Bob Vavřík šéfuje týmu F2. Jeho cesta do formule je jako pohádka o českém klukovi, který dobyl velký svět

Spousta mladých kluků by chtěla být jako on. Robert "Bob" Vavřík šéfuje týmu Formule 2 Sauber Junior Team by Charouz Racing System, zná se s největšími esy motoristického sportu. Zároveň je důkazem, že i kluk z malé České republiky může hrát důležitou roli ve světě, kde nejenže se kola točí zatraceně rychle, ale také v něm jde o obrovské peníze, prestiž a slávu.

22.08.2019 - 07:00  
Když "jeho" jezdci ovládli Velkou cenu Monaka, Bob Vavřík prožíval nejrásnější moment kariéry
Zobrazit fotogalerii (4)

Bobe, jak jste se dostal k motorsportu?
Moje plány byly dlouho úplně jiné. Již odmalička mne bavilo všechno technické, všechno, co se dalo rozebrat a zase dát dohromady. Hlavně elektrické spotřebiče. Už v patnácti jsem dokázal spravit televizi. Ve škole se mi dařilo dobře. Vyučil jsem se pak automechanikem s vyznamenáním a začal studovat střední školu...

Něco ale muselo být tím rozhodujícím zážitkem, který vás poslal směrem ke sportu..?
Asi to byly dva plakáty, které jsem měl od roku 1980 viset doma. Na jednom byl Niki Lauda, na druhém JPS-Lotus. Sehnal mi je bratranec mámy, který byl na Západě, nikdo jiný takové neměl. Ano, tím to asi začalo.

A váš vstup do paddocku...?
Táta mi roku 1990 domluvil místo jakéhosi juniorského mechanika v týmu Miloše Bychla. Byl jsem tam zodpovědný za techniku jejich týmového autobusu. Hned se mi tam zalíbilo tak, že jsem kvůli tomu prásknul s tou střední školou. Dnes je mi jasné, že to byla obrovská chyba. To, co jsem se tehdy mohl jako mladík z teorie naučit, jsem si později velmi pracně nadřel ve volném čase.

Manažer českého týmu F2 Robert Vavřík se narodil v roku 1973, tedy v roce, kdy se Jackie Stewart stal mistrem světa. Proto má ke sportu ještě „klasický přístup a názor“. I jeho postup na nejvyšší funkci týmu byl klasický – prostě se všemu naučil jako mechanik od píky. Odjakživa mu říkali Bob, je ženat, má dvě dcery a je v paddocku, jak sám říká, jedním z mnoh“. Možná zbytečná skromnost...

Vycházím z toho, že většina lidí v paddocku jsou bývalí „rádoby“ závodníci..?
U mě to bylo jinak. Já ta auta nikdy nechtěl řídit, já se o ně chtěl už vždycky starat. U Bychla jsem zůstal až do roku 1993, pozoroval jsem scénu jak z technické, tak i z organizační strany a už tenkrát jsem byl přesvědčen, že bych obojí dovedl provozovat lépe než bossové stájí kolem me.

Pořád jste ještě byl „jenom mechanik“. Přišla ale první mezinárodní zkušenost...
Ano. Šéfmechanikem, či spolušéfem Bychlova týmu tehdy byl Igor Salaquarda. Ten od roku 1994 společně se Zdeňkem Vojtěchem začal oragnizovat všechno kolem Peugeot Cupu. Já s nimi do toho šel jako mechanik. Připravovali jsme všechna ta auta a organizovali chod poháru. Pro další sezonu pro mne Salaquarda neměl práci, tak mne na rok umístil u německého týmu Schirra Motoring v sérii DTT. Tehdy jsem se docela rychle naučil německy. Od roku 1996 se Salaquarda společně s Josefem Vencem rozhodli, že se dají na SuperTourismo. Vrátil jsem se k nim a připravovali jsme vůz Audi. To byl první opravdový závodní speciál, na kterém jsem pracoval. Zůstal jsem s nimi až do roku 1998 a byla to fáze, kdy jsem se naučil spoustu věcí. Do té doby jsem byl vždy nejmladší mezi staršíma chlapama a moc mi to dalo.

Jak potom došlo ke kontaktu s Antonínem Charouzem?
Od roku 2003 jsme pak nastoupili pod názvěm Igor Salaqurda Racing-Charouz do mezinárodní F3000. Pracovali pro nás i technici z Ardenu a naučil jsem se od nich obstojně anglicky. Jezdili za nás Jarek Janiš a Francouz Yannick Schroeder. Pit-stopy nám ještě příliš nešly, přesto jsem ale hrdý na naše výsledky. Jarek skončil osmý v mistrovství. O rok později jsem pak pracoval již výhradně pro Charouze, a to v zajímavé roli: jeho syn Honza jezdil německou Formuli ADAC v týmu Rosberg a Antonín mě na rok poslal do Německa, abych tam na něj dohlédl. Dnes si spíš myslím, že jsem tam měl dohlédnout spíše na tým, zda Honzovi dopřáli náležité péče. Každopádně jezdilo se v rámci DTM a já se naplno zapojil do světa velkého mezinárodního sportu. Samozřejmě bylo výhodou, že jsem měl ženu, které věděla, koho si bere. Byl jsem hodně na cestách, ona to tolerovala.

Charouz byl pro vás zřejmě osudem, je to tak?
Možná se to tak dá říct. Zůstali jsme v monopostech další tři roky. Honza za nás jezdil F3000 a A1GP, než Tonda přišel s nápadem zkusit LMP1 v Le Mans. Rok 2007 jsme absolvovali ve spolupráci se Samem Highnettem a pak Charouz díky výbornému spojení k Davidovi Richardsovi našel sponzora Gulf a realizoval spolupráci Astonem Martinem. Ročník 2008 se stal super sezonou, s naší Lolou jsme vyhráli i třídu v Le Mans. Ten čas, byly to celkem tři roky, jsem žil jako mechanik číslo 1 našeho týmu u Prodrive v anglickém Banbury. Je to tam úžasné. Prostě střed automobilového sportu, právě tam se všechno odehrává. No, a po této anabázi jsme se s  Charouzem vrhli na Coloniho šampionát AutoGP, kde jsme jezdili v oficiálních barvách Renaultu. To už jsem pracoval v mé dnešní funkci jako manažer Charouzova týmu.

Zažil jste toho už opravdu mnoho. Co považujete za největší úspěch vaší kariéry?
Jednoznačně double našeho týmu ve Formuli 2 minulý rok v Monaku. Také zisku celkového šampionátu ELMS si velmi cením.

A naopak, co vám připravilo největší zklamání?
Aniž bych jmenoval výrobce: často mě naštvalo, když dodavatel motorů nerozděloval týmům rovnocenné agregáty...

Když to sečtete, kolik času strávíte za rok bez rodiny?
Jsou to jistě 3-4 měsíce čistého času. Ale nemyslete, že někde v zahraničí lelkuju. Hned po závodech spěchám domů a do firmy. V Žebráku vedu Charouzovo dealerství a půjčovnu aut.

Pamatujete ještě na totalitní systém a na to, co všechno se nesmělo?
Ano, vládli nám hajzlové a všechno možné zakazovali. V té souvislosti mě napadá Jan Veselý. Byl to šikula, který si sám a za své peníze chtěl postavit Formuli 3 a závodit s ní mezinárodně – i to mu však komunisti zakázali. Dnes mají mladí nadšenci všechny možnosti. Bohužel toho v motorsportu příliš nevyužívají. Já dříve jako mechanik spal třeba i na střeše našeho autobusu, dnes chtějí zájemci o práci hned vědět, kolik vydělají a ani tříhvězdičkový hotel jim není dost dobrý...

Co se vám líbí na současné Formuli 2?
To auto a jeho blízkost k Formuli 1. Naše Dallara-F2 de facto představuje F-jedničku před několika lety.

Co vám vadí na moderní Formuli 1?
Především to, že dnes už není možné, že by se nějaký jezdec dostal do kopitu výhradně zásluhou jeho talentu. Politika dnes rozhoduje o všem.

A jak hodnotíte dosavadní průběh sezony 2019?
Máme v týmu dva nováčky, což není normální. Ale výborně spolu kooperují, vyměňují si data a vidím v nich velkou budoucnost. O našich autech jsem přesvědčen, že jsou rychlá. Naším základním cílem jsou samozřejmě vítězství.

Ve Formuli 2 jste zatím pracoval se čtyřmi jezdci. Mohl byste je krátce charakterizovat?
Není předsudkem, že národnost hraje ohledně charakteru lidí velkou roli. Antonio Fuocco byl typický Ital – horká krev. Louis Delétraz byl oproti tomu Franko-Švýcar každým coulem – rozvážný a klidný. Ilott je zase typ anglického gentlemana. Mám moc rád jeho rozumný přístup s nadhledem. A Correa? Nezapře svou ekvádorskou krev, je ovšem silně ovlivněn americkým způsobem života. Je to mladý hoch, který se ještě učí.

Minulý rok jste nastoupili jako farma Ferrari, letos jako Sauber Junior Team. Vidíte rozdíly v přístupu těchto partnerů?
Ferrariho efekt podpory nebyl ani tak velký. Starali se spíše o jezdce. Se Sauberem je to jiné. Máme jejich silnější technickou podporu. Když potřebujeme radu nebo pomoc, tak ji dostaneme.

Jaká je vaše dnešní role v týmu?
I když bych to technicky uměl, tak do běžné práce se nepletu. Snažím se sestavit optimální tým, na který se mohu spolehnout. Mým krédem je, že hledám kluky schopné absolutního nasazení. Ať už je pondělí, nebo sobota či neděle. Náš tým je skutečně multi-kulti. Pracují u nás Rusové, Švýcaři, Francouzi, Španělé a Angličané. A všichni bydlí s týmem v Česku. Mým úkolem je všechno kontrolovat a myslet dopředu. Jak už jsem ale zmínil: nesahám na to. Vedu organizaci Charouz Racing System a osobně i tým Formule 2, tým Formule 3 má pod sebou Jamie Dye, který k nám letos přišel od Fortecu. Já na to ale také dohlížím.

Jak vidíte budoucnost vašeho sportu?
Dost bledě a realisticky. Auta budou brzy jezdit na elektriku, pak i bez lidí. Ovládat je budou nějací hoši sedící ve velkých tělocvičnách před počítači. Technika to prostě umožní...

-Roman Klemm-