Architekt Postránecký: Smart city je koncept o dvou slovech, přidat senzory na lampu neznamená být "smart"

Vrcholní představitelé České republiky neustále mluví o tom, že bychom se měli stát zemí budoucnosti. Co to ale znamená? Udělat jednu „smart“ lavičku a myslet si, že máme hotovo? Ing. Arch. Michal Postránecký patří mezi přední české architekty, prosadil se v USA, je vedoucím Centra Města Budoucnosti v rámci Oddělení inteligentních systémů na CIIRC ČVUT. I proto patří k nejpovolanějším osobám, s kým si nejen na toto téma povídat.

14.03.2019 - 06:57  
Jak tedy vypadá město budoucnosti podle známého architekta?
Zobrazit fotogalerii (3)

Pane architekte, chtěl jste se této profesi věnovat už odmalička, nebo se "to prostě stalo?"
Já jsem chtěl být architektem opravdu už od útlého dětství. Mám o tom dokonce historický záznam v podobě knihy, kterou mi dal táta, když mi bylo asi deset. Je v ní přáni, které zní: „Pro Míšu, který chce být architektem, tak ať se Ti to podaří.“ Posléze jsem vystudoval Fakultu architektury na ČVUT. Po čtrnácti letech, kdy se mi nepodařilo v Česku nijak zvlášť prosadit, jsem se skoro ve čtyřiceti vydal do světa. Rozhodl jsem se pro Ameriku, kde žil můj bratr a poskytl mi první přístřeší. Po pěti letech práce na různých projektech v Las Vegas a jinde v USA jsem dostal nabídku na zatím můj největší projekt, který jsem měl možnost navrhnout. Tím byl Planet Hollywood Westgate v Las Vegas, dvaapadesátipodlažní hotel, timeshare, rezidenční jednotky ve vrchních patrech a konferenční centrum. Je pravda, že něco podobného se podařilo zatím u nás málokomu. Poslední tři roky jsem se opět začal vracet sem do České republiky, ale situace se zase opakuje. Nějak se mi zde nedaří, i přes moji mezinárodní zkušenost, získat zakázku.

Proč myslíte, že jste se v Česku nedokázal prosadit?
Z mého pohledu je zde extrémně uzamčená společnost, do které se dá jen velmi těžce vstoupit. Vazby mezi zdejšími developery a architekty jsou zde už desítky let dané. Jsou založené na různě skrytých vazbách. Přes tohle se strašně těžko prokousává. Já to tady asi prostě neumím. Dokonce si myslím, že dnes je to ještě horší, než to bylo tenkrát, když jsem odcházel do USA. Za poslední tři roky jsem v Česku jednal se spoustou developerů. Asi v mých znalostech nevidí žádný potenciál, vždy se hlavně ptají na lokální vazby. Pod tím si jistě představíte cokoli.

Vzpomenete si dnes na svůj první architektonický návrh?
Jistě, byl to úplně jednoduchý návrh interiéru miniprodejničky pro pneumatiky ve Zlíně, na které jsem pracoval s kolegou Milanem Handlem. Bohužel ta prodejna už dnes neexistuje. Ve stejnou dobu jsme s pár dalšími lidmi, tedy těsně po revoluci, založili jen krátce fungující akademii výtvarných umění na Malé Straně. Pro tu jsem dělal moji první malou studii. První realizaci v Praze byly interiéry pokojů a recepce hotelu U tři pštrosů.

Michal Postránecký
- český architekt a urbanista v současné době žijící na Floridě
- byl hlavním designerem Planet Hollywood Westgate v Las Vegas, je autorem dalších projektů jako třeba Vegas Tower, Kings Court Resort Lanaii (Hawaii), Lake Havasu Apartment Resort a další
- je vedoucím Centra Města Budoucnosti v rámci Oddělení inteligentních systému, CIIRC ČVUT
- ve spolupráci se společností Operátor ICT se podílel na přípravě Virtuálního Modelu Prahy
- je zakladatelem SynopCity.com, globální platformy orientované na sdílení informací, znalostí a zkušeností, se zaměřením na koncept Smart Cities a dalších propojených konceptů, jako je IoT, Společnost 4.0 a podobně

Když se řekne architekt, pro mě je to člověk, který přijde a navrhne mi dům. Je to tak, nebo je to příliš zjednodušená představa?
V principu to tak je, dům by měl vždy navrhovat architekt. Ale architekt nemusí jen navrhovat, může být manažerem projektů nebo teoretikem architektury. Obecně je architekt lídrem týmu, který dává dohromady celé plány navrhovaných objektů. Měl by být kreativní a zároveň integrační složkou projektu.

Je rozdíl mezi architektem v Česku a v USA?
Určitě ano. Ve Státech máte funkci Lead Designer, což jsem byl třeba i já v rámci projektu Planet Hollywood Towers, a pak je to Project Manager, který je zodpovědný za zpracování projektové dokumentace. Tam jsou tyto posty specificky definované. Každý má svoji roli na projektu a zodpovědnost. Nikdo vám tam neříká: já jsem lepší architekt než ty. A potom máte světoznámé architekty, kteří mají za sebou ikonické projekty. Mají pod sebou většinou veliký tým specialistů a oni se již jen soustředí na koncept.

Co je to ikonický projekt?
Dnes se u nás uvažuje o stavbě budovy filharmonie v Praze, tak například toto by byl ikonický projekt. Nebo národní muzeum či výšková budova, kde investor nechá architekta udělat opravdovou ikonu. Prostě stavbu, která je rozeznatelná a zapamatovatelná. Někdy nemusí být ihned přijata kladně většinou veřejnosti. Jeden z takových krásných projektů poslední doby je pro mě například filharmonie v Hamburku.

Je to i vaše Planet Hollywood?
To bych neřekl, maximálně tak pro mě. Ale ve Vegas to ikonický projekt není. Zkrátka proto, že finanční možnosti nebyly takové, aby se z toho ikona stala. Objednávka nebyla až tak monstrózní.

Přesto je to, minimálně z mého pohledu, úžasná stavba. Proč myslíte, že jste tenkrát dostal důvěru, měl jste už jméno?
Neměl. Když jsem tam přijel, začínal jsem úplně od nuly. Předtím jsem se jedenáct let “potácel” v Česku, něco jsem tři roky dělal na Ukrajině, ale to v USA nikoho nezajímalo. Poté, co jsem dostal první reálnou práci, jsem měl hodně silnou motivaci, a tak jsem určitě pracoval více než ostatní. Začínal jsem tam v malé firmičce, spal jsem u bratra na gauči a prostě se snažil prorazit. Používal jsem jeho počítač, na kterém jsem se naučil pracovat s různými 3D programy. Pak jsem získal první kšeft za 200 dolarů, pro jednoho známého jsem navrhnul golfové odpaliště se simulátory. K prvnímu opravdovému projektu ale byl ještě kus cesty a několik pokusů. Člověk ale musí pracovat a neustále dokazovat, že něco umí.

Zní to trochu jako pohádka kluka, který se od návrhu greenu dostal až k mrakodrapu v Las Vegas. Přitom tam musí být obrovská konkurence, ne?
Ano, nesmírná. Ale jiná než v Česku. Za prvé je daleko tvrdší, používají se mnohem ostřejší lokty. Lidé jsou tam draví, dvakrát je vyhodí a oni si o práci přijdou říct potřetí. A umí se pochlubit i s tím nejmenším projektem, jako kdyby to byl návrh na stadion pro padesát tisíc lidi. Na druhou stranu je tam obrovský respekt k tomu, když něco dokážete. Ale i zde po vás chtějí „local experience“ neboli místní znalost. Není to ale o tom, jestli víte, za kým jít, ale jestli jste obeznámen s místními předpisy a normami. To bylo hrozně důležité, a já je neznal. Takže i proto jsem začal pracovat v úplně obyčejné malé kanceláři, kde jsem se vše naučil.

Přál byste si, aby takovéto myšlení přišlo i k nám?
Bylo by fajn, kdyby to bylo třeba jen na padesát procent. Mnoho lidí říká, že Američané jsou hloupí. Jenže to tak není, jen se třeba specializují na velmi úzký sektor, na jednu věc, protože v ní chtějí být nejlepší. Málokdo je tam schopen integrace všech věcí dohromady, to je pravda. To byla zase má výhoda, která mi hodně pomohla. U Planet Hollywood jsem začal a byl u projektu celé čtyři roky.

Jak vlastně dneska architekt pracuje? Asi to nebudou prkna, pravítka, rýsování, ale spíš počítače, grafika...
Ano, dnes jsou skoro již výhradně počítače, které se používají k projektování. Čím levnější jsou různé programy a aplikace pro navrhování, tím více lidí se do architektury “pouští”. Myslí se, že stačí umět pracovat s nějakým programem na počítači. Takže technologie naši práci ovlivňuje i negativně, byť je pravda, že profesionální programy jsou naštěstí ještě stále hodně drahé. Jisté je, že dobrý architekt stále potřebuje kreativitu a velkou znalost. Stále věřím, že většina architektů začíná s tužkou v ruce. Nejlepší idea se mnohdy zrodí v té nejjednodušší skice. Já jsem velký zastánce technologií, za mě jsou úžasné, skvělé. Jen nesmíme postavit kočár před koně. Nejdříve musí být myšlenka, zachycena třeba jen obyčejnou tužkou. Tablet nebo počítač může přijít až potom.

Dá se říct, že každý architekt má svůj charakteristický rukopis, podle čeho se pozná jeho tvorba?
To je dost složitá otázka. Myslím, že jsou dva druhy architektů. Jeden dělá neustále zakázky stejného typu a projevuje se stejně. Nebo se mu podaří najít rukopis stejně, jako když máte kreslíře, který dělá satirické kresby, a vy víte, že je to například Renčín. Na základě tohoto specifického výrazu pak většinou dostávají zakázky. Třeba Zaha Hadid si dlouho budovala svůj výraz až do nějaké exprese, která je jejímu jménu přiřazována. Dostávala kšefty už specificky mířené na ni. Frank Lloyd Wright si zase třeba našel inspiraci až v Japonsku a ta ovlivnila zbytek jeho kariéry.

Máte vy nějaký vysněný projekt, třeba i nereálný? Něco, co máte v hlavě?
Já mám vysněný projekt v Praze, ve městě, kde jsem se narodil. Ale nevím, jestli se mi to podaří. Člověk nikdy neví, co ho kdy skolí, ale nějaké projekty bych ještě určitě rád udělal. Je jedno, jestli to bude šest set metrů vysoká budova na Pankráci, padesátitisícové město nebo rezidenční dům, který zaujme. Myslím, že pro uspokojení architekta je důležité, když je věc dobře udělaná. Nezáleží na velikosti. Jasně, čím větší projekt, tím větší možnost dalšího uplatnění, lepší peníze. Tak možná odpovím ještě jinak – chtěl bych se dostat k nějakému ikonickému projektu.

Existuje dokonalost?
Já si myslím, že existuje. Ale je tak nepatrně dlouhá, že ji možná ani nezachytíte. Vezměte si moment v Amadeovi, když se ptají Mozarta, jestli už má dílo hotové. On odpoví, že ano, ptají se ho, kde tedy je. On odpoví, že v jeho hlavě. Takže o tom to je. V hlavě je ta “dokonalost” mnohem hmatatelnější, než když pak něco realizujete. Musíte totiž dělat velké množství kompromisů. Skutečná dokonalost tak existuje u každého člověka v hlavě, v jeho představách. Ale je tak strašně kraťounká, že ji ani nedokáže zachytit a pořád si ji upravuje. 

Když jsem si o vás hledal informace, dozvěděl jsem se, že se orientujete na „smart projekty“. Ale přitom nemáte slovo smart rád. Jak to tedy je?
Jsou dvě slova dnes velmi nadužívaná slovo. Smart a inteligentní. Převažuje smart. Slovo inteligence se používá hlavně u “inteligentních budov”, “inteligentních přístrojů” či technologií apod. Smart se začalo skloňovat v souvislosti s městem. Ta chytrost a inteligence se ale průběžně mění a záleží na tom, proti čemu ji v daném okamžiku měříme. To je jedna věc. Druhá věc je, že chytrost může být různého typu. Jak v sociálních vědách nebo humanitních, tak i v technických. Vždy reprezentuje něco jiného. Teď se začalo používat slovo smart skoro se vším. Já jsem ho také v souvislosti se slovem “město” používal, protože jsem si myslel, že v té první fázi definujeme koncept a sémantiku toho sousloví. Ale potom jsem zjistil, že čím víc ho lidi používají, tím víc ho znehodnocují, protože ten přívlastek dávají ke všemu, co je napadne.

O čem to tedy je? Smart, inteligentní nebo jakkoli to nazveme?
Význam těchto slov muže být různorodý, podle toho, s čím ho spojíme. Pokud se slovy město nebo region, logicky jde hlavně o užití digitálních technologií při různých činnostech, které v souvislosti s městem či regionem jejich uživatelé vykonávají. Je to o datech, která nám tyto technologie umožní získat, třídit a analyzovat. Je to mnohem více. Slovo smart už se ale zpopularizovalo natolik, že to je prostě synonymum pro něco, co ani reálně neexistuje. Já dnes říkám, že jde o imaginární koncept o dvou slovech. Smart se připlácává ke všemu, co jde. Budete-li mluvit o městech, my architekti a urbanista jsme nechali jiné specialisty převzít iniciativu při navrhování nových a té generaci stávajících měst a dalších urbánních struktur.

„Kdybychom věřili v dystopickou vizi, že nás jednou zničí roboti, tak já stále věřím v červené tlačítko, kterým je někdo vypne. Jsem možná naivní. Čím dál tím víc se bude technologie používat ve válkách, budou bojovat roboti, ne lidé. Bude to tiché, ne jako v katastrofických filmech, kde všechno bouchá a létá. Ale osobně si myslím, že daleko větší nebezpečí než roboti je, že se na zemi rozšíří nějaký mikroorganismus, který nás zlikviduje. Bude ohromný počet mrtvých, spousta věcí se pak bude vyvíjet zase od začátku. Nakonec, už to tu mnohokrát bylo.“ 

Jak to?
Protože právě my bychom měli toto „smart“ hnutí ve vztahu ke komplexnímu procesu navrhování městských struktur korigovat a vést a být integrátory týmu. Vždycky to tak bylo. Pokud mluvíme o urbánních útvarech, což je město, vesnice, region, cokoliv, a i ta infrastruktura mezi nimi, tak jejich plánovaný rozvoj musí koordinovat architekt urbanista se svým týmem. Musí dát vše dohromady tak, aby to šlapalo nejen dnes, ale i do budoucna. Takže nejdříve analyzují sebraná data, pak je použijí ke konkrétnímu návrhu, případně ověří návrh formou nějaké simulace. Moderní zpracování návrhu je dnes již podmíněno užitím digitálních nástrojů a technologii s určitou “chytrostí” a budou stále chytřejší. Po realizaci chytré budovy je třeba ji naplnit chytrými lidmi, aby si rozuměli. Tato stavba se za pár let ale může začít jevit již méně chytrá. Technologie se zase o kus posunou a „chytrá“ budova bude hloupá. Stejně tak to může být i s městem.

Takže "smart" je vlastně úplně zbytečný pojem?
Dá se to tak říct. Podívejte se, města se vyvíjejí tisíce let. Vy implementujete moderní technologie na úrovni naší doby do toho, co existuje. A my, protože navíc žijeme v Evropě, v Praze, kde je veliká většina prostoru zastavěná. Ano, k velkým městům se stále „připlácávají“ různé satelity a s tím se bude muset pracovat. Ale to půjde i bez toho smart. Že jim dáme doprostřed náměstí obrovskou lampu, která bude zpracovávat data, a tím se pak třeba zlepší parkování, tím se vesnice nestává smart. Akorát se použije poslední technologie k tomu, aby lidé, kteří tam žijí, o něco více kontrolovali svůj prostor. Ještě jednou se vrátím k nadužívání slova smart, kterého se občas i bojím. Pod záštitou smart dochází k nátlakovým změnám území, aniž by jich bylo potřeba, a to ve jménu možného přijetí dotace.

Jak to tedy dělat správně, jaká je správná cesta?
Musíte se snažit maximálně optimalizovat nejenom proces v daném městě nebo lokalitě, ale musíte také zjistit, jestli jsou vynaložené prostředky optimální vzhledem k výsledku. Takže kdybychom vzali miliardu a postavili parkovací dům, protože si myslíme, že to je chytré, tak se nám může stát, že znehodnotíme rozvoj města na dalších dvacet a více let, protože na víc už nebudeme mít, a přitom budeme muset udržovat systém, který není v pořádku. Další věc, třeba menší města mají touhu dělat obchvaty. Neříkám, že je to špatně. Ale zásadně to mění život v těchto městech. Na křižovatce, která je propojuje, vznikne obchodní centrum, to je jak magnet. Vzniknou minimarkety, jeden si koupí druhého, postaví se benzinka. Tam občas někdo zastaví a pojede zase dále. Do města už se nedostane. A najednou všichni tamní podnikatelé, kteří město táhli a platili v něm daně, mají minimální zisky, ekonomika města půjde dolů. I nad tím vším je třeba se zamýšlet.

Je už někde něco jako inteligentní město budoucnosti, existuje?
Podle mě není nic takového možné. Pokusy udělat technologicky perfektní město už proběhly, ale nebyly úspěšné. Typický příklad je Songo. Tam právě dal člověk vozík před koně, a ono to nejelo. Když tam přijedete, čekají vás neuvěřitelné vymoženosti. Potrubní pošta na odpadky, něco jako má dnes Elon Musk pro lidi, a další krásné věci. Jenže takový systém předpokládá obyvatele, kteří tam budou rádi žít, pracovat, mít zaměstnání, které je baví, a tak dále. Město je živý organismus. Nemůžete mít nejprve kostru a pak na ni lepit svaly, musí to vznikat nejednou. I umělé město tak musí vznikat. Když se podíváte na historii měst, tak se vždycky rodila na potřebě výměny, aktivity, transakce a muselo se to stále opakovat, někdo se vracel, viděl v tom výhody. Při směňování zboží pak vznikla banka, kostel, druhý kostel, obchod, přišli specialisté atd. Tohle je mustr, který funguje, ve zdánlivě jednoduché podobě se stále opakuje stejný model.

Města ale přeci také mizí...
Souhlasím. Našel se lepší brod přes řeku, tak se výše zmíněné transakce a aktivity začaly přesouvat. Jedno město zmizí, aby vzniklo nové. Zůstanou jen trosky, nebo místo padesáti tisíc lidí jen pár tisícovek. To se dělo dříve a může se to stát i dnes, bezpochyby.

Dobře, ale jaká je tedy vize optimálního města, jak by mělo vypadat?
Mělo by být konkurenceschopné. To znamená, řekněme, moderní. Nemělo by se bát nových věcí, jako je třeba Uber, sdílená ekonomie, mělo by umět přijímat novinky, případně si je upravit a aplikovat.

Prosperující město rovná se vámi zmíněné věci? Bez nich to nejde?
Řekl bych, že úplně bez toho to nejde. Hledaní přidané hodnoty k životu ve městě je vynucena touhou lidí chtít něco víc, pořád se zvětšovat a zdokonalovat. Když říkám, že město je živý organismus, tak ještě dodávám, že živý organismus potřebuje energii k tomu, aby žil. A tou energií je ta touha lidí mít ještě něco lepšího nebo někoho nějakým způsobem víc ovládat. To je energie, která pohání ten organismus. Když odstraníte tuto touhu, tak postupně vše umírá. S ekonomikou je konec, přestanete konkurovat jinému místu, které sice třeba nemá zdroje, ale má zase jiné výhody. Musí být lepší, držet si náskok před ostatními, o tom to je v životě i v byznyse. Neustálý koloběh. Vezmete si normální kladivo, nebo kladivo, které dělá tisíc operací za vteřinu? A teď potřebujete, aby bylo navíc chytré a mezi jednotlivými klepy s produktem komunikovalo. Takže to je ten další stupeň schopnosti produkovat nový druh přidané hodnoty. A tím pádem jste konkurenceschopnější, protože máte lepší produkt. Jak se tohle vyvíjí, tak ti nejsilnější mají schopnost přežít. Ale neznamená to, že takové místo je nejlepší pro život. To je zas něco jiného.

Příkladem může být asi Praha a okolí, je to tak?
Rozhodně ano. Pro lidi z vesnic a měst kolem je atraktivní, proto tam jezdí za prací, ale i zábavou. Ano, funguje to i opačně, ale řečí čísel je zřejmé, že to Prahy proudí denně mnohem více lidí než obráceně. Takže pokud chcete docílit toho, aby lidé zůstávali v místě, kde bydlí, musíte jim něco nabídnout. Třeba si řeknou, že se jim lépe žije na malém městě než v přelidněné metropoli. Ale pak si uvědomí, že už dlouho neviděli v kamenném divadle Rusalku nebo nebyli v multikině. A mají větší potřebu být blíže této zábavy než dýchat čerstvý vzduch, a tak se časem chtějí přesunout do Prahy.