Organizátor studentské akce na Albertově Jaskmanický: Byl to jediný okamžik, kdy lidé drželi spolu. Včetně pracovníků StB

Jiří Jaskmanický je uznávaným odborníkem na černobílou fotografii
Zobrazit fotogalerii (4)
 

Za komunistického režimu působil Jiří Jaskmanický jako svazácký funkcionář, který se mimo jiné podílel i na organizaci studentského protestu na Albertově v rámci sametové revoluce. Expert na černobílou uměleckou fotografii, zakladatel Českého centra fotografie a úspěšný podnikatel je původní profesí speciální pedagog, který pracoval také jako terapeut narkomanů. Nyní, po jednatřiceti letech, s námi zavzpomíná nejen na 17. listopad.

Vystudoval jste na Pedagogické fakultě UK obor speciální pedagogika a nějaký čas jste se věnoval léčbě narkomanů. Co to obnášelo a co vás k tomu vlastně vedlo?
Je to velmi jednoduché. Vedle své lásky - přírody, kterou mám hluboce rád a mohu říci, dobře znám (odmala sbírám minerály, zajímá mě živá příroda), mě baví práce s lidmi. Na fakultu přírodovědy jsem se nedostal, a tak jsem na pedagogické fakultě vystudoval obor speciální pedagogika. Abych poznal, do čeho vlastně jdu, začal jsem už při studiu pracovat v diagnostickém ústavu na Praze 4. Na začátku 90. let jsem rok pracoval jako psychoterapeut v Sananimu v jižních Čechách. Bylo to po dlouhých měsících shánění zaměstnání, což pro mě nebylo jednoduché období. Práce s drogově závislými je velmi těžká a psychicky náročná. Nakonec jsem stejně zjistil, že mě to rovným dílem táhne k mé největší lásce výtvarnému umění.

Jak se jako vystudovaný pedagog stavíte k dnešní situaci, kdy jsou na několik týdnů zavřené školy a děti se musí vzdělávat distančně? Je online výuka to pravé?
Bohužel v našem školství je spousta věcí špatně. Nevím, koho napadlo přijít s projektem inkluze. Pan prof. Sovák, nestor české speciální pedagogiky, se v hrobě obrací. Celý systém, který byl vybudovaný s ohledem na specifické potřeby vzdělávacího a výchovného procesu, je v troskách. Na vysoké jsme se učili, jak se v budoucnosti budou nejlepší pedagogové věnovat výjimečným dětem, které později stanou mozkovým traktem tohoto národa. Místo toho pedagogové řeší neuvěřitelné množství různých úkolů a totálně zbytečné administrativy. Výsledkem je, že nejlepší děti se posouvají k průměru a ty, které by potřebovaly speciální péči, jsou sice v "normálním" kolektivu, ale to je asi tak vše. K současné době lze říci pouze to, že rok 2020 můžeme celý odepsat. Distanční výuka v podstatě nefunguje, mnoho dětí nemá základní počítačové vybavení nebo přístup k internetu. Učitelé musí věnovat několikanásobně větší úsilí přípravě a vyhodnocování. Efektivita vzdělávacího procesu je naprosto zoufalá. Pro malé děti je absence kontaktů se svými učiteli a spolužáky zcela destrukční. Je to ale složitě řešitelný úkol, protože školní kolektiv je zároveň skvělé prostředí pro šíření jakýchkoli nemocí.

Koronavirus jistě ovlivnil jako galeristu i vás. Působíte ve společnosti Art Mozaika, pořádáte výstavy, semináře. Věnujete se prodeji a nákupu výtvarného umění. Co z toho teď vlastně můžete dělat a co je pro vás hlavní náplň práce?
Koronavirus je malér pro celou oblast kultury. Je sice pravda, že toto prostředí se částečně "vyčistí", ale abychom při tom čištění zase nevylili s vaničkou i dítě. Je zde spousta naprosto nesmyslných opatření. Galerie, knihovny a některá další kulturní zařízení by při dodržování dostatečných hygienických opatření mohly fungovat. Podzim letošního roku je ve znamení několika unikátních výstav pořádaných např. Národní galerií nebo Národním muzeem. Úspěchy českých egyptologů jsou ve světě dobře známy a my jsme konečně měli možnost vidět dvě věci: jednak se seznámit s touto zajímavou oblastí a v druhé řadě vedle všech negativních informací, co nás teď atakují, zjistit na jednom místě, že jsme nesmírně vzdělaný národ, který je na špici mnoha vědeckých oborů. O výstavě Rembrandta v Národní galerii se už raději nechci zmiňovat vůbec.

Co se týče mé práce, pro mě se nic nezměnilo. Celých 30 let jsem od státu či jiné instituce nedostal ani korunu. Naopak mně stát naděloval pravidelné dávky kontrol všeho, na co si můžete jen vzpomenout. Některé kontroly pak trvaly třeba tři čtvrtě roku. Několikrát jsem byl nucen budovat své firmy úplně od základu znova. Proto mě tento výjimečný stav nezaskočil. Vždy se dá najít cesta, jak i složitou situaci zvládnout. A to většinou i s minimálními finančními prostředky. Život často klade různé překážky. V každém maléru je ale důležitá informace o tom, co příště můžete udělat jinak a lépe. Jen je nutné najít řešení, jak je překlenout. V první vlně jsme přesunuli obchod na internet. Sice se prodávaly jen drobnosti, ale přežili jsme. Nyní je situace jiná a já jsem se rozhodl, že ji budeme řešit netradičně. Začal jsem budovat novou galerii a v tomto čase ji, byť jen virtuálně, otevíráme. Nabídli jsme uměnímilovné veřejnosti překrásné a cenné obrazy Ivana Bukovského, významného představitele české figurální malby. Sběratelé a milovníci umění mají jedinečnou příležitost získat monumentální plátna tohoto autora za velmi rozumné ceny. Samozřejmě veškeré obrazy prodáváme přes výdejní okénko. Všechny plánované výstavy budou krátké, ale nabídka bude velmi bohatá.

Založil jste České centrum fotografie a jste považován za odborníka na černobílou fotku. Jak hodnotíte kvalitu fotografií a podle čeho se posuzuje, zda je snímek zajímavý nebo obyčejný?
České centrum fotografie brzy oslaví čtvrt století své existence. Já jsem se k fotografii dostal vlastně náhodou. Mám černobílou uměleckou fotografii rád odmalička, ale nenapadlo mě, že se jí budu čtvrt století intenzivně věnovat. Zrealizovali jsme několik set výstav fotografií u nás i v zahraničí. Českou fotografii jsem vyvezl na téměř 60 veletrhů do celého světa. Kolik fotografií jsem prodal, už dnes nedovedu ani spočítat. Podařilo se mi několikrát uspořádat i projekty, které by renomované instituce připravovaly několik let. Mně k tomu muselo stačit pár korun a několik spolupracovníků. Výstava Františka Dostála na Pražském hradě, výstava Rogera Ballena, jednoho z nejvýznamnějších amerických fotografů v Kafkově domě, výstava Sally Mann, Alexandra Hackenschmieda, Sergeje Lobowikova, Martina Paara, Jana Lukase, Bedřicha Grunzweiga jsou toho názorným příkladem. Nezapomněl jsem ani na české autory. Výstavy jsem uspořádal skoro všem významným českým autorům, jako je  Josef Sudek, František Drtikol, Miroslav Hák, Jaroslav Rössler, Jan Svoboda. Někdy byly prodejní a některé jsem zrealizoval dokonce opakovaně. Samostatnou kapitolou je práce s mladými nebo zapomenutými autory. Párkrát se nám podařilo přivést na světlo světa a objevit tak pro kulturní veřejnost autory, kteří dnes patří k uznávaným tvůrcům. Josef Bartuška, Ladislav Postupa, Petr Helbich, Drahotín Šulla, František Dostál, ze současných například Milan Junek nebo Tomáš Raszka. Jsem také velice rád, že za těch 25 let jsme rozhýbali obchod s uměleckou fotografií. Byl to složitý a bolestný proces, ale na jeho konci je stav, kdy umělecká fotografie je běžným uměleckým artiklem a česká fotografie se dnes běžně prodává na aukcích a v galeriích po celém světě. 

Česká fotografie je neuvěřitelně zajímavá. Když jsme jezdili na veletrhy do USA, nabízeli jsme pouze a jenom českou a slovenskou fotografii a byli jsme vždy velice úspěšní. Sběratelé oceňovali to, že česká fotografie je neuvěřitelně poetická, nápaditá a svébytná. Tato životní kapitola mi umožnila, že jsem poznal osobně nejslavnější galeristy světa. Poznal jsem se osobně s řadou nejslavnějších fotografů současnosti. Patří k nim Roger Ballen, P. J. Wittkin, Arthur Tress, Ruth Bernard, Martin Parr a mnoho dalších. Dobrá fotografie se samozřejmě pozná tak, že na ni kouknete a zjistíte, že vás nenechá v klidu. A je jedno, jakou emoci ve vás vyvolává. A že k dobrému výsledku je nutná dobrá kompozice, obsah, technické zpracování atd. O tom by se ale dala napsat celá kniha…

Jak se podle vás pozná kýč a jak často se s ním u mladých fotografů setkáváte?
Kýč poznáte snadno. Na první pohled se vám dílo líbí, na druhý vás přestává vzrušovat a třetí pohled už ani nechcete. Opravdu kvalitní umělecká díla mají nezaměnitelný rukopis autora, obsah, který sděluje něco důležitého, a kvalitní řemeslné zpracování. Bohužel v dnešní době může být na umění povýšeno úplně vše. Dokonce programově vyráběné kýče, v drahém materiálu či velikém rozměru, často zaplňují renomované výstavní síně. Při velmi dobrém marketingu uděláte na nějaký čas umění úplně ze všeho. Ale právě již zmíněný čas prověří skutečnou hodnotu díla. 

Jsem moc rád, že mezi mladými fotografy je mnoho velmi nadějných autorů. Samozřejmě čas ukáže, zda autor obstojí ve velké místní konkurenci. Pak už je jen poslední meta, obstát ve světové konkurenci.

Mají dnešní mladí Češi vkus na umění? Co je ve světě fotografie teď vlastně trendy?
Víte, my jsme velmi kulturní národ. Je to dáno dlouhou tradicí, kvalitou umělecké tvorby ve všech jejích oblastech. V málo zemích na světě je běžné, že i obyčejní lidé mají ve svých domácnostech pověšeno po stěnách výtvarné umění. Je důležité, aby umění bylo součástí každodenního běžného života člověka. Naše nová doba přinesla velkou komercionalizaci téměř všeho. Důsledkem toho je, že dnes častěji visí u mladých lidí na stěně plakát z Ikey než umělecká grafika přibližně za stejnou cenu. Dobrá zpráva je, že se mnoho mladých lidí zajímá o výtvarné umění i uměleckou fotografii. Co se týká trendů, svět se rychle mění. Mladí lidé chtějí artefakty provázané s jejich idoly. Ať už jde o hudbu či jiné oblasti. Prostřednictvím populárních osobností se identifikují s určitými sociálními komunitami, které velmi výrazně zpětně ovlivňují jejich životy, a to nemusíme zmiňovat jen rapery nebo hipstery. Ve světě fotografie dnes jednoznačně vítězí snadnost přístupu k fotografii jako takové, proto instagram, facebook a další sociální sítě produkují miliardy selfie a ostatních banalit.

Je v České republice v současné době nějaký opravdu talentovaný fotograf, jehož tvorba podle vás stojí za zmínku? A proč je tvorba tohoto člověka zajímavá?
Zaplať Pán Bůh, máme každý jiný vkus. Co se líbí mně, může být pro někoho naprosto nezajímavé. Z té nejstarší generace mám opravdu rád tvorbu Františka Dostála, který jako jeden z mála fotografů na světě dokáže zachytit situační humor v naprosto neuvěřitelných situacích. Mám rád práci pana MUDr. Petra Helbicha, bývalého Sudkova asistenta, který je v první řadě jedním z nejhodnějších a nejpokornějších lidí na světě. Z příslušníků střední generace si vážím tvorby Václava Jiráska, Viktora Kopasze, Vojty Slámy a mnoha a mnoha dalších. Mám rád fotografie Milana Junka. V hledáčku té nejmladší generace je pár výrazných osobností, ale těm nechme čas, ať ukáží, co dovedou.

Dnes je tu 17. listopad a my si opět připomínáme demonstrace a následnou sametovou revoluci v roce 1989. Vy sám jste s tímto datem úzce spjatý jako svazácký funkcionář, který se stal organizátorem listopadové demonstrace. Povíte nám k tomu víc?
Pro mě je 17. listopad neuvěřitelně důležité datum. Na jedné straně mi sice skončila kariéra, která by se jistě slibně vyvíjela. Na druhé straně jsem ale svým drobným dílem přispěl k tomu, že u nás žijeme v jedné z nejšťastnějších etap vývoje lidstva, která tady za posledních tisíc let byla. Když jsme se před jedenatřiceti lety se svými kolegy z Městské vysokoškolské rady rozhodli, že připomeneme pietním aktem 50. výročí 17. listopadu 1989, datum, které stálo na začátku velké poroby našeho národa - likvidace inteligence - ani ve snu mě nenapadlo, že by toto datum o 50 let později mohlo mít tak velký význam. Celý svět okolo nás věděl, že i u nás dojde ke změně společenského zřízení. Odhadovali jsme jen moment, kdy tento proces bude zahájen. Uvažovali jsme spíše o prosinci. Když jsem pak odjížděl na Albertov, na studentskou akci, a viděl z oken tramvaje obrněné transportéry na Karlově náměstí, pochopil jsem, že to inkriminované datum bude již zmiňovaného 17. listopadu. Tuto studentskou akci zorganizovali dva základní „štáby“. (Teď nemluvím o těch, kteří zorganizovali to vše ostatní.) Na jedné straně stály oficiální struktury reprezentované Městskou vysokoškolskou radou, na druhé straně stály děti disidentů sdružené ve Stuze. Pamatuji si každou minutu přípravy této akce. Jediná věc, která mě s odstupem času mrzí, je to, že celá tato naše práce je bagatelizovaná a vykládaná "vítězi revoluce" jako že se v podstatě vůbec nekonala. Smrskla se na informaci, že nás využili k získání oficiálního povolení akce na Albertově. Pravda je ale samozřejmě jinde. Díky organizační struktuře, kterou měl svaz mládeže k dispozici, se věnovalo přípravě této akce obrovské množství studentů, kteří byli členy a funkcionáři svazu mládeže. Už dlouho vím, že je příliš brzo na objektivní zhodnocení těchto událostí. Nemám totiž rád obecně, když někdo moji práci znevažuje a říká, že všechno odpracoval on. A to už nemluvím ani o tom, že někteří protagonisté začínají vytvářet zcela novou historickou pravdu, která se ale bohužel nikdy nekonala. Do smrti nezapomenu na atmosféru studentského pochodu z Albertova do centra Prahy. Byl to možná v mém životě jediný okamžik, kdy jsem cítil, že všichni lidé na tomto místě drží pospolu, a myslím si, že dokonce včetně přítomných pracovníků StB, kteří celý průvod směřovali na Národní třídu a patřili k těm, kteří si přáli změnu. Je také zábavné s odstupem doby sledovat, jak někteří protagonisté 17. listopadu tehdy vybojovali generační výměnu ve svůj prospěch, aby za 30 let byli nahrazení nikoliv další revolucí, ale ekonomickými důsledky koronavirové krize. Se slovy klasika: „Takto končí revoluce, nebouchne to, jen to zakňourá…“

Jste také ten, co svolal pietní pochod studentů z Albertova na Vyšehrad, i když Monika Pajerová se v jednom rozhovoru vyjádřila, že to byli nezávislí studenti. Jak to tedy tenkrát bylo?
Víte, existuje jediný oficiální dokument, na kterém je podpis organizátora a její podpis to rozhodně není. Na ukázku toho, jak se přepisují dějiny, je možné uvést fiktivní vystoupení jedné známé mládežnické funkcionářky té doby na Albertově. V její knize si přečtete celý proslov, který měla na Albertově přednést. Ten byl pak následně uveřejněn na mnoha místech včetně odborné literatury. Ale on se bohužel ve skutečnosti nikdy nekonal.

Proč o vás na rozdíl od ostatních osobností není v tomto ohledu slyšet a málokdo o vás tyto skutečnosti ví?
Víte, já si myslím, že za člověka mají mluvit činy. Mlácení prázdné slámy není moje oblíbená aktivita. Rád vymýšlím projekty v kulturní oblasti. Ty sám pak realizuji a jako "dělník kultury" je nabízím všem lidem k užití. On by také člověk měl hovořit, když má co říci. Dnes je spousta věcí špatně a převážná většina nejen politiků vytváří jejich seznamy. Je vždy podstatně jednodušší říci, že je něco špatně, než vymyslet, jak to udělat dobře a nakonec to také zrealizovat. A ve finále nemám pocit, že by o mně lidé nevěděli. Když jsem nedávno zrealizoval výstavu Banksyho v pražském Mánesu, vypadalo to, že v Praze není jiný galerista než Jaskmanický. Vy se ale ptáte na oblast politickou. Upřímně řečeno pro mě je 17. listopad1989 již uzavřená kapitola. Důsledky nejen této akce si denně užívám. Svoji práci jsem i tenkrát odvedl myslím dobře. A to mně bylo dvacet pět let. Svobodně rozhoduji o svých aktivitách a mohu zrealizovat vše, na co si vzpomenu, nikdo mi v tom nebrání.

Je pro vás dnešní 17. listopad něčím výjimečný? Jak zavzpomínáte?
Dnešní 17. listopad je určitě jiný než předchozí. Ukazuje se, že většina lidí má jiné starosti. Řeší základní existenční otázky, spousta lidí se bojí budoucnosti. A upřímně řečeno mnoho listopadů zpětně to nebyla připomínka ani jednoho z obou osudových 17. listopadů, ale platforma pro vyřizování si politických účtů. Až lidé zjistí, že to bez pokory nejde, vrátíme se k původním hodnotám, ale to už svět bude vypadat pravděpodobně jinak, než vypadá dnes. A co se týká mého vzpomínání. Pro mě bylo vždy velmi zvláštní navštívit památníček na Národní třídě, místo, kde mocenský aparát vytvořil záminku k naštěstí pokojnému přechodu k jinému společenskému zřízení a předání moci. Jsem moc rád, že tento proces ukázal, že jsme civilizovaná země, že tento proces proběhl pokojně bez obětí na životech. I Martinové Šmídové se těší pokojnému zdraví.

Plánujete ještě nějaké akce pro veřejnost do konce roku, nebo vyčkáváte, jaká bude situace?
Vedle již zmíněné výstavy Ivana Bukovského plánujeme výstavu geniálního malíře Tomáše Kubíka, výstavu špičkových fotografií Milana Junka, grafika Petra Ptáčka a máme několik dalších překvapení. Možná připravíme i pokračování prezentace tvorby street artového umělce Banksyho. A je toho mnohem více.

KAM DÁL: Kariéru Elišky Junkové ukončila tragédie. Smrt její manžela udělala ze závodnice novinářku


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru