Kateřina Tučková: Úspěch Žítkovských bohyní mě neděsí, připravuji nový román

Její Žítkovské bohyně jsou jedním z nejúspěšnějších českých románů posledních let. Kateřina Tučková působí rovněž jako kurátorka a v poslední době najdeme její práci i na divadelních jevištích. O její práci a o novém představení Bratr spánku jsme si s touto spisovatelkou povídali.

29.01.2019 - 07:10   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Začátkem prosince loňského roku měla v pražském Švandově divadle premiéru adaptace románu Roberta Schneidera Bratr spánku, který jste adaptovala vy. Jak se vám s textem pracovalo? Narazila jste na nějaká problematická místa?
Přiznám se, že na počátku práce jsem román neznala. Ale než jsem si s Dodo Gombárem plácla na spolupráci, tak jsem si ho přečetla a našla v něm témata, která mě zaujala už jen proto, že rezonují i s tématy, kterými se ve své práci zabývám já. Proto se mi také moc dobře pracovalo. Skvělý a dramatickými momenty nabitý příběh zmarněného génia nekladl skoro žádné překážky – možná snad mi bylo líto, že jsem do něj nemohla zapracovat všechny scény, které se mi při čtení vynořovaly v hlavě.

Jak jste s celkem představení spokojená?
Velice. Líbí se mi jeho tempo, v prvním jednání znesnadněné vnitřní mluvou postav, v druhém jednání zas nezadržitelně svištící ke katastrofě, a líbí se mi moc i scénografie a hudba. Scéna hudební soutěže, kde geniální Elias exceluje ve hře na varhany, je i díky ní strhující.

Přestože vás většina lidí zná především jako prozaičku, Bratr spánku zdaleka není váš první kontakt s divadlem. Výraznou pozornost vzbudila třeba vaše původní hra Vitka. Co je vám autorsky bližší? Napsat hru, nebo adaptovat román?
Psaní románu je velmi osamělá záležitost, protože než je první verze hotová, což v mém případě trvá roky, nechci dát rozpracovaný rukopis z ruky. Naštěstí jsem ale v posledních letech našla způsob, jak si tuto samotu ulehčit – vedle organizace festivalu, který jsem minulé tři roky vedla, mi teď dělá opravdu velkou radost setkání se světem divadla a společná práce na inscenacích. Vitka byla mou divadelní prvotinou a Bratr spánku zase první zkušeností s dramatizací. A oba typy práce jsem si vážně užila – bližší mi je ale samozřejmě psát vlastní věci, zrovna nedávno jsem se rozhodla, že už je nenechám přešlapovat a čekat v pořadí za případnými dramatizacemi.

K divadlu se v posledních letech přiklonili dva původně prozaici, které s vámi leccos pojí. Mluvím o Davidu Zábranském a Petře Hůlové, kteří jsou vám jednak blízcí věkem, jednak tím, že jejich prózy vzbuzují z hlediska českého prostředí nebývalou pozornost. Znáte jejich práce pro divadlo? Zaujaly vás?
Jasně. Ale tematicky jsme si vzdálení a myslím, že oslovujeme i jiný typ publika.

Je podle vás nějak specifické, když pro divadlo píše člověk, který psal původně prózu?
Spíš bych řekla, že je to očekávatelné. V minulosti to bylo typické, dnes ale spíš očekávatelné.

Divadelní adaptace se dočkalo jak Vyhnání Gerty Schnirch, tak Žítkovské bohyně. Jak jste s adaptacemi spokojená?
Ohromně mě těší, že o ty příběhy mají zájem i na divadle. Přitom v případě Žítkovských bohyní jsem si ani nemyslela, že by tak široce rozvětvený příběh šlo přenést na jeviště. Mám radost, že to jde, a ještě o to větší, že se to povedlo. Zvlášť první zlínská adaptace Dodo Gombára byla mimořádná. A v případě Gerty Schnirch režírované Marianem Amslerem v HaDivadle jsme v lednu oslavili už stou reprízu, což je vážně dojemné. A také mám štěstí na představitelky  hlavních rolí – Hanka Tomáš Briešťanská, Sára Venclovská, Tereza Dočkalová a za Vitku Cenou Divadelních novin nedávno oceněná Tereza Marečková... všem jim tímto děkuju za excelentní výkony!

A jaké to je, vidět, jak se vaše texty dostávají na jeviště? Nebála jste se, že se adaptace příliš vzdálí předloze?
Nebála. Vnímám jevištní provedení jako kolektivní dílo, kterému jsem přispěla jen prvním výkopem. 

Žítkovské bohyně jsou jedním z nejúspěšnějších románů posledních let. Nebojíte se, že svými dalšími pracemi nepřekročíte jejich stín? Že zůstanete v očích čtenářů autorkou jedné knihy, ať už v budoucnu napíšete cokoliv?
To je riziko, ale abych pravdu řekla, neděsí mě. Každý příběh, i ten, na kterém pracuju teď, má pro mě velkou sílu a vím přesně, proč mu musím pomoct na svět. Ať už je pak čtenářsky oblíbený, nebo ne, nemění nic na tom, že se s ním zkrátka musím vyrovnat. Samozřejmě mám radost, pokud obohacuje i někoho dalšího. Ale je to asi jako s dětmi – můj vztah k vlastním knihám se nezmění jen proto, že by se někomu nelíbily. 

Je pravda, že se v tomto roce můžeme těšit na vaši novou knihu?
Držte pěsti, zatím bojuju!

Co vám udělalo – ať už na poli literatury, divadla nebo kultury – v poslední době radost? Co byste doporučila?
Jako čtenářce mi udělala radost kniha Margaret Atwoodové Alias Grace, jako návštěvnici divadla inscenace Anny Petrželkové-Davidové Antieva v divadle Na Zábradlí, jako divačce seriál Taboo a Ostré předměty a jako posluchačce naprosto bombastický červnový koncert Rolling Stones. Teď se těším na Boba Dylana a ZZ Top, kteří přijedou na jaře.