietl, a nakonec tak padla volba na Menšíka.
Od kufru k Bakalářům
Stejně jako Menšík, ani název Bakaláři nebyl s televizním cyklem spjatý od samého začátku. První díl se jmenoval Kufr za dveřmi. Vznikl podle námětu povídky od Vladimíra Menšíka. Následně nesl pořad název Bakaláři vědy manželské, z nějž později zůstali už pouze Bakaláři.
Náměty pro další a další díly tohoto cyklu psali sami diváci. Do televize posílali dopisy, v nichž popisovali historky, které by se mohly stát námětem pro televizní zpracování. Tyto náměty přetavoval Jaroslav Dietl – spolu s dalšími – do podoby scénářů, z nich pak Jaroslav Dudek – taky v tom nebyl sám – dělal televizní filmy.
Vedle brýlí položených na kufru je emblémem Bakalářů i jejich znělka. Tu stvořil skladatel Luboš Fišer, který se vedle komponování filmové hudby věnoval i hudbě vážné. Mezi jeho nejznámější počiny však patří hudba pro film a televizi. Má na kontě hudbu k seriálům jako Mach a Šebestová či Arabela.
Pokračování
Bakaláři jsou dnes samozřejmě pokládáni za výjimečně šťastný dramaturgický tah. Nejen díky moderátorovi, který krátké filmy dovedl příhodně oživit, ale i díky schématu, kdy diváci v podstatě určují, co by v televizi chtěli sledovat. Na věc se můžeme totiž dívat tak, že jen stěží by to mohl někdo určit lépe než samotní diváci.
Nelze se každopádně divit, že se Bakaláři dočkali mnoha „pokračování“, tedy cyklů, které se to či ono z Bakalářů pokusily napodobit či rovnou převzít. Řeč je třeba o Soukromých pastech, cyklu, jenž byl vysílán mezi lety 2008 a 2001 a jenž rovněž těžil z historek inspirovaných životem.
Na Bakaláře navazovaly i Trapasy, seriál, který se vysílal mezi lety 2007 a 2012 a který nakonec čítal šedesát šest epizod. Ten se však – na rozdíl od Soukromých pastí, najmě od Bakalářů samotných – pohyboval spíš po dně divácky přitažlivého konceptu.
Nejen tato pokračování, ale i skutečnost, že Bakaláři jsou znovu a znovu vysíláni v televizi, svědčí o tom, že se začátkem sedmdesátých let podařilo Jaroslavu Dietlovi, Jaroslavu Dudkovi a mnoha dalším stvořit něco skutečně mimořádného.
