Vypadal jak bezdomovec a přišel o ruku ve válce. I tak se stal Josef Sudek světoznámým umělcem

Když ho lidé potkávali na ulicích Malé Strany, často si ho pletli s bezdomovcem. Muž na konci svého života už pomalu zanedbával svůj vzhled, ale fotografie piloval k dokonalosti. Příběh jednoho z nejslavnějších českých fotografů Josefa Sudka udivuje dodnes. 

15.06.2018 - 16:08   |  
Josef Sudek byl milovníkem nepořádku
Zobrazit fotogalerii (4)

Málokdo tušil, že když se s vachrlatým dědečkem potkali, měli tu čest vidět jednoho z nejvýznamnějších fotografů světového rozměru. Jeho ateliér na Újezdě a byt na Úvoze dnes slouží jako galerie. 

Lidé si často pletou Josefa Sudka a Jana Saudka. Tento omyl je zcela zásadní. Jde o úplně rozdílné způsoby fotografie a Jan Saudek se ve svém významu jen těžko přibližuje práci Josefa Sudka. 

První světová válka

Josef Sudek se aktivně účastnil bojů první světové války na italské linii. Osudná mu byla granátová střepina, která ho zasáhla do pravé paže. Následky zranění byly kruté a ruka musela být amputována. Tragická okolnost paradoxně posloužila k prvnímu významnému fotografickému cyklu, který stál na začátku jeho bohaté fotografické kariéry. Pobyt  v pražské Invalidovně mu byl inspirací, a tak vznikly první důležité fotografie Josefa Sudka.

Jen s jednou rukou

Josef Sudek se postupně vypracoval se svým originálním stylem k pozici uznávaného fotografa. Spoluzakládal Českou fotografickou společnost a stal se členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1927 si otevřel vlastní ateliér a živil se reklamní, portrétní a krajinářskou fotografií.  Pro nakladatelství Družstevní práce vytvořil cyklus Dostavba chrámu sv. Víta. Obdivuhodné dílo Josefa Sudka fascinuje o to víc, že své fotografie vytvářel za pomocí těžké velko-formátové techniky. Jeho hendikap mu v tom nikdy nezabránil.

Okno mého ateliéru

Pravděpodobně nejznámější dílo vzniká souborem fotografických zátiší. Cyklus Okno mého ateliéru je známé i široké veřejnosti. Ten se svým fotografickým dílem dostal do povědomí i ve světě. Výpráví se historka o tom, jak se stal slavný v Americe. Jedna ze zahraničních studentek pražského původu Sonja Bullatyová navštěvovala jeho ateliér, a když se vrátila zpět do Ameriky, zůstali v kontaktu.

Sudek jí posílal pohlednice s fotografiemi, které následně jeho studentka vystavila v galerii. Cesta k celosvětové slávě byla otevřená. Sudka objevovali teoretici umění z celého světa. Postupně se jeho dílo dostávalo do sbírek po celém světě. On však zůstal v izolaci svého malostranského života, kam ho znalci a obdivovatelé jezdili navštěvovat. Zde udivoval nejenom uměleckými díly, ale také obrovským nepořádkem. "Já s bordelem začal, s bordelem taky skončím."

Po Sudkově smrti kolovaly novinami anekdoty, které vyprávěl už sám umělec.  „Sudkova ruka byla neobyčejně velká – asi proto, že měl jen jednu a všechno s ní musel dělat.“

Na sklonku života

Josef Sudek byl v vždy v centru uměleckého dění. Jeho blízkými přáteli byli Jan Zrzavý a Jaroslav Seifert. Sudkovo dílo je charakteristické perfekcionismem. Neváhal jedno místo navštěvovat několikrát, dokud - jak on sám říkal - neslyšel hrát hudbu. To bylo znamení, že je fotografie perfektní.

Ke stáří se z něj stával stále větší podivín žijící o osamotě svého skromného ateliéru a bytu na Malé Straně. Jeho zevnějšek lidem připomínal bezdomovce, ale jen málokdy byl spatřen bez fotoaparátu přes rameno. Josef Sudek zemřel ve věku osmdesáti let. Sestra Božena Sudková celé dílo věnovala Uměleckoprůmyslovému muzeu a Sudkovu sbírku výtvarného umění věnovala Národní galerii. Nektrolog Josefu Sudovi napsal nositel Nobbelovy ceny Jaroslav Seifert.

Drtikol fotil elitu národa, ale i nahá ženská těla. Významný český umělec byl jeden z prvních buddhistů u nás. Více čtěte zde.
Klíčová slova: