Vladimir Vladimirovič Putin zrovna dokončil svou pravidelnou rozcvičku. Té se tento železný muž oddával už dlouhá léta a po celou dobu sestávala z těch samých cviků: Nejprve vzal Vladimir kulomet a na prach rozstřílel nejblíže stojící skálu. Pak přemohl hrocha a nakonec si dal na vydýchání sto kliků na jedné ruce, sto kliků na druhé a sto bez rukou.
Toho rána měl Vladimir obzvlášť dobrou náladu. Jeho Rusko vzkvétalo, bylo plněno na sto šestnáct procent a nikdo si samozřejmě nemohl na nic stěžovat, což, jak Putin rád tvrdil, byl donebevolající důkaz toho, jak svou zemi dobře řídí.
Prezidentova dobrá nálada se však sesypala jako Kreml z karet, když si vladař přečetl, že v České republice, konkrétně na Vsetínsku, chtějí utratit medvěda. Vladimir má medvědy moc rád. Rád se na nich projíždí, rád s nimi dovádí, rád jim nasazuje dvojitého nelsona. A na medvědovi hnědém ze Vsetínska se Vladimir ještě nikdy neprojel.
První podřízený
Prezident si zavolal kteréhosi ze svých sto padesáti milionů podřízených. Ukázal mu obrázek. "Přiveď mi toho medvěda," řekl.
Podřízený si prohlédl medvěda a zbledl. Pak potichu promluvil: "Ale pane, Vsetínsko, víte… Vsetínsko leží v České republice."
"A dál?"
"Ta není součástí Ruska."
Vladimir se velmi podivil. "Není? Skutečně není? A mně se zdálo…"
"Navíc," promluvil podřízený po chvíli, během které si znovu prohlédl článek, "tenhle medvěd. Čtu tady, že ho brzy utratí."
"Já vím. Ať to nedělají."
"Ale, pane prezidente… oni… oni vás nemusejí poslouchat."
Putin se zamračil. "Proč by mě neposlouchali? Ty mě přece posloucháš."
"Jenomže pane… já jsem Rus."
"A tam na Vsetínsku snad nejsou Rusové?" zeptal se Putin.
"Obávám se, pane prezidente, že nejsou."
Putin přemýšlel. Na žádném z ruských medvědů se nechtěl projet tolik jako na medvědovi hnědém ze Vsetínska. Pokud mu však medvěda utratí, bude se na něm jezdit špatně. "Zavolejte Zemanovi, ten je přece z té republiky. Ať ho zachrání, dluží mi to."
"Víte, pane prezidente," řekl podřízený, "on nemá takové pravomoci, jako máte vy. Nemůže zachraňovat medvědy."
"Proč by nemohl? Co je to za prezidenta, když si nemůže dělat, co chce? A proč ty mi vlastně pořád odporuješ. Nelíbíš se mi."
Nejsou Rus!
Druhý podřízený, který přišel záhy, už byl opatrnější.
Nijak svému prezidentovi nevymlouval, že by mohl zachránit medvěda hnědého ze Vsetínska tím, že z něj udělá Rusa. Ani nenamítal nic proti tomu, že by prezident Vladimir udělil medvědovi občanství spolu s čestnou medailí. Jen nadhodil, že by bylo dobré, kdyby s medvědem přijel někdo, kdo by za něj medaili převzal, protože, jak i pan prezident dobře ví, v medvědích tlapách se medaile špatně drží.
A tak se stalo, že Putin oznámil veřejnosti, že vyznamená českého zpěváka Jarka Nohavicu. Fakt, že spolu s ním přiletí do Ruska medvěd hnědý ze Vsetínska, si Putin nechal pro sebe, protože, jak jej upozornil podřízený, zpráva přesáhne hranice Ruska. A tam by se přece jen mohli na státní vyznamenání udělené medvědovi dívat s nepochopením.
"Zabedněnci, vůbec nejsou Rusové!" řekl Vladimir a už se těšil, až se na vyznamenaném medvědovi projede.
