Nejmladší řidič v historii Dakaru Martin Macík: Strach mám, ale musím ho potlačit

Neskutečný adrenalin, neuvěřitelné prostředí a často i strach. Řeč je o nejnáročnějším dálkovém motoristickém závodě na světě, při kterém si jezdci často sáhnou až na dno svých sil, ale zároveň na vrchol svých fyzických a psychických možností. Tak nějak zní ta jednodušší definice Dakaru, tedy alepoň podle nejmladšího řidiče v historii Martina Macíka. Cestu do cíle ale často popsat ani nelze...

12.07.2017 - 07:31   |  
Zobrazit fotogalerii (14)

Závod v délce 10 000 km, 14 dní v kamionu, málo spánku, ale mnoho myšlenek. Obrovské odhodlání a důvěra v navigátora, něco, co se rok od roku hůř popisuje, závod, který každý rok stojí miliony korun a mnoho nervů. Jezdci jsou na něm ale "závislí". Je to jako droga, které podlehl i rodák ze Sedlčan Martin Macík. Aby ne, jeho otec patřil k těm nejlepším. 

Co pro tebe dnes znamená Dakar? Lze vůbec popsat pocity, které ti závod přináší?
Čím silnější jsou pocity a vzpomínky, tím hůře se dají vysvětlit. Řekl bych, že Dakar je pro mě životní styl, který vás pohltí dříve či později. Nejsem žádný fanatik do adrenalinu, abych ho vyhledával každý den, ale jeho množství v těle během závodu je obrovské a ten pocit se prostě nedá popsat. V tu dobu jsem schopen jít přes skály a hlavně mi pomůže k velké koncentraci, kterou není úplně jednoduché udržet každý den 12 hodin.

Víte, jak to kdysi začalo? Táta vytáhl z kopřiv starou Liazku, opravil si ji a vydal se s ní do Afriky na Rallye Dakar, aby si splnil svůj sen. Tak to u nás v rodině chodí. Teď táta auta staví a já mu je na závodech ničím.

Kolik závodů máš za sebou a co tě teď čeká?
Tento rok to byl můj pátý závod, dvakrát jsem jel jako navigátor, třikrát jako pilot. V porovnání s ostatními, proti kterým závodím, je to celkem málo. Ale podle mě je to dost a uteklo to jako voda. Teď už mám dostatečné množství zkušeností, které mi dovolí závodit mezi TOP 10 piloty v kamionech na světě. Všechno teď směřuje k Dakaru 2018, před ním se zúčastním menších závodů po Evropě, konkrétně je to Baja Aragon ve Španělsku, Hungarian Baja v Maďarsku a Baja Poland v Polsku. Tyto závody spadají do světového poháru dálkových soutěží.

Jak dlouho trvá jeden závod?
Dakar jako takový trvá čistých 14 dní, když se k tomu vezme cestování, tak to vychází na 21 dní na cestách. Ty menší závody jsou víceméně víkendová záležitost. Nejdelší z nich je asi Španělsko, kde jsme na cestách týden.

Jak probíhá fyzická a psychická příprava?
Fyzicky se na závody připravuji celý rok. Takový opěrný bod je můj osobní trenér Pavel Provázek, který se mi stará o všechny tréninky, jejich rozpisy a plánování. Jádrem je fitko, kam chodím čtyřikrát až pětkrát do týdne, vždy pěkně ráno od sedmi. Každý měsíc jiný trénink, aby si tělo nezvyklo a dostávalo stále zabrat. K tomu podle období přibyde běhání, outdoorové kruháče, plavání, sauna a na konci roku vysokohorská příprava, a to minimálně deset dní v nadmořské výšce přes 3 000 metrů nad mořem. Tři měsíce před Dakarem jedu většinou dvoufázové tréninky.

Martinovi je 28 let, jeho nejlepším umístěním na Dakatu je 10. místo z letošního roku. Má však za sebou i řadu prestižních vítězství, například Baja Drawsko (2016), Baja Poland (2016) nebo Hungarian Baja (2014). 

Nemáš toho někdy dost?
Musím uznat, že občas už toho mám až po krk, ale když má člověk cíl, jde to hned líp! Psychická stránka se trénuje velmi špatně. Naštěstí můžu říci, že psychickou odolnost mám v genech a i v takových podmínkách, jaké jsou na Dakaru, dokážu přemýšlet s chladnou hlavou. Takže nejlepší trénink je samotný závod.

Máš strach? Z čeho nejvíc?
Strach musí mít každý. Bez něj by člověk neměl zábrany a to by v tomto sportu neskončilo dobře. Závodíme třeba po úpatí hor, kde je cesta široká jen tak tak na kamion, a pod sebou máte propast několik stovek metrů. Nebo třeba letíte rychlostí 140 kilometrů za hodinu úplně do neznáma a věříte pouze svému navigátorovi, že mi nezapomene říci o díře, kam byste schovali tank. Ale možná víc než o strach jde o rozum, ale to trochu hraničí s tím, co dělám. Každopádně chci říci, že strach mám, ale musím ho potlačovat. A největší strach mám o ty dva, co sedí vedle mě, navigátor Ferry a mechanik Mrkvič. Jejich život je jen v mých rukou. A to prostě nechcete! 

Zažil jsi moment, kdy jsi to chtěl vzdát a už nikdy se do kamionu nevrátit?
Když jsem chtěl vzdát Dakar, to ano, ale nevrátit se do kamionu, to ne. Jak si něco vezmu do hlavy, udělám pro to hodně a také hodně vydržím. Nikdy to není žádná procházka růžovou zahradou, vždy se něco stane. Tak třeba Dakar 2016. Nádherně rozjetá etapa v TOP10, z ničeho nic rána a kamion přestane jet. Byli jsme uprostřed pouště, opravovali jsme přes čtyři hodiny ve čtyřiceti stupních ve stínu, docházela nám voda k pití a když jsme to v šet večer opravili, museli jsme ještě 330 kilometrů závodit. Tenkrát bylo hodně těžké držet kluky v pozivní náladě, ale mám suprovou posádku, takže jsme to zmákli.

Jaká je maximální povolená rychlost?
140 kilometrů za hodinu. Člověk by si řekl, že to není žádná extra rychlost, ale je potřeba přemýšlet nad tím, že máme 9 000 kilo a jedeme úplně do neznáma. I s tímto limitem se pak umisťujeme mezi nejlepší čtyřicítkou mezi automobily, které nemají žádné omezení.

Jaká nehoda je nejčastější?
Celkově se moc nehod na závodech nestává, tedy pokud se bavíme o kamionech. Nejčastěji to tedy bude převrácení, kterému se zdárně vyhýbám, i když po dvou kolech už umím jezdit taky velmi dobře.

Nevím, jestli se člověk jezdcem rodí, nebo se jím stává. Asi obojí. Já jsem se jím stal, ale zároveň mám určitě něco v genech. Jsou ale lidé, kteří závodí od malička. Já jsem začal až v šesti letech na motorce. Ale nic extra jsem nejezdil, ani jsem se tomu úplně nevěnoval.

Co fanoušci, máš čas se s nimi setkávat?
Určitě ano. Když nebudou fanoušci, nebudou ani sponzoři a nebude ani závodění. Takové začarované kolečko. Během roku se účastníme spousty akcí a eventů, třeba v minulém roce jich bylo třiatřicet. Ukazujeme fanouškům techniku, rozdáváme úsměvy a plakáty nebo se hrozně rádi fotíme. Na Dakaru jich je taky spousty, podél tratě jich minulý ročník bylo přes čtyři milióny a všichni fandí, jak jen to jde! Je to super pocit, člověk si to užívá, i když je to občas na hraně. Třeba když chcete natankovat, tak musíte počítat s tím, že si na vás bude chtít sáhnout minimálně 300 lidí! 

Co jíte, jak spíte a jak relaxujete? Je na to vůbec během závodů čas?
O jídlo se stará pořadatel, každý den v bivaku rozloží obrovskou polní kuchyň a my tam jedeme s tácem jak na základce. Jídlo máme o trochu lepší než ve škole, takový pravý argentinský steak je úplně normální večeře. Já a moje posádka stíháme pouze snídaně a večeře, přes oběd závodíme, takže si dáme leda tak nějakou tyčinku, když dojedeme do cíle. Proto se taky domů vracíme o pět kilo lehčí, někteří i o devět. Na relax během závodu čas není a na spánek taky moc ne. Těch šest hodin denně, co se vyspím já, a to je nejvíc z celého týmu, jsem uložený v takzvaném bydlíku. To je náš obytný kamion, kde se vyspí třináct lídí. Má i komplet vybavenou sociálku.

Kolik lidí je ve vašem týmu?
Dvacet včetně vedení. Vždy záleží, kolik máte závodních aut nebo motorek. Vedení týmu, posádky, mechanici a novináři.

Tvůj otec dosáhl na nejlepší český výsledek v kategorii kamionů. Jak moc dáš na jeho rady?
V tomto asi nejsem úplně nejhodnější synáček. Ale dám na něj, i když se kvůli něčemu občas musíme nejdřív pohádat. Začátky byly těžké, musel jsem se vše naučit a oba jsme trochu dominantnější osobnosti, ale poradili jsme si.

Umí pochválit, nebo je to spíš přísný typ tatínka, nikoli však méně hrdý?
To je otázka spíš na něj. S tím chválením to nepřehání, to můžu říci s ledovým klidem. Ale jinak je hodný. V lidech vzbuzuje respekt, to ano, ale neublížil by! S tou hrdostí nedokážu říci, sám nemám syna, ale v nitru duše určitě hrdý je! 

Co maminka, jak to prožívá? Zřejmě hůř, než otec…?
Na první pohled určitě ano. Její slova dříve byla, že pokud odjedu na Dakar, tak mě vystěhuje z baráku. To jsem udělal poměrně rychle sám a od té doby si "kluci jezdí hrát na píseček". Mamka se o mě bojí, to vím, ale zároveň mi hrozně fandí a nesnáší, když o mě nemluví v televizi. Táta to má trochu jiné, protože on je fyzicky se mnou na závodech a čeká někde na trati, zda se v té zatáčce objevím, nebo ne...

Co jsi vystudoval a čím se živíš? Dá se vlastně uživit Dakarem a podobnými závody?
Asi by to možné bylo. Můj hlavní cíl je sehnat spozory, abychom mohli vyvíjet nová auta a účastnit se všech závodů. Zároveň mě baví podporovat jejich značky, protože marketingem se částečně i živím. Vystudoval jsem gympl v Sedlčanech, pak rok v Austrálii pouze angličtinu a nakonec Unicorn College obor ekonomie a management, kterou jsem zakončil bakalářem. Během vysoké už jsem začal pomáhat tátovi v rodinné cestovce Unitravel Group, kde dodnes figuruji. Postupně jsem si začal brát na sebe určité části firem a dneska pracuji na dvou projektech pro naši Tiskárnu Macík. Co bych to byl za syna, kdybych nepřebral rodinné dědictví! 

Kolik je potřeba peněz, abyste se závodu mohli zúčastnit?
Celá sezona mě vyjde na minimálně na deset miliónů korun. Mluvíme-li pouze o závodech, poplatcích na ně a lidech kolem týmu. Vývoj nových aut je o řád jinde.

Do jaké míry je důležitý talent?
Stejnou otázku si kladu já sám. Když letím během závodu, tak si říkám, zda je to talent, který mi pomáhá projet nějaké pasáže, které občas ani nevím, jak jsem projel. Nebo je to pouze můj reflex a půl milionu najetých kilometrů za volantem?!

Dámy bude jistě zajímat, jsi zadaný?
Ano, dámy, jsem zadaný. Při Dakaru to jsou nervy, ale snažím se pravidelně hlásit, že žiju. Občas dostanu vyčteno, že nejdřív napíšu status na Facebook, než zprávu domů, ale tak to vůbec není. Samozřejmě se zprávu nepodařilo odeslat...

Klíčová slova: