Ladislav Špaček: Kdyby roušky byly symbolem ohleduplnosti, nosili bychom je už sto let

Ladislav Špaček je odborník na etiketu i bývalý mluvčí prezidenta České republiky. Důstojný tiskový mluvčí...
29.10.2020 - 06:30  

První jméno, které nás napadne v souvislosti s etiketou a pravidly chování mezi lidmi, je jistě Ladislav Špaček. Dokonalý gentleman, který nikdy nezklame, nepřijde nevhodně oblečený a s naprostou samozřejmostí dodržuje veškerá daná pravidla. Co prozradil o vývoji etikety a o její současnosti? A jak i do této oblasti zasáhla pandemie?

Pane Špačku, platíte u nás za největšího znalce a propagátora etikety. Tu mnozí vnímají jako něco neměnného, ale předpokládám, že to není pravda. Co se například v této oblasti v poslední době změnilo?
Poslední léta jsou charakterizována tendencí k ležérnosti v oblékání i chování, snahou uvolnit se co nejvíce, nenechat se omezovat. Souvisí to se stále vzrůstajícím sebevědomím každého jednotlivce včetně dětí a mladých lidí na prahu dospělosti. Nehodlají si nic nechat vnucovat, navíc někdy záměrně provokují své okolí popíráním norem: mladík sedí v restauraci s dívkou a obědvá s baseballovou čepicí na hlavě, na galapremiéře filmu se objeví známá celebrita v tričku s krátkým rukávem, kravatu nenosí už ani ministři na zasedání vlády.

PhDr. Ladislav Špaček je spisovatel, televizní novinář a moderátor, pedagog, popularizátor společenské etikety, bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. 
Z jeho knih o etiketě je možné jmenovat: Velkou (a Novou velkou) knihu o etiketě, knihu Špaček v porcelánu, Komiksovou etiketu a další... 

Co z toho je v pořádku a rádi to přijmeme jako úlevu od strohého formalismu minulosti, a co je jen projev naší nedbalosti, nebo přímo řečeno lenosti?
Přijmeme bez výhrad zpestření našeho oblečení veselými ponožkami (happy socks), šálami jako elegantním doplňkem pánského neformálního oblečení, džíny pro neformální akce, oceníme samostatnější postavení žen ve společenském životě, smíříme se s ústupem od smokingu na většině společenských akcí, ale neměli bychom ustupovat od rozlišení žánrů našeho oblečení s ohledem na prostředí a denní dobu, to je výraz pohodlnosti, která ochuzuje náš život. Povýšit oblečení pro volný čas na univerzální oděv, ve kterém absolvujeme všechny akce během dne, ba i večera, je zplošťování našeho vztahu ke světu, k lidem kolem nás, k prostředím, ve kterých se vyskytujeme. Nejde o pohrdání konvencemi, jak si to leckdo vykládá, ale o pohrdání lidmi, umělci na scéně, kolegy, tradicemi a dědictvím, které nám zanechali naši předkové.

Jak se na takový přístup lidí dívají ti, kteří se etiketou zabývají profesně?
Autority v oboru etikety, které formulují její pravidla, mají jedinou možnost: vtělit současnou normu do knih, tím vznikne jakási forma „kodifikace“ která na nějaký čas přibrzdí pád norem směrem dolů. Etiketa se vyvíjí tak, jak se vyvíjí lidská společnost, etiketa jen odráží stupeň jejího rozvoje, úroveň, většinový vkus. Autoři knih o etiketě nevytvářejí normu, ta existuje ve společnosti nezávisle na autorech knih, knihy ji jen zaznamenávají, a tím ji konzervují a stabilizují. Je to jako s jazykem, normu neurčují jazykovědci, ti ji jen kodifikují, normu určují uživatelé.

Co se tedy konkrétně v posledních letech změnilo a považujeme to za "normální"? 

  • přestává se nosit vesta k obleku
  • vymizela dvouřadová saka
  • praktické šle byly nahrazeny páskem
  • kravata už není nutná do dobré restaurace, na večírky, do malého divadla
  • už neplatí, že dokonalý muž musí být hladce oholen
  • ženy vyrážejí stále častěji bez punčoch
  • pánské džíny už nejsou tabu na večírky, muzikály, lehčí múzu
  • i v interiérech muži mohou mít šály
  • manžetové knoflíčky se už nemusejí nosit jen ke kravatě
  • odvážnější muži provokují barevnými ponožkami i k obleku
  • i ženy zvou muže na večeře, ba dokonce i zaplatí
  • některé ženy nevyžadují galantnost ze strany mužů
  • neformální oděvy převažují nad obleky
  • snižuje se počet společenských akcí ve smokingu a dlouhých šatech
  • klasické kabáty, převlečníky a pláště jsou nahrazovány prošívanými bundami
  • outdoorový a casual outfit se stává univerzálním pro veškeré akce během dne

Pokud autority v oboru etiky mohou pád norem pouze brzdit, kdo je vlastně může povyšovat?
Dříve taková pravidla formovaly elity společnosti a velké vzory (vévoda z Windsoru, Winston Churchill, u nás Jiří Guth-Jarkovský nebo později Oldřich Nový), dnes najdeme na facebooku profily módních salonů, zvláště italských, které informují o novinkách v odívání a ukazují novodobý styl, ale jejich dosah není velký. Velkou osvětovou práci vykonávají webové stránky nadšenců šířících rady, jak se oblékat pro různé příležitosti a jak se orientovat v záplavě módních novinek, které chrlí oděvní průmysl.

Jak velkou roli dnes hraje v dodržování pravidel etikety výchova? 
Vědomě či nevědomě se všichni řídíme zásadami, které nám vštípili rodiče nebo které jsme odezírali od ostatních a vstřebávali s výchovou jako součást dědictví našeho civilizačního okruhu. Dobré mravy utvářejí kultivované vztahy mezi lidmi a obrušují hrany, o které by se lidé při vzájemném styku zbytečně zraňovali. Slušnost lidi sbližuje.

Vidíte nějakou cestu k návratu “klasiky”?
Objevuje se ovšem zajímavá vrstva mladých manažerů, pro které dobré oblečení moderního střihu, ale respektující tradice klasiky, je samozřejmostí. Ukazuje se, že sestup do spodních pater oblečení, kdy streetový styl se objevuje i ve vídeňské Opeře, má svoje dno, odtud už jde jen cesta vzhůru. Pulsující sinusoida vývoje možná povede k návratu některých dnes zapomenutých prvků (dvouřadová saka, vesty, oxfordky, klobouky) a opět se s nimi setkáme v běžném užívání.

V dnešní době se nemůžeme vyhnout ani otázce všudypřítomné pandemie. Hledáme všechny možné možnosti, které by nám mohly v boji s ní pomoci. Jak je na tom v této době etiketa?
Kdyby nošení roušek bylo považováno za ohleduplný nástroj kontaktů mezi lidmi, nosili bychom je už sto let. To, co vydáváme za ohleduplnost, je nařízení vlády, stát nám dává příkaz, jak se chovat, abychom snížili riziko přenosu choroby. Etiketa naopak dostává na frak – zdravíme se bizarními způsoby dotekem loktů, pěstí (fist bumping), nohou, sepnutýma rukama (namaste). Všimněme si, že všechny tyto pozdravy provází veselí, sami cítíme, že je to spíš legrace vynucená okolnostmi, a těšíme se, až se vrátíme do normálního stavu, kdy se budeme líbat na přivítanou a podávat si ruce, tak jako se to dělá už tři tisíce let.

KAM DÁL: Psal se rok 1920: Hrušínský se narodil skoro na jevišti, Medřická po válce nahradila Baarovou.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru