První česká cestovatelka, která podnikla cestu kolem světa. Barbora Markéta Eliášová milovala Japonsko

Životní osudy bývají různé. Někdo se narodil do bohaté rodiny se zlatou lžičkou v ústech, jiný takové štěstí neměl, a přesto se dokázal vypracovat a ve svém životě něco dokázat. Taková byla i česká cestovatelka Barbora Markéta Eliášová, která jako první Češka objela celou zeměkouli a našla zalíbení v japonské kultuře.

13.11.2019 - 16:00  
Barbora Markéta Eliášová byla velkou obdivovatelkou Japonska
Zobrazit fotogalerii (3)

Když se v Jiříkovicích před 145 lety neprovdané Apoleně Eliášové narodila dcerka Barbora Markéta, nikdo tenkrát netušil, že přes složitý životní osud nakonec bude úspěšnou ženou v nové, moderní době. Matka jí totiž zemřela, když byly Barboře pouhé 4 roky. A protože její otec nebyl znám, zůstala na tomto světě sirotkem, o kterého se starala obec na své útraty. Život jako malé dítě neměla pěkný, občas se k ní lidé nechovali právě mile a musela od dětství tvrdě pracovat. 

Dřímal v ní však nezlomný duch, inteligence, zájem o knihy i touha poznávat cizí kraje, v čemž ji neúnavně podporoval její učitel Jan Hudeček. Díky jeho doporučení se dostala Barbora do Brna, kde získala práci v textilní továrně na vlnu. Posléze začala pracovat jako služebná u dvou německých dam, u nichž měla přístup k rozsáhlé knihovně a mohla se sama vzdělávat. Společně s nimi se přestěhovala do Vídně a začala docházet do jazykových kurzů. Naučila se hovořit a psát plynně francouzsky, německy a anglicky, což byl základní předpoklad pro splnění jejího snu stát se cestovatelkou.

Vyhlídky na lepší život

V Praze pak nastoupila do firmy na výrobu parket, kde se věnovala administrativě a vyřizovala německou a francouzskou korespondenci. Určitě zásadní bylo její seznámení s univerzitním profesorem Václavem Emanuelem Mourkem a jeho anglickou manželkou. Byli bezdětní a stali se jejími dobrodinci – podporovali ji v dalším vzdělávání i finančně.

Půjčili jí například peníze na cestu do Anglie, kde se chtěla zdokonalovat ve své angličtině, z níž už měla státní zkoušku. Po návratu v roce 1904 začala Barbora na Vyšší dívčí škole angličtinu vyučovat a dávala i soukromé lekce.

Osobní tragédie a první cesta do Japonska

Rok 1911 byl pro Barboru zlomový. Na otravu krve zemřel její snoubenec a vyhlídka na manželský život se rozplynula. Aby se vzpamatovala z této bolestné ztráty, rozhodla se vzít si v práci roční neplacenou dovolenou. Se všemi svými úsporami odjela přes Moskvu, Transsibiřskou magistrálu a Vladivostok do Japonska. Zde působila jako vychovatelka dětí anglického profesora Lawrence, kterého poznala díky přátelství s paní Mourkovou.

Postupně začala vnikat do japonského způsobu života. Díky svému nadání na jazyky se Barbora brzy naučila japonštinu, oblíbila si čajový obřad, nošení kimona a jedla hůlkami. Byla také první Evropankou, která absolvovala kurz ikebany – japonského umění v aranžování květin. Není proto náhodou, že pak Japonsko na svých cestách mezi lety 1912 až 1929 navštívila ještě několikrát. 

Obvinění ze špionáže

Domů do vlasti se pak vrátila přes Severní Ameriku, objela tak celou zeměkouli a stala se první Českou, která to dokázala. Při návštěvě San Francisca byla obviněna ze špionážní činnosti pro Japonsko a na pět dní zadržena. Vše se nakonec vysvětlilo a Barbora mohla pokračovat v cestě domů. V roce 1915 vydala na své náklady knihu Rok mezi Japonci a kolem zeměkoule, která se stal první z jejích cestopisů.

Přežila ničivé zemětřesení v Tokiu

Podruhé se do Japonska Barbora Eliášová vypravila v roce 1920. Přednášela v něm o nově vzniklém Československu, psala do časopisů a současně pracovala na československé ambasádě v Tokiu. 

Potřetí se do Japonska vydala v roce 1923 a zažila v historii nejničivější zemětřesení, během něhož zahynulo na 140 000 lidí a město Tokio bylo prakticky srovnáno se zemí. Barbora sama přišla o veškeré své věci, včetně svého psacího stroje, šperků a drahého fotoaparátu. Holý život však zachránila. Zpět do Československa se pak vrátila opět přes Spojené státy americké, kde přežila srážku rychlíku s nákladním vlakem. Tento svůj dobrodružný japonský pobyt popsala v knize V Japonsku v dobách dobrých i zlých, v níž objektivně popsala události, jež po zemětřesení v Tokiu následovaly - pobyt v uprchlickém táboře, pomoc od místních lidí i cestu lodí do Evropy, na kterou si musela půjčit peníze. 

Autorka románů pro mládež

Se zážitky z cest se posléze začala svěřovat zájemcům na svých přednáškách a také v nově vzniklém rozhlase. Naposledy Barbora Eliášová navštívila Japonsko v roce 1929. Tuto její výpravu financoval sám Edvard Beneš 30 tisíci korunami. Po návratu překládala články ze zahraničního tisku na ministerstvu zahraničních věcí a pustila se také do psaní knih pro mládež - Hanako, Japonské pohádky, Na stříbrných křídlech mládí, Okénko do světa či autobiografické Na vlnách osudu. Během druhé světové války se aktivně zapojila do odboje.

Barbora Markéta Eliášová se dožila úctyhodného věku 82 let. Poslední léta jejího života byla poznamenaná bolestivým kloubním onemocněním, jež ji upoutalo na invalidní vozík. Své cenné písemnosti odkázala Náprstkovu muzeu.