Hnutí žlutých vest, zákaz kouření a kritika Evropské unie. Michel Houellebecq už není islamofobem

Když vydá Michel Houellebecq, francouzský spisovatel slavný mimo jiné díky kontrovezním reakcím, které jeho romány vzbuzují, novou knihu, je jen málo čtenářů, kteří by o tom nevěděli. Stejně tak je tomu v případě autorova posledního románu. Nese název Serotonin.

26.07.2019 - 08:30  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Jen málokterého spisovatele by bylo možné v současnosti označit za hvězdu. Pokud by si někdo o takovou nálepku přece jenom říkal, byl by to Michel Houellebecq. Dnes třiašedesátiletý básník a prozaik, který svou první novelu, Rozšíření bitevního pole, vydal v roce 1994 a od té doby jeho věhlas strmě stoupá, nedávno vydal nový román nazvaný Serotonin. Ten do češtiny převedl Alan Beguivin a před několika týdny jej vydalo nakladatelství Odeon v prestižní edici Světová knihovna, kde Houellebecqovy knihy vycházejí pravidelně.

Před čtyřmi lety tam byla vydána i Houellebecqova předposlední próza nazvaná Podvolení. Útlá kniha vyvolala rozruch nejen ve Francii, ale takřka po celém světě, jelikož zachycovala blízkou, dystopickou budoucnost, kdy vládu nad Francií postupně přebere islámská Muslimská jednota. Kniha tak byla automaticky přiřazována k islamofobní vlně, jež tou dobou zachvátila (nejen) Evropu v souvislosti s takzvanou uprchlickou krizí. Skutečnost však, jak zjistili čtenáři, kteří Podvolení vzali do ruky, byla jiná.

Hnutí žlutých vest?

Podobný osud potkal i dosud poslední román Michela Houellebecqa Serotonin, v němž někteří kritici spatřovali autorovu předpověď hnutí žlutých vest. Ačkoliv i v tomto případě se kniha trochu vymyká takovému zjednodušování a vlastně se po jejím dočtení ukáže, že snaha interpretovat několikastránkovou epizodu jako předzvěst mohutných protestů souvisí spíše se senzacechtivostí, nic to nemění na tom, že Michel Houellebecq i nadále drží prst na tepu doby.

Vypravěčem téměř třísetstránkového románu Serotonin je Florent-Claude Labrouste, jemuž v životě na první pohled nic nechybí. Má lukrativní práci, mladou japonskou partnerku, nadto je slušně zabezpečený i díky dědictví po rodičích. To je však, jak se brzy ukáže, pouze pomyslný domeček z karet, který se rychle zbortí.

Vliv na to mají i vypravěčovy neustupující a dosti závažné deprese, jež se ostatně dostaly i do názvu románu. Aby vyrovnal hladinu serotoninu v krvi, cpe se Florent captorixem, psychiatr jej však opakovaně upozorňuje, že dávky antidepresiv se nemohou zvyšovat donekonečna.

Podobně jako v dalších knihách Michela Houellebecqa je i v Serotoninu vypravěčův milostný život problematický – nejenže si Florent nemá se svou partnerkou co říct, také zjistí, že jej mladá Yuzu podvádí, jak může, a to navíc dost zvrácenými způsoby. I proto se jednoho dne sbalí a svůj dosavadní život i se všemi povinnostmi – práce na ministerstvu zahraničí, kde má Florent na starosti podporu místního zemědělství – prostě opustí.

Houellebecq a nálepky

Od té doby bloumá, finančně zajištěn a, velmi stručně řečeno, potichu a odtažitě běduje nad stavem světa. V románu můžeme vyčíst hned několik ploch, na něž vypravěč – a patrně i autor jako takový – kriticky míří. Je to třeba Evropská unie, byrokracie, kapitalismus, ale i zákaz kouření, který vypravěč porušuje, kde a jak může. Podobně jako v předchozích knihách však i zde Houellebecq uniká snadným a laciným nálepkám, byť by si mnozí čtenáři pomocí nich svého oblíbeného autora asi rádi přivlastnili.

Román Serotonin není sice dějově zrovna přitažlivý – vlastně se v něm "skoro nic neděje" –, to však u stylisty Houellebecqova formátu neznamená, že se čtenář dobře nepobaví. Autor neslevuje ze své ironie, či spíše cynismu, a tak stránky plynou a plynou. Pokud čtenářům chybí romány, které by se zaměřovaly na současné dění, knihy Michela Houellebecqa jsou výbornou volbou. A to i přesto, že je to s těmi nálepkami složitější, než se na první pohled zdá.